DMD č. 20. pro 20. 4. 2023. Téma: Hoď ho do hrnce

Bylo třicátého dubna když jsme šli navštívit naši sousedku Ivu. Pozvala nás na svoje pověstné rizoto, co pálí dvakrát. K Ivě je to asi deset kilometrů, šli jsme to dlouho a já si z té cesty odnesl i cosi nechtěného navíc, ale došli jsme. Autorem aromatického doplňku mé boty byl zřejmě pes Špunt, který na nás celou cestu dorážel. Napadl nás geniální nápad zavřít Špunta do hrnce od rizota. Protože se pořád snažil dostat ven, kamarád si na ten hrnec sedl. U Ivy tehdy sice nedobrovolně nechal kousek svého pozadí, ale toho dne také vymyslel svůj geniální nadčasový vynález - nočník.

Nad mořem vysvitly paprsky slunce a dopadly na rybáře sedícího u ohně. Vyrazil časně a teď třídil úlovek - drobné rybky do kotle na polévku a větší stranou, na prodej.
Vtom uslyšel hlásek: “Pomoz mi! Nezabíjej mě!”
Rozhlédl se, ale v malém zálivu byl úplně sám.
“Tady jsem!” ozvalo se znovu úpěnlivé volání.
Hlas vycházel ze sítě s rybami. Zahrabal. A našel stříbřitou rybku.
“Pomoz mi a splním ti tři přání,” prosila ryba.
“Nemáš být zlatá?”
“Jsem nemocná…”
Muž přičichl ke své láhvi s rumem a potom ji pro jistotu zahodil. S rybou praštil o kámen a hodil ji do kotle.

„Nevíte, co se dnes děje? Jindy nás moří od rána, otravuje nám život, a dnes nic. Za chvíli půlnoc, druhý téma už vyběhlo a ona se fláká, nechci skončit v bujabéze nebo hůř v bonusu,“ stěžovala si Hermiona.
„Mě se neptej,“ odsekla Martha, „zlobím se na ni, tu svěrací kazajku jsem jí ještě neodpustila, takže já nic zjišťovat nebudu!“
„Uklidni se, musíme mít s autory trpělivost, DMD není peříčko. Každý den nové téma, to dá zabrat. Ostatně nemáš si co stěžovat, Denise upálila, Marrietu chtěla hodit do hrnce ...“
„Snad do jednoho pytle se Smrtijedy?“
„Nehádejte se, právě sedá k počítači.“

Na hladině jezera se pohupoval koš. Pevný, utěsněný koš s víkem. Plul si jakoby nic, až ho vlny zanesly do úzké, nenápadné zátoky.
Tam se na něj překvapeně upřely dva páry obrovských očí.
„Co to je?“ ptala se jedna příšera.
„Nevím. Zkus do toho šťouchnout!“
Na šťouchnutí koš nereagoval, na drcnutí taky ne, příšery tedy pomalu odklápěly víko.
V koši se vrtělo jakési holé stvoření.
„Nekousne mě to?“
„Nemá to zuby. Přihoď to do hrnce, to sníme.“
Bojácnější příšera však naklonila hlavu a řekla: „Jídla máme dost, tohle sežrat nemusíme. Já si to nechám.“

A tak měl Nathaniel opět maminku.

Konstantin by si rád hleděl své práce. Jeho srdce sice planulo pro operu, jeho mozek ale příjemně přivykl systému má dáti dal firemního účetnictví. Bylo to přízemní, ale měl své zaměstnání rád. Pokud měl klid. Paní šéfová mašírující mu kolem kanceláře mumlajíc si stále podivnější fráze mu do klidu čísel házelo vidle.
Prázdně hleděl do stěny, když madam Dvorak z úvahy „hodíme ho do hrnce a přidusíme ho, to ho naučí“ vytrhly vzrušené výkřiky „není tady Wilhelm? vzbudila jsem se a byl pryč! nenechal žádný vzkaz. ano, určitě se oblékl.“.
Povzdechl si. Třeba mu dovolí hledat. Cokoli pro konec utrpení.

"Co to je?!" zaječel Frenchie.
Izzy, který se vrátil z přístavu jako poslední, položil na zem hubeného černého tvora.
"Kocour, co by to bylo."
Kocour si to neomylně namířil přímo k Frenchiemu, který zděšeně couval.
"Nemůžeme mít na lodi kocoura, kočky jsou děsivé a mají čarodějné schopnosti!"
"Šéfe, neřeklo se náhodou žádné mazlíčky?" přidal se Ivan.
"Není to kurva mazlíček. Je tu pracovně. Bude lovit myši ve spíži a v kuchyni. Gustav si stěžoval, že se přemnožily." Izzy mávl rukou k zamračenému kuchaři, který ani náhodou nedosahoval Roachových kvalit.

"Hoď ho do hrnce," zaskučel Frenchie zoufale, když probíhal kolem Gustava.

Známý lososí vytrvalostní plavec upozorňuje na nebezpečí, které na mezizvířecích sportovních turnajích představují masožravci. Během turnajů jsou sice sportovci i diváci oficiálně chráněni před napadením, v praxi se však stejně obávají o život.

„Například nedávno jeden medvědí reportér ocenil můj výkon při plaveckém maratonu,“ popisuje losos. „Neopomněl však dodat, že pokud by mě potkal v řece při tréninku, nerozpakoval by se mě donést domů, aby ze mě jeho žena uvařila večeři.“

Někteří sice tvrdí, že politika a mezizvířecí vztahy do sportu nepatří, rybí sportovec se však v této problematice plánuje angažovat.
„Nebudu už o tom mlčet jako nějaká ryba,“ dodává.

Ten chlap se mu nezdál. Šedivý skrček s černýma očima a šklebivým úsměvem od ucha k uchu.
„Pepo, prosím tě, hoď ho do hrnce,“ obrátila se na něj kolegyně Radka.
„Kam?“
„Hrnec se to u vás jmenuje, že, pane Omáčka?“ odvrátila se a dala Pepovi důvod říct ano. Pořádný důvod v těsné sukni.
„Tak jedem,“ zahučel a nasadil si služební čepici. Aspoň se provětrá. Zatracená noční šichta.
Pepa vyjel, Omáčka navigoval ze zadní sedačky. Cesta se táhla. Sjeli z okrsky na lesní cestu. Zabrzdil. Nerad mrknul do zrcátka. Omáčka nikde.
„Pepíku, to si to spolu užijeme,“ zaskřípalo ze sedadla spolujezdce.

„Tak na zdraví, příteli!” Přiťukli si, každý upil ze své skleničky.

„Já... Nějak je mi- co-” Prohlédne jeden z mužů do svého poháru, následně i promne oči.

Imperio.

Zmatený muž získal ve tváři neutrální pohled. Položil pohár, podíval před sebe. V očích prázdno.

„Zabij jej. Udělej mi dobrou večeři. Jsi přeci jen nejlepší britský kuchař.”

Ovládnutý muž se zvedl a přešel k oběti. Bez sebemenšího zavázání jí podřízl hrdlo. Poté přešel k přípravě. Neostýchal se upravovat lidské maso, bral ho stejně jako zvířecí.
Ustrojil stůl a začal servírovat jídla.

Ukončení kouzla.

„Převelice se ti to povedlo, dobrou chuť, drahý příteli.”

O zapomětlivých cestujících už jsem vám povídal. Bezprizorní lednička, krabice chlebíčků… Věci podléhající zkáze se nepovažují za nález a řidič s nimi může naložit dle svého uvážení. Vlašák s nakousnutým rohlíkem vyhodit do koše, větrníky ze Světozoru pěkně posvačit, nákup z Kauflandu odnést domů (žena bude mít radost)… Jenomže co s bažantem, kterého najdete pověšeného na okýnku? To byl pro Cyrila oříšek.
„Vezmi ho do výpravny,“ radil Boris. „Páťa má rád zvěřinu. Budeš jeho miláček. Nebo ho dej mně, já ho uvařím.“
„A budu tvůj miláček?“
„Si piš. Až tě uvidím na Senovážným s pětkou, tak tě pustím před sebe.“

„Čím si to ten ubožák zasloužil?“ vznesl dotaz Harry a dílem pohoršeně, dílem znechuceně hleděl na humra právě zemřelého ve vroucí vodě.
„Bisque.“
„To je nějaká nemoc? Horečka korýšů?“
„Francouzská polévka. Recept od Edwarda.“
„Fajn. Tak já si objednám čínu.“
Draco na něj vrhl pohled, který říkal něco ve smyslu: „Jsi ten nejohavnější gastrobarbar, jakého znám, a nejradši bych tě uvařil společně s tím humrem.“
„Objednej si, co chceš. V osm přijdou Lloydovi, takže aspoň neubude.“
„Aha. V tom případě vezmu nudle i pro Siriuse.“
Draco zuřivě zabodl nůž do prkýnka.
„Gastrobarbaři! Nejradši bych vás – sakra, pálí se mi krevety.“

Jynx se šla obléct a Fae mezitím zkontrolovat vanu. Z koupelny se po chvíli ozvalo otrávené zabručení a zvuk odtékající vody.
"Copak?"
"Roztál mi led, musím si dát novou vanu."
"Chceš pomoct?"
"Jestli se ti chce ... mám zásobu jak ve výrobníku ve dvěrích ledničky tak v mrazáku ve formičkách. A rovnou tam dej novou vodu."
Jynx donesla první várku. Z vany stále odtékala teplá voda. "Kam to chceš?"
"Eeh ... nevím, nahaž to třeba do hrnce a nech mi to tu."
"Ok." odpověděla Jynx a vyrazila zpět. Za chvíli Fae zašpuntovala vanu, dala napouštět studenou vodu a vyrazila taky do kuchyně.

Další rok o ničem. Ráno vstát a jít do školy. Ale většinou to nedám. Odpoledne udělat peníze, večer si dát s kámošema do nosu. V noci hádka s mámou, proč jdu pozdě.

Občas jsem zašla do klubu. To pak byla dlouhá jízda, která vždy skončila naprostým vyčerpáním a několikaměsíční hospitalizací. Tohle pořád dokola.

Skončila jsem školu. Mámě došla trpělivost, tak jsem šla k Mikimu. Sehnat peníze je čím dál těžší. Nemám ani na blbej hajzlpapír.

Teď tu stojím s čínskou polévkou. Mé poslední jídlo. Mám ji hodit do hrnce? Váhám.

„Hoď ho tam, mám hlad,“ přikazuje Miki.

Co bude dál?

Na sporáku bublá voda na polévku. Pořádný vývar. Uvaří se dnes a bude dost pro čtyři na dva dny. Máma krájí zázvor a Nalan užírá mrkev.
„Mámí!“ ozve se z obýváku.
Máma položí nůž a utře si ruce. „Dej zbytek mrkve do hrnce, ano?“
Nalan počká, až máma zmizí v obýváku, pak začne hypnotizovat kořenovou zeleninu. Zvedá se do vzduchu, pomalu pluje k hrnci.
Na zahradě se najednou zhmotní skupina mužů v černých pláštích.
Mrkve a celery padají do vody z výšky, sporák zasyčí.
„Nalan! Říkala jsem dát do hrnce, ne hodit!“
Máma vstoupí do kuchyně. Užasle se zastaví. Výbuch.

Priority republikového výsadku v Šachovnici se s pádem jednoho z nich sice změnit neměly, ale změnily. Zatímco generál Beauregard nadšeně zdrhal, generál Champbacca se jal mečem porcovat droidy a komandér Zhar mu zdatně sekundovala. Bro, Pal a Dude převrhli stůl a jejich jedinou starostí byl Mate, jenž ztratil slamák. A taky teda dost krve.
„Musíme ho dostat do bacty,“ vyhodnotil RC-7117.
[„Musíme hlavně vypadnout,“] opravil ho generál, krájeje, protože zvenku bylo slyšet AAT.
„Nechte mě tady.“
„Nenecháme, jen tě do něčeho šoupneme a odtáhneme.“
„Bro, skoč do kuchyně.“
„To ho jako chceš dát do hrnce?!“
[„Hoďte sebou, himbajz!“]
„Rozkaz, pane!“