DMD č. 9. pro 9. 4. 2014. Téma: Umění pro umění

"Sire Humprey, můžete na slovíčko?"
Stálý tajemník, který už byl na odchodu, se otočil a posadil: "Samozřejmě, pane ministře."
"Humprey," oslovil ho ministr a zalistoval v hromadě papírů, "tady čtu, že platíme 2,3 milionu liber za provoz státní opery."
"Báječné, pane ministře!"
"Ale ne, Humprey, myslím, že mi nerozumíte. To vůbec není báječné. Taky je tu napsáno, že na operu chodí méně jak padesát tisíc návštěvníků."
"Ale pane ministře," začal úředník blahoskloně, "opera je umění, diváci nejsou důležití."
"Nejsou důležití! To by tam vůbec nemuseli být." Vybuchl ministr.
"Skvělý nápad, pane ministře, hercům by se jistě hrálo mnohem lépe."

Kdysi tam stávala secesní vila, nadýchaná, pozlacená, krásná sama pro sebe. To se ještě její okolí nejmenovalo Malinovského, ale místo i vila nesly jméno císaře Franze Josefa. Původně neměla pět sálů, pouze jeden, zbytek byl doslova přecpaný ateliéry a komůrkami pro umělce. Konec druhé světové znamenal i konec pro vilu, osvoboditel Malinovský poničil své budoucí náměstí i všechno na něm.
Naštěstí se našel stavitel. Funkcionalista. Strhané ozdoby nechal strhnuté a chybějící střechu zpátky taky nevracel. Nahradil ji sklem, aby umění vynikalo vevnitř, nejenom navenek. Byť se tomu architekt bránil, stal se průkopníkem nového umění, a vytvořil pro umělce důstojný dům.

„Ďalšia extrakurikulárna aktivita bude kompromitovať jeho akademické výsledky.“
Amanda odbojne dvihla bradu. „Jeho prospech je exemplárny. Predčil všetky tvoje očakávania.“
„Je to môj syn,“ Sarek odvetil hrdo.
„Preto je tvojou povinnosťou zvážiť negatíva aj pozitíva jeho žiadosti.“
Nadvihol obočie. Nemo ju obviňoval, že sa necháva uniesť emóciami. Napokon prikývol. „Cvičenie pamäte, koordinácie a jemnej motoriky mu prospeje.“
Amanda mala čo robiť, aby neprevrátila očami. Vzala zo stola lyrettu a vydala sa domom hľadať svojho syna. Z chodby letmo zahliadla hnedé oko, ktoré ju sledovalo škárou medzi dverami.
Povzdychla si.
Surak vzal jemnú motoriku. Spock po nej zdedil lásku k hudbe.

DĚTSKÁ POJISTKA
V této podnabídce můžete zamezit přístup k funkcím nastavení, přepínání kanálů a změnit přístupové heslo.
V nabídce SYSTÉMOVÉ NASTAVENÍ vyberte DĚTSKÁ POJISTKA a stiskněte OK pro vstup do podnabídky. Budete dotázáni na vložení hesla (základní heslo je 0000).
Po zadání hesla se zobrazí podnabídka.
UZAMČENÍ MENU: Zde můžete zamezit vstupu do nastavení AUTOMATICKÉ VYHLEDÁVÁNÍ/MANUÁLNÍ VYHLEDÁVÁNÍ. Můžete zvolit Vypnout/Zapnout.
VĚKOVÉ OMEZENÍ: Zde můžete zabránit přístupu k programům. Můžete zvolit přístup pomocí hesla nebo pomocí zadání věku (což je nejúčinnější).
NOVÉ HESLO: Zde můžete změnit přístupové heslo.
POTVRDIT HESLO: Zde po zadání nového hesla musíte toto heslo potvrdit.

Krásně se to Stříbrnému Nosíkovi povedlo.
Se zalíbením si prohlížel listy lopuchu svinuté do roztodivných tvarů a sem tam ozdobené pampeliškovými květy. Kapky ranní rosy stavbu rozzářily duhovými korálky. Vytvořil nádherné dílo. Hned bylo znát, že žil dlouho mezi lidmi.
Odběhl pro Mikulku, aby se jí pochlubil.
Po návratu leknutím spráskl packy. Někdo jeho výtvor okousal a většinu listů dokonce úplně snědl!
“Kdo zničil moje sousoší?” rozzlobil se Nosík.
“I cucky pracky kotrmelci, myslel jsem, že je prostřeno k snídani,” přiznal hlemýžď Pižla.
“Strýčku, to bylo umění,” poučil ho Nosík přísně.
Pižla si spokojeně utřel pusu: “Dobře jsem se pouměl.”

Slovo.
Nebo dvě?
Pak tvoří větu.
Ta může být rozvitá.
Je taková přeci jen opravdovější.
Její obsah začíná být člověku čitelný.
Obsahuje podmět, přísudek i další slovní haraburdí.
Množství přenášených informací průběžně stoupá vcelku nevídaným tempem.
Každý je spokojen, když pochopí, co chtěl autor říci.
Jediný problém je, když autor nemá co svému čtenáři říci.
Věty začínají být plytké, bezobsažné a prodlužované zbytečnými redundantními výplňovými slovy.
Navíc hrozí, že se spisovatel nevejde do formátu který dostal dříve přidělený.
Pak je text ochuzen o posledních pět slov, které občas ale opravdu chybí.
Takový drabble je pak ukrácen i o to jediné

Plížil se chodbami k zámecké bráně. Nechtěl být zastaven, netoužil být svědkem dalšího hysterického záchvatu. On o žádnou slavnou svatbu nestál. Žádné nesliboval manželství. Samy mu padaly do náručí.
Někde už určitě čeká další. Vroucně doufal, že půjde o víc než jednoduchou líbačku. Holka ve skleněné rakvi ještě ušla, ovšem ta z růžového zámku! Radši si to rozdá s drakem na tři kola, než líbat někoho, kdo si sto let nečistil zuby!
Drak, to by bylo něco!
Toužebně sevřel meč.
Říkalo se o něm, že je závislý na vzrušení.
Princ o sobě raději uvažoval jako o umělci v oboru vysvobozování.

“You’ve made it into a shrine.”
Dorian distinguished pain and amazement in Baz’s voice.
They looked at the nine monitors. The nine naked Dorians were as beautiful as ever, maybe even more than before, dancing slowly and seducing the viewer. A huge bed stood in front of Cathode Narcissus.
“I thought you wanted the whole world to see it. Anyway, it grows... I grow more beautiful every time I use it.”
“Use it! This,” Baz pointed a finger at the monitors, appalled, “is art! Not a thing to be used and certainly not to be fucked in front of.”

Za papírovými stěnami se mihlo světlo, ale snažila se ho nevnímat. Musela se soustředit.
Na obličej, dekolt a krk nanesla bílou barvu a poprášila ji pudrem, aby se neroztekla v horku večera.
Obočí a oči zvýraznila černou tužkou, na bílé rty špičkou ukazováčku udělala červený puntík.
Umyla si ruce od líčidel. Teď přišly na řadu vlasy.
Pečlivě rozčesala pramen po prameni a pak je zapletla do vysokého účesu, který ozdobila perleťovým hřebenem s vyřezanými sakurovými květy. Dostala ho darem od Kawabata-sama.
Na závěr přišlo hedvábné kimono. Pomalu se zavinovala do chladivé látky.
Gejša byla stvořena pro obdiv, byla uměleckým dílem.

Vyrazili jsme okamžitě.
Věděl kam jí, koho sebrat a odtáhnout do vily.
Upevnit kolem jeho paží okovy.
Pečlivě zamknout dveře a konečně jít spát.
Probudily mě někdy kolem poledního.
Tiché výkřiky bolesti.
"To snad není pravda," zavrčím rozladěně.
Vyhrabu se z postele, natáhnu na sebe župan a oddupu dolů do sklepa.
"To s tím nemůžeš počkat alespoň do setmění? Někdy bych se ráda prospala," zasupím ve chvíli, kdy scházím schody.
Vím, co dole najdu.
Markuse, jak vyřezává do mužových zad jeden ze svých obrazů.
Byl skvělý malíř, ale teprve se skalpelem a lidskou kůží dokázal naprosté divy.
Jeho soukromé umění.