DMD č. 9. pro 9. 4. 2014. Téma: Umění pro umění

Nad jihoitalským městem Bari se zvolna probouzel nový den. Ulice pomalu ožívaly. Vstávala i Maria. Pospíchala do práce, včera večer jí zavolal sám ředitel a poprosil ji, aby přišla o něco dříve.
U vchodu se pozdravila s vrátným Luigim. "Buon giorno, konečně jsi tady. Včera jsme tu měli nával a vevnitř to vypadá jako po výbuchu."
Maria se převlékla, vzala si vozík s čistícími přostředky a pustila se do práce. V posledním sále to bylo nejhorší. Na zemi poházené noviny, kusy látek a tady, Madonna Mia, dokonce rozšlapané sušenky. Povzdechla si a dala se do zametání. Pečlivě. Třeba dostane pochvalu.

Sedím na bedně od lepidel, poslouchám Rammstein a louskám ořechy. Jádra hážu do úst, skořápky přes rameno. Je hodina po půlnoci. Půjdu spát. Oblečení, pohodím na desku pod oknem. Ponožky a slipy letí krásným ladným obloukem.
Probudím se, protáhnu se, hodím na sebe nové triko a kalhoty a ještě bosý kráčím po dřevěné podlaze k deskám. Lepidlo zaschlo, skořápky drží jako přibité. Jedna ponožka se uvolnila, přitluču ji k desce hřebíkem.
Pojídám croissant, hrnek s voňavou kávou odložím na parapet, zatřepu sprejem. Přestříkám desky divokými klikyháky.
„Galerie Picard? U telefonu Leon Kamara. Dílo bude po poledni k vyzvednutí.“
Rozchechtám se.

„Odpočívej,“ šeptal Glorfindel svému milému, jehož hlava klesala únavou, až se opřela o Glorfindelovo rameno. „Nesmíš pořád jen pracovat,“ dodal ještě, ale to už Erestor spal.
Zlatovlasý elf něžně uložil přítele a tiše se odkradl k psacímu stolu. Puzen zvědavostí dítěte, otevřel zásuvku a nahlédl dovnitř.
Překvapen listoval hromádkou svitků. Byly tu básně veselé a něžné jako nastávající jaro, barevné kresby motýlů, tak živé, že se až zdálo, že zrovna ulétnou z pergamenu. A obrazy rukou a tváří, v nichž Glorfindel poznával svou vlastní podobu.
Když nazítří nahlédl do šuplíku, nebylo v něm nic. Jen v opuštěném krbu dohoříval oheň.

Přišel k nám včera. Otevřel mu Sauron a on nejenže neomdlel, ale ještě mu s úšklebkem pochválil účes.
Pak jsme ho přijali. Běžná procedura, akorát tenhle furt tvrdil, že je tu jen na chvíli.
Při ranním kreslení si ostentativně sednul do kouta a cosi si tam čmáral. Ježibaba se k němu zvědavě přišourala.
"To máte pěkný, mladíku," zkusila to. Tyhle socializační snahy mě vždycky dojmou. "A ty písmena, SH, copak to znamená?"
"Nic."
Nedala se. "Ale podívejte, tady se vám nějak rozjížděj."
A vtom to přišlo. Mladík vstal a hystericky zařval:
"To už tak písmena DĚLAJ!"
A najednou byl tentam.

Mein Gott! Loni jsme mu oznámili, že talentu postrádá, a on žádá nás o přijetí znovu?
Přitom nelze než vyjádřit názor, že jeho dílo je esencí kýče, navýše rukou neumětelovou provedeno. A podivné názory, jimiž svou žádost doprovází! Prý umění vyšším cílům slouží, duši v národním vzepětí podporuje, k výchově k mravnosti musí vésti. Musí snad umění vždy něčemu sloužit? Nestačí být samo o sobě uměním, v holé své existenci?
Není snad květ růže bezúčelně krásný? Nestačí přec krása sama?
Darmo se rozčilovat, jeho žádost rázně zamítneme a z duše doufat budeme, že o panu Adolfu Hitlerovi již více neuslyšíme.

Vracel se do toho obchůdku už popáté. Vytrvale se snažil přesvědčit majitele, aby mu sochu prodal. Ten hlupák stále zatvrzele odmítal.
Lucius však nebyl Zmijozelem pro nic za nic. Uvědomil si, že to chce změnu strategie.
„Tu sochu vám neprodám. Za žádnou cenu,“ řekl majitel místo pozdravu, když další den uviděl Luciuse opět vstupovat do obchodu.
„Není vám líto, že ji skoro nikdo neuvidí? Je krásná, ale… přece netvoříte umění jen pro umění. Chcete, aby bylo vaše dílo obdivované. Kolik lidí sem zavítá? U mě by byla na důstojném místě. A samozřejmě bych vám dovolil se na ni chodit dívat.“

Pekelně se soustředila. Jazyk mírně vyplazený, ruce i tvář zapatlané směsicí barev. Zbývalo několik posledních detailů a její nový obraz bude hotový.
„Máme návštěvu,“ zavolal Neville.
„Luno, ahoj,“ pozdravili Harry s Ronem.
„Ahoj, kluci,“ usmála se a znovu sklonila hlavu ke svému dílu.
„Co to je?“ ptal se zvědavě Harry nahlížející jí přes rameno.
„Přece svatební rej škrken.“
Ron se zakuckal, Harrymu škubaly koutky. Neville se tvářil vyrovnaně.
„A to… si od tebe někdo koupí?“ zeptal se opatrně Ron dívaje se na místnost různými „obrazy“ přímo přecpanou.
„Tvořím pro umění, nikoli pro jmění,“ řekla Luna a spokojeně si otřela ruce.

Admirál Thrawn je geniální stratég, milovník krásy.
Z uměleckého díla dokáže vyčíst vše.
Povahu i osud.
Dostal pozvánku na vernisáž uznávaných umělců Coruscantu.
Procházel rozlehlými sály.
Udiveně zíral na vystavená díla.
Kosočtverec protknutý trojúhelníkem.
Fleky rudé barvy, hluboké rýhy symbolizující ...
„Fuj,“ Thrawn se otřásl.
„Drahý Thrawne, vítejte,“ mávla na něj vlivná galeristka.
„Podívejte!“
Táhla ho k bílé ploše prosté barev či tvarů.
„Geniální dílo! Tolik divoké nejistoty v jediném obraze!“
Thrawn vytáhl obočí.
Jeho uniforma byla v porovnání s obrazem vrcholem galaktického umění.
„Není to úžasné?“ naléhala afektovaná dáma. „Co myslíte?“
Letmo přehlédl vystavená díla.
„Myslím, že je Impérium mrtvé.“

************************************************************************
************** Kačička kačička********************************************
************ kačička kačička kač*******************************************
***** kačička kačička kačička kačička****************************************
*********** kačička kačička kačička*****************************************
****** kačička kačička kačička kač ******************************************
************ kačička kačička kač ************************* kač **************
********** kačička kačička kačička *********************** kačička ***********
******* kačička kačička kačička kačička **************** kačička kačička********
****** kačička kačička kačička kačička kačička ***** kačička kačička kačička******
***** kačička kačička kačička kačička kačička kachnička kačička kačička kačička****
******* kačička kačička kačička kačička kačička kačička kačička kačička kačička****
******** kačička kačička kačička kačička kačička kačička kačička kačička kač*******
********* kačička kačička kačička kačička kačička kačička kačička kačička *********
*********** kačička kačička kačička kačička kačička kačička kačička kač***********
************* kačička kačička kačička kačička kačička kačička kačička ***********
**************** kačička kačička kačička kačička kačička kačička ***************
****************** kačička kačička kačička kačička kačička kač ****************
************************************************************************

„Víš, to je tak. Přijde ti ženská v nejlepších letech, hranaté tváře a krk jak jelito. Já na ni kouknu, popadnu pastely a začnu tvořit. Tady přidám trochu tvaru, tuhle křivku trochu narovnám, vynechám vrásky, přidám objem vlasům, protáhnu krk, vyhladím šíji. Nakreslit je tak, aby se ještě poznaly, ale aby už byly nádherné, to je ten pravý kumšt. Kdybych mohl dělat umění pro umění, bylo by to fajn, ale to lidi dneska nekupujou. Tímhle s přehledem uživím rodinu.“
Do židličky usedá další dívka a na papíře vzniká skvost. Na jeho ústech stále hraje vlídný úsměv, ale oči má smutné.