Stařena a dítě

Vrznutí vrátek probudilo naději.
„Pojď malá, přivítáme tátu,“ pohladila stařenka vnučku a vzala ji do náruče. Děcko je na ní trochu těžké, ale co je to proti tíze života, kterou má vráskami zapsanou do tváře.
Stanula na prahu.
„Ale ne,“ řekla si. To jen vítr otevřel branku.
„Ještě budeme muset čekat,“ odevzdaně skloní hlavu.
Na chvíli se zamyslí.
„Dvířka vržou jako mé kosti. Odešly jimi všechny mé děti. Než se naděješ, půjdeš taky. Já ale asi dřív, miláčku.“
Dívenka se k ní přitulí.
Všechno své štěstí drží teď na rukách a díky němu zapomíná na ztížený dech a bolavé klouby.