Výtvarné umění

Vypadá to jako výsměch královským nosítkám. Namísto honosného apartmá je na tyčích nosičů umístěn arest, který svou nestabilitou připomíná spíš domeček z karet a svým vzezřením tak trochu kadibudku.
„Lalá, zpívá celá cela,“ ozývá se zevnitř opilecky falešný zpěv.
„Přestaň!“ láteří dozorce. „Polez ven!“ otevře dvířka.
Šlechtic vystřelí z arestu tak rychle, až mu ulítne klobouk.
„To už jsme tady?“ vyděsí se.
„Teď půjdeš po svých, už se nebudu muset dřít,“ otočí se na něho předkloněný muž.
„Sbohem,“ zachraptí matka.
„Nechte ho, já mu zavážu oči,“ vykasává si rukávy mladá žena.
„Najednou je ticho, konstatuje trpasličí muž.
Teď zazpívá gilotina.

Dívka stojí bosa v lehké noční košilce na uzoučké římse. Hlavu mírně zakloněnou, oči zavřené, v obličeji výraz něčeho toužebného. Jako kdyby byla lákána krásnou podmanivou hudbou a šla za ní, nebo povědomě vyhledávala akustické orientační body. Celá spící postava připomíná slepce, jenž si šátráním rukou hledá cestu, také provazochodce tím, jak balancuje ve výšině. Trochu rozcuchané dlouhé vlasy se lesknou v záři měsíce.

Noc má zvláštní atmosféru. Je neobyčejně jasná.

V záři úplňku zanikl svit hvězd. Tmavé hory svírají údolí, které je tak hluboké, až vyvolává závrať. Pozorovatel má nutkavý pocit dívku zachytit, aby zabránil jejímu děsivému pádu dolů.

Koníček musel uznat, že tohle se lidem podobá. Vzít jídlo a pokud možno ho zaplechovat, aby se k němu nikdo nemohl dostat. Že jde o jídlo, pochytil z výkladu průvodkyně, zatímco potají vykukoval zpoza rámu fotografie, která zachycovala jakýsi polorozpadlý dům.
„Warhol začínal jako komerční ilustrátor a v jeho díle se odráží vliv reklamy…“ vyprávěla průvodkyně.
Koník byl trochu zmatený a nedůvěřivě si prohlížel výřad plechovek na protější zdi. Potom ale pookřál, když skupinka návštěvníků poodstoupila a on za nimi uviděl obraz, který byl portrétem žluté krávy.
Modrý koníček se v téhle neznámé galerii hned cítil o něco víc doma.

To okno přitahuje pohledy a uprostřed vší gotiky působí trochu zvláštně. Však také současníkům vadilo, původní návrh musel být upraven.
Nicméně je to skvostné dílo. Těžko rozeznat všechny plošky, ale harmonie barev okouzluje. To nejdůležitější se soustředilo doprostřed. Nahoře, v zelených tónech přecházejích do žluti, křtí arcibiskup Metoděj knížete Bořivoje. Pod ním vidíme v sálající žluté a červené svatou Ludmilu s malým Václavem jako středobod. Po stranách se v tlumenější modré odvíjejí životy věrozvěstů, Cyrila a Metoděje.
Ovšem dole v příjemných zelenomodrých tónech vidíme něco jiného, alegorii připomínající sponzora. Na cedulce s věnováním se vyjímá dobře čitelné jméno: Banka Slavie.

To jsem ráda, Lojzku, že nebydlíme ve městě. Je tady tolik lidí, hluku, moc ulic a ještě víc domů. Nebýt tebe, hned tu zabloudím. Místo zdí reklamní plochy! To na vsi nemáme.
Děda mlčky pobafává z dýmky. Zálibně pozoruje děvu na plakátu.
„Proč mi neodpovídá?“ znejistěla žena. Teprve teď si všimla, na co se manžel dívá. Její překvapení je silnější nežli pohoršení.
„Lojzku poslyš, ta je krásná, viď?“ obdivně vydechne. Hned však pokračuje. „Ale hambatá. Koukej, je jí vidět celá noha a ten hluboký dekolt! Že se nestydí?!" vykulí udiveně oči. „Vždyť sama se stydím jen se na ni podívat.“

„Uf, ty jsi mne vyděsila,“ jektá zuby starý muž. Úlekem spadne na zadek, ani se nehne.
Vyděšeně zírá na kostlivce. Klobouk se mu sveze z hlavy na zem.
„Ale copak, panáčku, snad se mne nebojíš?“ pobaveně se chechtá zubatá.
Chasník se strachem krčí. Snaží se schovat za otep chrastí. „Měj se mnou slitování,“ škemrá.
„Mám sice kvér, můžu tě zastřelit, ale neudělám to. Víš proč?“ táže se kostra ozdobená šátkem.
„Necháš mne žít?“ Obava chudákovi pokroutila hlas. Celý se třese.
„Dám ti dobrou radu. Zemři sám, bez násilí. Strachy. Ulehčiš mi práci,“ směje se smrtka, až jí chrastí všechny kosti.

Sluníčko rozsvítilo byt a vneslo do něho dobrou náladu.
Honzíku, chceš?“ nabízí Eliška nejmladšímu sourozenci jablíčko. Ten je ale zaujat hrou. „Hopsa, hejsa do Brandejsa,“ natřásá ho maminka na kolenou. Chlapeček radostně výská.

Malá Ema se od sestřičky inspirovala. Přestala si hrát s míčkem. Honem běžela ke koníkovi. Zakopla o koberec. Shrnutý roh je svědkem jejího pádu. „Ceš papat, toníčtu, ceš?“ nabízí mu svoje sousto. Koník souhlasně kývne celým tělem.

Za závěsem u okna služka zašívá roztržené šaty. Dnes musí Lubošovi odpovědět na dopis. Až se vrátí z vojny, vezmou se. Taky budou mít děti. Jen si musí ujasnit, kolik.

Ta úzkost z vypovězených slov. Ta bezvýchodnost toho, co ještě nebylo vyřčeno. Všechny ty pocity se utápí ve tmě. Neznatelná naděje je jako chatrné světlo lampy na stole. Odbila desátá. Srdce inspirované orlojem chce přestat bít. Zdráhá se tepat, protože v hlavě a v celém těle tu nebohou dívku tepou výčitky. Vzpomínky jako svěrací kazajka ji sevřely smutkem a ochromily touhu žít. Její obličej se protáhl bolestí. Noc zahalila jedno lidské tajemství.

Přítelkyně mlčí. Jen její gesto říká jasně: Tohle přeci nemůžeš! Druhá ruka na rameni vyjadřuje soucit a chlácholí. Je to zlé, ale konec lásky ještě není konec života.

Trojice poutníků sedí v hostinci u jednoho stolu.
Večeře prostá, ale ne úplně chudá, rozeznáme pečínku i košíček s lákavým ovocem.
Neznámý pocestný, dlouhovlasý mladík v rudé tunice, se jme rozdílet chléb.
Rozlomí ho a přežehná, tvář zalitá světlem se zdá být soustředěná jen na ten úkon a povznesená nad okolní svět.
A tu ho oba poznávají. Nyní vypadá mladší, jaksi nedotčený světskými útrapami. Ale je to on, jejich Mistr! Navrácen ze smrti!
V úžasu prudce rozhazují rukama a vyskakují, zatímco hostinský na to s podivem hledí.
Nelze už pochybovat, že Mistr je skutečně tím, jemuž náleží vláda nade všemi.

Tragédie je prostá.
Poryv větru nad mořem, které není rozbouřené. Bouře je všude okolo.
Pět odstínů červené. Jste-li Francouz, trocha okru. Jste-li Angličan, hodně. Bílá jako plachty. Bílá jako smrt.
Tragedie tak prostá, že trvá roky, než ji přijme plátno. To ústa jsou jí plná hned.
Hladová ústa... Mrtvá ústa...
Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje tělo...
Tiché smíření oběti. A hněv.
Vezmi mě za ruku, bratře. Obejmi mě, sestro. Není tak zlé spočinout bok po boku na dně moře.
V náručí velryby.

Co řekneš dětem, až se budou ptát?
Nebylo to Středozemní moře.
Zázrak se nestal.