Horory

Ráno vstanu a nakopnu si palec u nohy. Nemůžu si ani zakřičet, ani zanadávat. Jsem otec od rodiny, který jde do práce, zatímco jeho tři zlatíčka ještě vyspávají. Ranní rituál v koupelně pak začne tím, že se mi po šesti vteřinách vypne elektrický kartáček. Při doplňování toaletního papíru mi jedna nová role spadne přímo do záchodu a když ji vylovím, všimnu si, že mi na dně mísy zůstal snubní prstýnek. Po otevření lednice zjistím, že šunka se do rána zkazila, pečivo ztvrdlo a máslo jsem si zapomněl den předtím koupit. A ještě k tomu došlo kafe! Svět se mi zhroutil.

Měl být jasný podzimní den, ale slunce zakryly mraky. Podivné mraky. Chuchvalce šedi pohlcující světlo. Z přítmí lesa vyrašily drápy. 

Muž pevně sevřel košík a zkontroloval, že má v kapse stále nůž. Domů se dostane za slabou půlhodinku. I kdyby měla přijít bouřka.

Cesta tam nebyla. Věděl, kde z ní sešel a jak se na ni vrátit, jenomže byla pryč. Z jehličí vykoukla bělavá kost. Čelist. Pohnula se.

Utíkal. Prodíral se. Klopýtal. 

Košík uvázl ve křoví.

Vítr svištěl a skřípal a přinášel s sebou nesrozumitelný šepot.

Zablesklo se a poslední, co uviděl, byla obří výtrusnice tyčící se přímo nad ním. 

Cvakání EVP rekordéru mu jde na nervy. Stejně jako tenhle pitomý starý hřbitov, stejně jako tahle pitomá noc, kdy vítr skučí a ve vzduchu je cítit napětí. Noc jako stvořená pro zjevení. Které nepřichází. 
Prostě nada. Zkouší to - nahrává zvuky, ladí rádio, cvaká fotoaparátem. 
Nic. 
Ani pitomej orb. 

Posazeni kolem sochy anděla rozvážně pozorují lidskou bytost. Nemluví - k tomu dávno nemají předpoklady - mlčky se dívají, jak človíček běhá s fotoaparátem, jak zoufale nahlíží mezi hroby. 
Povstanou. Je čas. 
Jejich shromáždění se človíčku přeloží jako nepatrně vychýlený pohyb v listoví, jako o oktávu nižší zaševelení větru. 

Zbystří. 

A brzy je spatří. 

Musím se na chvilku zastavit. Sekyru opřít - zvláštně mi ztěžkla v rukách - a popadnout dech. 
Krucinál! Jasně, po padesátce člověk nečeká výkon jako ve dvaceti, ale že budu takhle marnej? Přitom jsem ve vlastním baráku! Mám výhodu domácího hřiště! Kluka jsem měl zpracovanýho, pěkně přimáznutýho starým dobrým rohypnolem, připravenýho ve vaně. 
No a pak ten hajzlík vyskočil, oklepal se - a zdrhnul. 
Naštěstí mám pozamykáno. Nejsem dnešní, že?  

Nahoře na schodišti něco luplo. Kroky. 
Svižné dupy dup v podkroví. 
Hajzle malej!

Nadhodím sekyru a vyrazím do schodů. Mám pocit, že moje funění slyší až u sousedů. Kdyby ten zmetek aspoň zpomalil!

"Dál nejdu!" prohlásí Michal a složí se na batoh. Přikývnu, sama mám dost. Michal vybral dobré místo - máme výhled na Velký Tribeč. Radek vepředu cosi šteluje na foťáku. Před hodinou začalo sněžit, takže půda vypadá jako pocukrovaná. 
Cukrem vedou unavené šňůrky k mým a Michalovým pohorkám. 
Jedna, dvě...
Tři?
Mám nejspíš mžitky. To ten sníh! 
Zamrkám. Počítám. 
Opravdu jsou tu troje stopy. 
Radek ale ty své ještě nepřidal, stojí u lesa. 
Jsme tu jen dva. A troje stopy. 
"Radku!" zavolám. Hlas mám přidušený. "Vyfoť nás!"
Polaroid cvakne. 
Vidím, jak Radek mává fotkou, dívá se na ni - a přestává se usmívat. 

 
 

Dneska přišla nová obyvatelka. Malá, snědá, tváře divé.

Na zádech vláčela nůši a v ní tři láhve vodky (chvályhodné zápisné), jedovaté býlí a dětské ostatky.
Když to uviděla Ježibaba, spustila povyk, že tady žádnou konkurenci nechce a ať si táhne odkud přišla. Uklidňoval jsem ji, nová obyvatelka, znamená nové podněty, ale přetáhla mě lopatou.

Voldemort si s povzdechem prohlížel byliny.
"Kde je Snape, když ho potřebuji."
Odsekl jsem, že ten ve skutečnosti patřil ke klaďasům, takže by ho tady hledal marně.

Zatímco jsem se s nimi dohadoval, Polednice šílela protože, Otesánek zďobnul mrtvolku.
Ze zoufalství jsem se vrhl na vodku.

Manžel říká, že jsem blázen, když stojím u okna a pozoruju sousedův dům.
"Vysadil kolem plotu křoví," řeknu.
"No bože," pronese manžel. "Asi má rád soukromí."

Křoví roste.
"Už skoro nevidím jeho dům," oznámím. "Je to džungle."
Manžel přikývne.
"Víš co?" řekne. "Zajdu tam a řeknu mu, ať seřízne aspoň špičky."

Odejde. Padne soumrak. Nejspíš oba popíjejí.
Pak zaslechnu zvuk motorové pily. Tak přeci ho k tomu seříznutí přesvědčil, pomyslím si.
Čekání mě unaví. Usnu.
Druhý den ráno stojím opět u okna. Křoví je netknuté, dlouhé šlahouny se pnou skrze plot až na náš pozemek.
Manžel stále není doma.

Zvláštní.

Bylo jedno krásné aprílové ráno, kdy se Caroline a John vyjeli na vyjížďku viperem. John řídil už roky a se silným Viperem měl už nějaký ten pátek zkušenost, ale dnes měl špatný den. Pes jim vběhl před auto asi 50 metrů a John zpanikařil. Naboural sporťák, a zjistil, že Caroline ztratila velké množství krve. Naštěstí jela okolo sanitka, a na místě ji doplnili krev. Bohužel ji dali krev kterou darovala rodina brutálního vraha, proto byla zlá. Hned po probrání se vynadala Johnovi jak neumí řídit a rozešla se s ním. Skoro ho napadla. Je to opravdu znamení prokleté krve vraha?

Jako ministryně zdravotnictví musím být zvyklá na cokoli, zvláště v této pomatené době.
Zvesela tedy pozdravím shromážděné zástupce. Odpoví sborové:
“Mozky. Mozkyyyyyyy…”.
Konferenčka páchne hnilobou. Jak jinak.
Jdu rovnou k věci.
“Panuje jisté znepokojení stran stravovacích návyků vaší… komunity. Zejména mizení rodinných příslušníků vyvolává mnoho otázek. Zároveň si uvědomujeme, že je důležitá podpora vaší autenticity. Proto tato vláda vyvinula speciální a velmi autentickou rostlinnou náhražku lidského mozku. Jeho šedá kůra je na bázi sójové bílkoviny a nevyvolává závislost -“
Zavrzají židle. Mimoděk couvnu za konferenční pult.
Houfují se.
Jsou stále blíž.
Zaplaví mě panika.
“Mozeeeeeek….. MOZEEEEK…” je to poslední co uslyším.

Zakrvácené tílko se lepí na zpocenou kůži. Zcuchané vlasy lezou do očí. Ruka se sekerou se chvěje.
Ten sexy kapitán fotbalovýho týmu šel jako první. Dobrý den, střeva ven.
Přerývaný dech. Srdce v krku.
Školní šprtka a vítězka matematické olympiády byla vypnuta jako druhá. Sinus kosinus exitus.
Bublavé zachrčení z tmavého sklepa. Šouravé kroky.
Třídní šašek šel třetí. To něco ve sklepě mu roztrhalo krk. Ovšem víkend na týhle zpropadený chatě byl stejně jeho nápad!
Kroky se přibližují. První schod… druhý…
Už tu nikdo nezbyl. Jen ona. Finální holka.
Je to na ní.
Uchopí sekyru pevněji.
“Tak polez, ty hajzle!”