Horory

Půlnoc. Stromy kol hřbitovní zdi drásají nebe, podobny pařátům umrlcovým.
“Otče, já se bojím!” vydechne panna.
Její otec, lord Hammond, dívku okřikne.
“Hloupá! Takové představení ani král nespatří! Vyvolání mrtvého!”
Hrobka a zde - nekromant! Tvář má bledou, vážnou. Opodál stojí potměšilý hrobař.
“Vyvolavám tě, duchu, navrať se v náš svět!”
Hrobka mlčí. Nekromant předvede rukama čínské zaklínadlo.
“VYVOLÁVÁM TĚ, DUCHU!”
Konečně - z hrobky se zvedá - KOSTLIVEC!
“Čehož si žádáš, smrtelníče?”
V ten moment nevinná panna omdlí a její otec se dá na útěk.
“Eh…” kostlivec se zamyšleně podrbe a rozmaže si po obličeji nanesenou bělobu. “Doufám, že tihle zaplatili předem?”

Ten chlap se mu nezdál. Šedivý skrček s černýma očima a šklebivým úsměvem od ucha k uchu.
„Pepo, prosím tě, hoď ho do hrnce,“ obrátila se na něj kolegyně Radka.
„Kam?“
„Hrnec se to u vás jmenuje, že, pane Omáčka?“ odvrátila se a dala Pepovi důvod říct ano. Pořádný důvod v těsné sukni.
„Tak jedem,“ zahučel a nasadil si služební čepici. Aspoň se provětrá. Zatracená noční šichta.
Pepa vyjel, Omáčka navigoval ze zadní sedačky. Cesta se táhla. Sjeli z okrsky na lesní cestu. Zabrzdil. Nerad mrknul do zrcátka. Omáčka nikde.
„Pepíku, to si to spolu užijeme,“ zaskřípalo ze sedadla spolujezdce.

Stmívá se. Sedíme na náspu železniční vlečky u opuštěné ocelárny - betonového monstra se zaslepenými okny a se dvěma komíny, které se jako upírské špičáky zakusují do nebe.
Jsme tu já, Niky a Jim. A tíha končícího léta.
Jim se zeptá, jak se těšíme do školy. Niky odpoví, že je debil.
Dál pozoruju okna ocelárny. Jedno je vysoké, nejmíň přes dvě patra. Možná je za ním schodiště.

Z ocelárny zazní siréna.

Nechápavě se na sebe podíváme.
Na předloktí mi naskočí husí kůže.
Siréna se ozve znovu.

“Pánové, snad abysme radši šli…” řeknu nejistě.

Za dvoupatrovým oknem ocelárny se vztyčí tmavá silueta.

Lidi v přístavní hale křičeli ve směsi jazyků. Vypukla rvačka. Athéna netušila, jak dlouho jí výmluvnost a logika bude ještě sloužit. Několik mužů, kteří nejspíš z filmů získali dost mylné představy o životě, vrhalo pohledy po jejích zbraních.
Zatím je používala jen na nemrtvé venku.
Bude to chtít těžší kalibr.
„Marku, Nikosi, to už stačilo,“ zašveholil melodický hlas a muži se přestali přetahovat. „Všichni se uklidníme,“ pokračovala Afrodita a Athéna viděla, jak se jí rána na čele otevřela.
Halou zavonělo uklidňující aroma obvykle spojované s relaxačními koupelemi.
Všichni se dlouze nadechli.
„Jsi nejzářivější hvězda,“ poznamenala Athéna.
„Planeta,“ opravila ji Afrodita.

Apokalypsa přišla znenadání. Jak už to tak s nimi bývá.

Petr se skrýval v bunkru. Patřil jeho pošahanému strýčkovi, který ho postavil ještě před válkou. Tou třetí.

Podle toho, jak chutnaly konzervy naskládané na policích, tam byly ještě mnohem déle.

Časem ale Petrovi zásoby došly a nezbylo mu než vyrazit ven. Tehdy poprvé spatřil své nepřátele.

Obrovské mluvící pomeranče.

Petr se zprvu zděsil, ale nakonec se jako správný vynalézavý hrdina rozhodl bojovat jediným způsobem, který ho napadl.

Začal používat banány.

Proč?

Protože každé malé dítě ví, že banány obsahují hodně draslíku.

A v nouzi se dají použít i jako bumerang.

Fridolín se rozhodl. Znečistí bazén souseda, kterého nemusí, svým metabolickým produktem. Který doslova spadne z nebe.
Pro příslušníka zlaté mládeže není problém najmout si helikoptéru, a tak do ní jednou za ranního kuropění, po obřím mejdanu, spolu s partou kamarádů nasedá.
Záhy je helikoptéra nad inkriminovanou zahradou, které vévodí bazén a vlajkový stožár. Fridolín si stahuje kalhoty a nezdvořilou částí těla se vyklání z helikoptéry.
Avšak fyzikální zákony platí i pro ty nejprotekčnější a nejsebevědomější... Středověký kat, narážející odsouzence na kůl, by to nedokázal lépe...
Fridolín byl frikulín, proto letěl volným pádem, napíchl se na kůl, jenž tedy byl in...

Jednoho dne pozdě v noci,
alkohol má ve své moci
stařičkého Josefa.
Ten belhá se ulicí,
je nešťastný a zuřící.

"Ať je prokleta ta stará bába,
co mi pořád jen kaši dává.
Pořád říkám: Aničko?
Neumíš vařit maličko?
Říkám jí to tady, tuhle,
pak si vařím čínský nudle."

Po hodině klíč v zámku sed,
prázdný je dům na pohled.
"Bodejť by ne, ve tři v noci,
půjdu bábě napomoci."

Lednice zase prázdnotou zeje,
"Co se to s tou babkou děje?
Kolikrát jí to říkat mám?
že zbytky včerejší nehledám!"

Pak našel bábu, ležící, spící?
"Já vůl ji vlastně střelil brokovnicí!"

Otec Julius byl jako vyměněný. Navzdory své obvyklé ostýchavosti a neomalenosti teď vyzařoval sebejistotu, šarm a ležérnost. Hostil. Bavil. Žoviálně se smál.
„Tak kde jsem to byl? Ano! A najednou jsem KONEČNĚ pochopil, k čemu celý můj život směřoval, víte? Vždycky jsem kolem sebe viděl tolik, tolik zlého, ale nikdy mě nenapadlo, že s tím vlastně můžu – ne, MUSÍM - něco udělat!
Co říkáte? No ano, třeba Vy. Vezměte si například sebe. Co jste mi to minulý týden říkal o Vás a pekařově ženě? No vidíte.
Pozvedněte všichni prosím sklenky!“, pronesl Otec Julius vesele směrem k čerstvým mrtvolám, usazeným kolem stolu.

Parta dobrodruhů se utábořila kdesi v peruánských horách.
Měli za sebou dlouhou cestu, na jakou by se žádný člověk vlastnící alespoň kousek pudu sebezáchovy nikdy nevydal. Prošli pralesem, překročili řeky, brodili se bahnem a vyšplhali se do velehor.
Zarostlí a špinavý povalovali se kolem ohníčku, na němž opékali několik morčat, a žvýkali koku. Trochu více koky, než bylo nezbytně nutné.
A tu náhle, jako by se zhmotnila ze samotné tmy, stála před nimi obrovská nutrie s barevnými pruhy. Bleskurychle dobrodruhy přemohla, napíchla na klacek a počala je opékat.
„Nikdo nebude provokovat Tupaka Amaru,“ pravila, než se zakousla do prvního soustíčka.