DMD č. 9. pro 9. 4. 2014. Téma: Umění pro umění

Že sou draci pěkný svině, to ví každej. Že si občas vyberou ňákej ten kus země, kterej pak tyranizujou, to ví taky každej. Ale normální slušnej drak přecejc shraňuje drahocenný blejskavý věcičky, případně sem tam zhltne čistou pannu!
Což vo to, naše oudolí nejni extra bohatý, ale pár těch drahocenností po prabábi si tu suší skorem každej. S těma pannama by to bylo horší, to jo... Mládenci se tu s ničím moc netento, že jo...
Ale že zrovna k nám přiletí ňákej takovej drak, kterej chce jako vobětiny umění?! Dyk sme tu samý křupani!
Že prej mu můžeme říkat Artie...

Všichni zírali s otevřenými ústy. Na jevišti stály vznosné sloupy, z kterých padaly girlandy květin. Mezi nimi se pohybovala herečka v přezdobené róbě plné blýskavých cetek a falešného hedvábí, zlatý klobouček koketně připnutý na vyčesané paruce. Předváděla UMĚNÍ. Z úst se jí linula záplava slov, poletujících nad hlavami diváků jak malí exotičtí motýlci.
Když padla poslední opona, Marie Stella v šatně tančila: „ Úspěch! Konečně sukces! Jsem největší diva na světě!“
Ohromení diváci pomalu odcházeli domů.
„Marie“ zeptal se tiše Oskar. „ O čem to vlastně bylo?“
„To máš jedno, Oskare. Hlavně že Kropáčková pukne zlostí, až zjistí, že jsme sehnali lístky!“

Pankrác s Jenovéfou sedí večer v obýváku, když tu Jenovéfě spočine zrak na jejím piánu. Praví Pankráci:
"Neměli bychom už brzy zkusit nechat zapsat Zdirádka do lidušky?"
"Nevím, hudební sluch snad po tobě má... Chceme však z něj mít umělce?"
"To snad ani ne, ale umění člověka povznáší. Proto jsem si sem to piáno po svatbě dotáhla."
"Ale moc na ně v současnosti nebrnkáš..."
"Protože nestíhám, když jsi od rána do večera v práci a já tu odedřu vše sama."
"Pravdu máš. A Zdirada to umění opravdu povznese. Investice do vzdělání se vyplatí. Kdy že má zdejší liduška ty přijímačky?"

"Umění lovu je staré jako lidstvo samo.
Dny a týdny pozorování, plánování a strategií. Pronásledování a kladení pastí kolem nic netušící oběti. Adrenalin, když se konečně chytí.
Pak ukončit – více či méně obvyklým způsobem – srdeční činnost.
Stejně pozoruhodné je umění kuchařské. Dokonce primitivní člověk měl své rituály, kterými uctíval potravu. Míchal přísady a jeho imaginace spolu s ohněm a bronzovým kotlíkem dávala vzniknout novému. Sofistikované postupy pro zpracování exkluzivních surovin se předávaly z generace na generaci jako rodinné klenoty.
K čemu by však bylo takové umění pro umění? Sdílení je životně důležitou součástí.
Proto mívám rád u své večeře hosty."

„Pojď sem,“ ozval se mistr. „Teď konečně pochopíš, co je pravé umění! Spatříš, v čem se skrývá řemeslo básnické! Pohlédni.“
Pohlédl.
„Toto není jen věta, to ne. Reprezentuje mé nejniternější pocity, obavy, touhu po uznání! Ale není to sdělení pro kdejakou lůzu. Pochopí ho jen vzdělanec, básník, který četl mou stať publikovanou koncem září, když mi bylo patnáct let, a to v dětském časopise Ohníček, a doplnil ji důkladným poslechem tří náhodně zvolených barokních oper pozpátku. Ano, chlapče, skutečně, je to asi mé životní dílo.“
Učedník pokýval uznale hlavou. Tolik do věty Závěsy byly modré dostane opravdu jen skutečný umělec.

Zabíjení je umění. I když si to nemyslíte, je to tak. A spousta lidí by se o tom s vámi hádalo. Počínaje Hitlerem, Stalinem a konče třeba mou drahou spolusedící. A když to tak vezmete, zabíjení je v jistém směru velmi užitečné. Nejen že vás zbaví otravné sousedky, ale ještě je to umění pro umění.
Co by to bylo za obrazy, kdyby na žádném nikdo nikoho nezabil?
Co by to bylo za knihu, kde by všechny postavy přežily - kromě pohádek a podobných, že. Taková Hra o trůny...
A představte si film, kde ta vaše oblíbená postava přežije. Nuda, že ano?

"Copak to máme dneska? Ne, nech mě hádat. Hovězí?"
Jack Crawford se nemohl dočkat až se do jídla pustí. Jako vždy bylo vše nádherně nachystané a barevně sladěné. Až oči přecházely.
"Telecí. Byla to hloupoučké zvíře. Nevědělo, co ji čeká až do samotného konce."
"To nikdo z nás," pozvedl Jack číši s vínem. "A tvé kulinářské umění mne neustále překvapuje. Jako kdybych se sytil jen pohledem."
Hannibal Lecter s úsměvem připil.
"Občas si říkám, že příroda sama tvoří umění lépe než člověk. Ale co jiného jsou koláže, než umění z umění. Svým způsobem je to inspirační cyklus," dodal před zakrojením.

Nechápu, proč se v moderních galeriích vyskytuje něco jako místnost o čtyřech holých stěnách, s dřevěnou židlí uprostřed a kladivem zaraženým do podlahy.
Sedím tu dvacet minut a ještě jsem nepřišel na to, co si mám myslet.
„Ty jseš hovno umělec,“ prohlásí Ivan, vyhodí mě odtamtud a usedne na židli sám. „Tohle umění vytváří tvoje vlastní umění. Nutí tě tvořit, představovat si. Vůbec tomu nerozumíš.“
„Hm. A můžeš mi teda říct, co napadlo tebe?“ zeptal jsem se ho, když dlouho jenom bezhlesně zíral do země.
„Že musím zajet do Baumaxu a koupit kladivo, jestli budeme o víkendu opravovat tu pračku.“

Pokerovým turnajům jsem nikdy neholdoval.
Tehdy mě tam pozval sám ďábel.
Budu upřímnej, nijak mě nevábil. Jednoho krásnýho večera prostě přišel, ke spánku mi přiložil revolver a se slovy: „Chybí nám hráč.“ mě v podvlíkačkách odtáhl až do saloonu.
Hra byla vyrovnaná. Napínavější než čekání na zavážku whisky. A moje prádlo skrznaskrz propocený.
Na konci večera Francis Blade, místní podivín, shrábl šerifových 200 dolarů, smotal je do úhledný ruličky, tu pak s úsměvem zapálil a nad jejím plamenem rozbafal svůj doutník.
Nikdy nehrál pro peníze. Uměl a pro umění hrál.
Pro umění za rozbřesku zemřel.
Šerif pro peníze střílel často.

"Chci vám ukázat veledílo mistra Devinse, malovaný dům." promluvil průvodce na lidi.
"A co to jako je?" ozvalo se z davu.
"Prosím, abyste si nepříjemné poznámky nechali stranou, avšak pokud jste otázku mysleli v dobrém, rád vám odpovím. Tento dům je zhotoven jenom z materiálu, který je podobný kartonu. Avšak je pevnější a kvalitnější. Je tu jedna skutečná část a to když vejdete - předsíň. Vše ostatní je namalované - schody, pokoje, místnosti, prostě vše, Dokonce i zvenčí je vidět do oken, která vypadají jako opravdická. Podle mě je to umění. Otázky? Ano, vy tam vzadu."
"Jaké byly výdaje?"
"Asi čtyři miliony..."