DMD č. 9. pro 9. 4. 2014. Téma: Umění pro umění

Tráva je tu měkce zelená i teple žlutá a v červené se krásně leží, zatímco neviditelné slunce z výšky ohlazuje okolní kopce modří velrybích hřbetů a tmavě fialovou pokosených luk před bouřkou.
Modrý koník naklání hlavu a poslouchá, váhá, snaží se vzpomenout si.
Byli čtyři. Modří jako on. S hlavami otočenými do strany, jako by čekali. Na něj? Na pomoc?
Jako by něco zaslechli?
Vzdálený, tlumený výstřel, který k nim dolehl až od Verdunu.
Jako by zvětřili nepřítele?
Další válku, která pohltí jejich pastelovou krajinu.
Když se v galerii zhasne, modrý koník vyklouzne z rámu a vydává se je vypátrat.

Kouzelnický svět se minulou sobotu otřásl v základech, když Stanislav Broskvička, uznávaný umělec, zveřejnil pohyblivý abstraktní obraz inspirovaným mudlovským moderním uměním. A co na to naše osobnosti?
Kornelius Popletal, ministr kouzel: „No já nevím, mně se to zdá už takové přehnané... Dá se to vůbec ještě nazývat uměním?“
Prokop Paleták, kritik umění: „K naprosté bezpředmětnosti mudlovkých patlanic autor přidává pohyb, který v geometrické abstrakci nutně působí kýčovitě a svou nahodilostí uráží jakýkoli smysl, který bychom dílu mohli přisoudit. Já zkrátka říkám, nechme čtverce mudlům!“
Albus Brumbál, ředitel Bradavic: „Mně to připadá veselé. Takové hravé, víte? Má to moc pěkné barvy.“

"Panenko Maria! Cecilko, co to děláte na těch štaflích!"
"Už sem se na to nemohla koukat, Velebnosti, jak nám tu Pán Ježíš vodpadává. Pučila sem si vod kluka barvičky a trochu ten svatej vobrázek vobtáhnu. Podal byste mi štětec? Zakutálel se támhle pod klekátko."
"Tumáte. Jen aby z toho nebyly nepříjemnosti, Cecilko, freska je přes sto let stará, umělecké dílo."
"A k čemu vám to umění je, když ani nejni v tom mizernym světle vidět? Umění pro umění je leda k pr..."
"Ovládejte se, osobo, jste v domě Božím!"
"Už mlčim. Nebojte, Velebnosti, z výtvarky jsem měla v měšťance jedničku."

Někdy všechno, co uděláte, řeknete, zakřičíte do světa - někdy to všechno nepomůže. Někdy vám brání pevný bod v čase, někdy je samotný vesmír překážkou. Někdy je skutečnost vryta do tváře světa tak pevně, že ji nelze vymazat ani přepsat.
Někdy vám přijde na mysl otázka, jaký všemohoucí umělec namaloval každou vteřinu v každém možném čase a proč některé z nich udělal změnitelnými a jiné nikoli. A proč v očích některých lidí namaloval svět tolik jiný.
Tolik jiný, že v něm nebylo možno dýchat, nešlo žít.
Amélie natáhla ruku. Prsty se jí zachvěly jen pár milimetrů od plátna se žlutými slunečnicemi.

Že je umělec, to mu lidé říkali často. V jejich hlasech vrněl nasycený obdiv a většinou si pak ztěžka oddechli a distingovaně otřeli čela sněhobílým kapesníčkem.
Nenáviděl je všechny. Jejich špatně padnoucí obleky a prázdné pohledy. Požitkářské, tupé, nepoučitelné ovce.
Ale svoje umění miloval. Vůně, barva, chuť, tvar, textura. Jeho cit pro detail byl dokonalý. Výběr materiálu neomylný. Nevytvářel svá díla na papíře; ne, nebyl žádný obyčejný patlal. Čistý bílý porcelán, to bylo jeho plátno. A jeho dílo prchavé, pomíjivé; umění pro umění samo.
A když štědře sypal na hlavní chod jemný arsenikový prášek, jeho úsměv byl úsměvem Mony Lisy.

"Copak jsi to někdy neslyšel? Umění má být pro umění. Umění má být věčné! To co děláš ty, není umění!"
"Jako by tvoje umění bylo pro umění! Uvědom si, že ho používáš k boji!"
"Ale aspoň je věčné! Nezmizí hned po tom, co ho vytvořím."
"Věčné? Stejně ho brzy zničíš."
"Tím chceš říct, že jsem slabý?!"
"Jo, rozhodně mnohem slabší, než jsem já. I kdyby jsi byl silnější, nikdy se nestaneš lepším umělcem než jsem já! Umění je pomíjivé!"
"Satetsu Kaihou!"
"Katsu!"
Pein si povzdechl: "Sasori si zase četl v knížce o lartpourlartismu."
"A zase to špatně pochopil." dodala Konan.

Pomalu kráčel za skupinou dětí. Outsider mezi bohatými a zhýčkanými. Oni nevyrůstali v bídě, měli vše, na co jen pomysleli. Ale přesto se cítil o mnoho bohatší. Všímal si věcí kolem sebe, dokázal je ocenit, jako dnes.
Procházeli se úžasným údolím s hučivým vodopádem. Barvami se to hemžilo na každém kroku. Nemohl se odpoutat od toho pohledu.
„Mimochodem, ten vodopád je nedůležitější,“ slyšel Wonku přednášet, „činí čokoládu lehkou, vzdušnou, čechrá…“
„My víme,“ vyštěkla Veruca.
Wonkův obličej posmutněl.
Oni nedokáží tu nádheru ocenit. Ale Karlík věděl, že to nejsou jen sladkosti, bylo to umění, něco úžasného, byla v tom Wonkova duše.

Brogo dorazil posledního skřeta v chodbě ranou pod žebra a Drokki mezitím jiného silně udeřil kladivem. Úder odmrštil obludu na stěnu, kterou umazala svoji krví.
Bylo po boji.
Ve světle louče si Brogo prohlížel stěnu, kde skončil poslední Drokkiho zabitý.
"Drokki, všiml sis těch maleb na stěně?"
"Ne." zahučel jeho kamarád.
"Víš, že ta krev tenhle obraz krásně dotvořila?" konstatoval nadšeně Brogo.
"To víš. Umění pro umění."
Brogo na něj nechápavě pohledl.
"No moje umění zabíjet skřety se dalo dohromady s uměním malíře. Umění pro umění chápeš?"
Brogo se stále tvářil zaraženě, ale musel uznat, že na tom něco bude.

Zahrada zářila barvami. Jiřiny, růže, gladioly, jasně červené, nachové, růžové, fialové, promíchané dohromady. Ovšem velmi harmonicky. Z každého úhlu, v každou hodinu se barvy květin měnily. Tak si to přál.
Níž, za říčkou, se v zelené džungli skrývalo jezero pokryté lekníny. Vzadu se klenul můstek, vedle rostla smuteční vrba.
To byl jeho svět.
Vždy si přál malovat tak, jak se líbilo jemu. Zachycovat prchavé okamžiky, proměnlivé světlo. O obrazy ale nikdo nestál. Léta zápasil s bídou, než došel uznání.
Nyní byli dávno v módě zase jiní. Starý umělec přesto ještě maloval. Lekníny, haluze vrb, zrcadlo vodní hladiny.
Sobě pro radost.

Zabušení. Mistr položil zápisník a vyrazil otevřít.
„Luco, konečně,“ řekl návštěvníkovi.
„Leonardo, přišel jsem co nejrychleji.“
„Děkuji, potřebuji poradit s jedním zapeklitým problémem.“
Vešli spolu do velkého pokoje plného přístrojů a obrazů.
„Tak povídej,“ řekl Luca, když se napil svařeného vína.
„Objevil jsem dva úžasné modely. Jsou to dvojčata, s nádherně rozvinutým svalstvem. Tady jsou první skici.“
„To vypadá zajímavě. Ale... jeden má podivně deformovanou tvář.“
„Právě. To je ten problém. Těla mají naprosto stejně dokonalá, ale jeden má ohyzdnou tvář.“
„Pak je řešení prosté, jako tohle víno, příteli. Budeš je muset postavit tak, aby byla vidět jen jedna tvář.“