DMD č. 8. pro 8. 4. 2014. Téma: Na cestách

Lesbos je protkaný spoustou cest a každá má svůj půvab.
Na kamenitých horských pěšinách potkáte pastýře na oslu, ženoucího v oblacích prachu stádo koz, ze strání se nepřetržitě nese jemné cinkání ovčích zvonců připomínající zvonkohru ve větru.
Po úbočí kamenitých kopců se v serpentinách kroutí moderní asfaltka, tam předjedete chlapíka na staré motorce, vedle kterého poklusává hřebeček uvázaný na lonži.
Středem ostrova vede dálnice do hlavního města. Proti vám vyrazí náklaďáček, na korbě si o střechu kabiny podpírá rohatou hlavu kráva, uši se jí třepotají ve větru.
Lesbos je protkaný spoustou cest, ale všechny voní tymiánem a kouzlem mizejících časů.

Jean-Luc Picard byl zvyklý na ledacos. Přeci jen, necestoval vesmírem první den. Zvládal Ferengy, Klingony, Borgy i bytost Q. Byl zastáncem diplomatických řešení, ale věděl, kdy je čas použít sílu.
Zvládal i svou posádku, z Rikera se profiloval dobrý velitel, Deanna konečně vypadala jako důstojník a Worfovi záchvaty vzteku a rozbíjení Přední desítky vyřešil převelením.
Jednu věc ale stále nezvládal. Naštvanou Beverly. Jednou rukou si nervózně potáhl uniformu, třímající kytici růží v té druhé a odvážně zazvonil na její kajutu. Dveře se otevřely.
"Beverly, drahá-" víc říct nestihl. Ta váza mu proletěla těsně nad pleší. Možná to nechá na zítra.

Jsem pouze já, cesta a noční obloha.
Konečně jsem se vymotal z obydlené oblasti, a měl před sebou krásných 1500 mil prázdné majestátní pouště. Z rádia zní Sting, vnímám vrnění dvanáctiválce pode mnou a skrz přední sklo vidím hvězdy i stříbrný měsíc.
Když jsem ve městě, bývám nervózní. Jen na cestě, jen pokud jsem sám, se svými myšlenkami a s jasným cílem před sebou, jen tehdy jsem šťastný.
A thousand times the mysteries unfold themselves
Like galaxies in my head
To je ta chvíle, kterou miluji. Chvíle, kdy se dokonalost okamžiku spojí s věčností, a hvězdy vstoupí do mé mysli.

Celestia se ze všech sil snažila Luně po jejím návratu dokázat, že noci nejsou tak osamělé, jak si je pamatovala. Ačkoli Lunu bavilo pozorovat 'noční život' poníků, nepovažovala za vhodné se 'jen tak k někomu přidat'.
Brzy však objevila novou schopnost. Dokázala vycítit, když měl některý poník noční můry, a co bylo důležitější, uměla do nich vstoupit a zasáhnout. Občas si dokonce mohla se spícím poníkem i popovídat a poradit.
Každou noc, když vyzvedla měsíc, se tedy vydávala po neviditelných pěšinkách snů. Navštěvovala své poddané a učila se je znát a doprovázela je tam, kam s nimi nikdo jiný nemohl.

Stál na křižovatce dvou cest. Možná tří. Ta třetí byla jednosměrná a končila uprostřed křižovatky. Právě po ní přišel.
Clint Barton, bývalý agent SHIELDu, bývalý poskok Lokiho, bývalý… Býval leccos. Teď nebyl nic. Proto stál na křižovatce a odříkával slova, v jejichž účinnost moc nevěřil.
„Takže ty chceš obětovat svoji duší?“ zeptal se překvapivě civilně vypadající démon.
Clint mlčky přikývl.
„A co za ní chceš?“
„Umíš vrátit čas?“
„Ne.“
„Oživit mrtvé?“
„Ani náhodou.“
„A co vlastně umíš?“
„Jak tak na tebe koukám,“ zamyslel se Crowley. „Tak vůbec nepotřebuješ mě. Asi tě seznámím s jedním andělem. A pak zajedem na Tahity.“

Jakub se prohrabával bordelem v chlívku kvůli příjezdu vnuka Petříka. Hrabal hrabal a najednou zakopnul o nějakou roli. "To tu určitě zbylo zas po essesacích" řekl Jakub a rozbalil koberec, který byl napůl propálený od vajglů. Rozbalil ho a čekal na příjezd vnoučka. "Hele dědo, co se to tu válí za koberec" zeptal se Petřík. "Kouzelný koberec, chceš ho vyzkoušet"? "Samo, to bude zábava a už nastupoval na koberec.Jakub krátkou formulkou koberec aktivoval a už letěli. Po pěti minutách letu se začal koberec podezřele naklánět. "Padáme". "Neboj se ".Jakub cosi zamumlal a z padajícího koberce se stal rozkládací padák.

Lehl si na svém oblíbeném místě a zavřel oči. Letmý úsměv přeběhl po jeho tváři a on se vydal na západ.
Prodral se mezi stromy Temného hvozdu, brodil se spadaným listím. U Skalnatého brodu nasedl na loď a plavil se po Velké řece. Ještě před Lorienem se vrátil zpět na břeh a zamířil ke Kahazad-dûm a jejím velkolepým síním. Zde se chvíli zdržel.
Řeku Bouřnou překročil nedaleko domu Elrondova, ale to v té době ještě nevěděl. Eriador překonal chvatně, jelikož v tom kraji nenacházel nic zajímavého. Chvátal totiž vstříc Šedým přístavům a hlavně moři, jež ho lákalo svou slanou písní.

Vyplašený pytlák přimrznul na místě, pozorujíc nad pasekou se vznášející světla. Z jednoho ze světel vytrysknul zářivý kužel, ze kterého k němu sestoupily dvě malé šedivé bytosti. Promluvily k němu švitořivými hlasy. On na ně nechápavě pohlédl a zvednul ruce nad hlavu. Namířili na něj nějaký předmět a švitoření se ozvalo znovu.
„Dobrý den, mohli bychom se zeptat na cestu do soustavy Dakron?“
Pytlák jen zavrtěl hlavou. Bytosti se zatvářily zklamaně a začaly znovu stoupat. Ještě zdáli slyšel jejich handrkování.
„Já jsem ti říkala, že u Betangy máš zahnout vpravo!“
„Kdybys vzala mapu, nemuseli jsme teď trčet v kdovíjakém zapadákově.“

Nebylo to fér. Sybila si vychutnávala společnost spolužaček z Quirmské koleje pro mladé dámy, Jeefes se utvrzoval v nadřazenosti nad větším počtem komorníků a Samík odhaloval děsivé lovecké pokoje.
Elánius neměl šanci. Jako vévoda byl zřejmě pro prostou chůzi příliš vznešený.
Ukazovali mu strážnice a pořádali přehlídky. Ale ujít aspoň kus trasy, natož si vychutnat celou obhlídku, nebo dokonce pokračovat se mu přes všechno úsilí nepovedlo v žádném městě. Ani ve vysoce kvalitních škorních pana Zafloka, natož v botách se speciální lepenkovou podrážkou, které si optimisticky přibalil.
Ačkoliv o této dovolené urazil mnoho mil, vlastně se na cesty vůbec nedostal.

Vedle poklidně pokuřujícího Munga Hrdonožky zastavil cizinec na černém koni.
"Kraj...Pytlík," zasyčel.
"Jó tak vy jedete za panem Bilbem, já si hned říkal, že pojedete zrovinka za ním," pokýval hobit hlavou a sjel cizince nesouhlasným pohledem.
"Poslyšte, pana Pytlíka ale teďkon neseženete. On zase někam vyrazil, pořád někde trajdá, a to už mu je tolik, že by měl mít trochu rozumu, a nehnat se za nějakým bláznivým dobrodružstvím," rukou máchl směrem ke Kraji a cizinec v černé kápi bez poděkování tryskem vyrazil.
"Říkal sem, že tam není," zabručel Mungo nenaloženě. Ten člověk mu úplně zkazil požitek z večerní dýmky!