Horory

Půlnoc. Stromy kol hřbitovní zdi drásají nebe, podobny pařátům umrlcovým.
“Otče, já se bojím!” vydechne panna.
Její otec, lord Hammond, dívku okřikne.
“Hloupá! Takové představení ani král nespatří! Vyvolání mrtvého!”
Hrobka a zde - nekromant! Tvář má bledou, vážnou. Opodál stojí potměšilý hrobař.
“Vyvolavám tě, duchu, navrať se v náš svět!”
Hrobka mlčí. Nekromant předvede rukama čínské zaklínadlo.
“VYVOLÁVÁM TĚ, DUCHU!”
Konečně - z hrobky se zvedá - KOSTLIVEC!
“Čehož si žádáš, smrtelníče?”
V ten moment nevinná panna omdlí a její otec se dá na útěk.
“Eh…” kostlivec se zamyšleně podrbe a rozmaže si po obličeji nanesenou bělobu. “Doufám, že tihle zaplatili předem?”

Když prací těžkou těžkne hlava,
zkoušky se hrnou zleva zprava,
plazíš se na dně po kolenou
za vytouženou dovolenou.

Poklid a chvíle blažené
na pláži z písku, z kamene,
kde vlny pohupují čluny
a vánek líbá odraz Luny.

Zradu však nesou šelfové vody,
koktejly, lodí banánových svody.
Vysoký faktor v slunce žáru
na těle kreslí mnohou čáru.

Nemrkneš ani a do tváře
praští tě prkno surfaře.
Dítko si chce s potápěči hrát,
ať jde o Cabot Cove či Zlatni rat.

Do toho atmosféru ničí
zběsilé davy, které křičí
– ač na ně vrháš pohled laně –
„Zase to Cthulhu! Hurá na ně!“

Ten chlap se mu nezdál. Šedivý skrček s černýma očima a šklebivým úsměvem od ucha k uchu.
„Pepo, prosím tě, hoď ho do hrnce,“ obrátila se na něj kolegyně Radka.
„Kam?“
„Hrnec se to u vás jmenuje, že, pane Omáčka?“ odvrátila se a dala Pepovi důvod říct ano. Pořádný důvod v těsné sukni.
„Tak jedem,“ zahučel a nasadil si služební čepici. Aspoň se provětrá. Zatracená noční šichta.
Pepa vyjel, Omáčka navigoval ze zadní sedačky. Cesta se táhla. Sjeli z okrsky na lesní cestu. Zabrzdil. Nerad mrknul do zrcátka. Omáčka nikde.
„Pepíku, to si to spolu užijeme,“ zaskřípalo ze sedadla spolujezdce.

Já, zesnulá ve věku 41 let, v záhrobí 83 let (tj. duchem stále mladá) hledám k sobě druha pro romantické noční procházky po hřbitově, ploužáky za úplňku či zábavu na karaoke (pokud dovedeš napodobit meluzínu lépe než já, máš body navíc). Měl bys být svobodný a bez závazků, a to v pozemském i v posmrtném životě (opravdu svobodný duch se tak těžko hledá!), ideálně vzhledu zachovalého (zemřelý tedy nejlépe z přirozených příčin, případně na otravu). Měl bys mít také smysl pro humor, takový, co se ani po stovkách let neomrzí.

Najdeme se? Pojďme spolu strávit své „žili šťastně až navěky“!

Stmívá se. Sedíme na náspu železniční vlečky u opuštěné ocelárny - betonového monstra se zaslepenými okny a se dvěma komíny, které se jako upírské špičáky zakusují do nebe.
Jsme tu já, Niky a Jim. A tíha končícího léta.
Jim se zeptá, jak se těšíme do školy. Niky odpoví, že je debil.
Dál pozoruju okna ocelárny. Jedno je vysoké, nejmíň přes dvě patra. Možná je za ním schodiště.

Z ocelárny zazní siréna.

Nechápavě se na sebe podíváme.
Na předloktí mi naskočí husí kůže.
Siréna se ozve znovu.

“Pánové, snad abysme radši šli…” řeknu nejistě.

Za dvoupatrovým oknem ocelárny se vztyčí tmavá silueta.

Každý pacient vyžadoval speciální péči. Terapie byla dlouhodobá, ale vyplácela se, a to oběma stranám. Konečně, která psychoterapie nezabere dlouhé měsíce a někdy i roky, že ano...
Dalo by se říci, že byl pan M. Muligant odborníkem na psychosomatické projevy některých úzkostí. Zejména pokud se projektovaly do opěrné soustavy. On, rentgenové paprsky a jeho užitečný jazyk vás dokázaly doslova zbavit vašich problémů. Jen jste museli být dostatečně připravení se podvolit léčbě.
A pak, když se nad vás naklonil, otevřel vám ústa, vykloubil čelisti, rozlámal kosti, vysál z nich morek a chroupal je jako cukrové špalíky, už vás vůbec nic netrápilo.

Lidi v přístavní hale křičeli ve směsi jazyků. Vypukla rvačka. Athéna netušila, jak dlouho jí výmluvnost a logika bude ještě sloužit. Několik mužů, kteří nejspíš z filmů získali dost mylné představy o životě, vrhalo pohledy po jejích zbraních.
Zatím je používala jen na nemrtvé venku.
Bude to chtít těžší kalibr.
„Marku, Nikosi, to už stačilo,“ zašveholil melodický hlas a muži se přestali přetahovat. „Všichni se uklidníme,“ pokračovala Afrodita a Athéna viděla, jak se jí rána na čele otevřela.
Halou zavonělo uklidňující aroma obvykle spojované s relaxačními koupelemi.
Všichni se dlouze nadechli.
„Jsi nejzářivější hvězda,“ poznamenala Athéna.
„Planeta,“ opravila ji Afrodita.

Mě nenachytá. Vím o něm. Přichází skrytě a nenápadně. Nejprve jen jako slabounké zachvění. Potom jako nesmělé počechrání. Pak mírné pohlazení, které polechtá nad ušima. Potom jako vítr ve vlasech. Nakonec se přidají bzučivá slova, hrozná slova, krutá slova. Zlá slova.

Milena mi o něm říkala. Prý u nich v ulici už dostal tři lidi. Proto máme zakázáno chodit ven. Stačí mu pouhá skulinka ve dveřích nebo ve zdi.

Všechno jsem utěsnila a zabezpečila. Na mě si nepřijde.

Večer jsem volala Mileně. Nezvedá to.

Nikdo to nezvedá.

Jediné světlo, které svítí u nás v ulici, je to moje.

Venku fouká.