DMD Bonus č. 4 pro 13. 4. 2014.

V Azkabanu si noční můry nemohl dovolit. Byly by příliš lákavé pro mozkomory. Avšak noc nato, co utekl, se mu poprvé zdálo o Náměsíčníkovi.
Zakazoval si na něj myslet, bál se, že by jej to zničilo. Marně. Čím blíž byl k Bradavicím, tím častěji Siriuse ve snech pronásledoval Remusův pohled plný neředěného pohrdání.
Přidal do kroku. Asfalt mu letěl pod vychrtlýma nohama. Nejen, že se hnal za Červíčkem, ale zároveň prchal před tím obličejem. Potřeboval ho sundat, spravit, přelepit náplastí. Dát věci do pořádku.
Poprvé po třinácti letech mu chyběl někdo, koho měl šanci znovu vidět. Nehodlal tu šanci zahodit.

Vždycky všichni říkali, jací jsou trpaslíci. Velké plnovousy plné odrobinek, potu, piva a boje všude kolem nich. Nerozumí umění, jen zlatu, místo hudby znají jen řev. Bojovníci možná schopní, stavitelé též, ale k ničemu víc se nehodí.
A hlavně, vedle krásných elfů jsou malí a oškliví.
Tauriel zamkla mříž od poslední cely, ve které trpasličí výpravu Thranduil ubytovali. Všichni byli přesně jako podle vyprávění, tedy, všichni až na jednoho. Jednoho, s pěkně řezanou tváří, měkce hnědýma očima, a který přesto že muži kolem něj mávali těžkými zbraněmi střílel z luku.
Vůbec nebyl ošklivý, a malý taky ne, pousmála se Tauriel.

Trvalo nějakou dobu, než se infestaci Parasprity ve Filydelphii podařilo dostat pod kontrolu. Celestia se vrátila do Canterlotu naprosto vysílená.
Luna, která ji vystřídala, znechuceně nakrčila nosík.
Nechápala, jak někdo mohl tyhle potvory považovat za roztomilé. Pastelová kulička "chlupů" s křídly, a nechutně obrovskýma očima. A to nemluvila o jejich stylu rozmnožování (vypadali asi jako kočka, která dělá hairball...).
Luna si povzdychla, když viděla poníky z Celestiina pochodového orchestru vyčerpaně podřimovat. Naštěstí ona sama dávala přednost modernější výbavě.
Její strážci se na její pokyn opřeli do vozíku, na kterém spočíval obrovský gramofon s nejnovějším hitem od Octavie a Vinyl Scratch.

Bylo to absurdní. Ajťákům je často k smíchu představa, že v počítači běhá spousta malých skřítků, díky kterým to všechno funguje, jenže tady ti malí skřítci opravdu běhali. Občas přímo v počítači.
V tomhle zvláštním mezisvětě Internet nefungoval, to zjistili velmi brzy (dokonce díky tomu, kdy jim přestaly chodit nové maily, uměli odhadnout, kdy zhruba došlo k prolnutí světů), zato tu fungoval jakýsi Intermag. Vděčili za něj nějakým skřítkům, bohužel skřítkům se špatnou schopností orientace. A nejenom že se ty potvory hnusný každou chvíli zatoulaj', ony se každou chvíli zatoulaj' zrovna s vaším paketem. Takže máte i simulaci výpadků sítě.

Arwen seděla v zahradním altánku, držela v ruce svitek s básní o Berenovi a Lúthien a snila. Když nedaleko uslyšela hlas svého otce, rozeběhla se za ním.
„Ada, to je nádherný příběh, chtěla bych taky potkat takovou lásku, pro níž bych zemřela,“ říkala nadšeně plna dojmů.
„Jsi mladá a nevíš, co si přeješ. Ještě jsi nepoznala, jaké to je vidět stárnout a umírat někoho, koho miluješ. A doufám, že to ani nezažiješ. Tohle je umění, nesnaž se žít to, co je krásnou básní. Nikdo už nepamatuje, jak to přesně bylo,“ poučoval ji Elrond.
Arwen však byla myšlenkami jinde a nevnímala.

Někdy mám pocit, že se můj život prolíná se životem někoho jinýho.
Někoho, kdo nesmrdí jako zpocenej kůň, neví, jaký to je spadnout obličejem do prachu a nemoct se zvednout a komu se barman nesměje, když si objedná pivo.
Někoho, kdo ví, jaký to je, když vás přítel zezadu střelí do ramene, aby vám zabránil udělat chybu, který byste do smrti litovali.
Někoho, kdo měl už spoustu žen, ale miloval jen ty, který mu nebyly souzený.
Někoho, kdo zachránil spoustu duší za cenu vlastního prokletí.
Někdy mám pocit, že naše duše jsou spřízněný s jinýma už po staletí.
Navzdory Smrti.

„Sehnala jsem lístky na koncert Sudiček!“ zavýskla Ginny.
Hermiona jí ihned skočila kolem krku.
„Skvělé! Kdo jim dělá předskokana?“ chtěla hned vědět kamarádka.
„Počkej, nějak to nemohu přečíst. Punková nun, nutp, ne. Punková nutrie,“ zašklebila se Ginny, „co to pro Merlina živého je?“
„Nutrie je hrozně ošklivé mudlovské zvíře,“ informovala ji mudlovská přítelkyně.
„Proč by někdo pojmenoval kapelu po ošklivém zvířeti?“
„Ona je ošklivá a krásná zároveň. Lidé, kteří vyznávají punk, vlastně také dělají ošklivé věci, aby si dodali jakousi krásu. Propichují si různé části těla různými věcmi. Nebo, alespoň kožené bundy co nosí.“
„Punková nutrie!“ kroutila nechápavě hlavou zrzka.

Uklidněte se, když se budete pohybovat, zabije vás to rychleji… „Zabije rychleji? No to jsi mě teda uklidnila!“
...
„Klídek Rone, Hagrid by nás nikdy neposlal, někam, kde by to bylo nebezpečné“ … „Moje děti Hagridovi neubližují, ale nemohu jim odepřít čerstvé maso…“
...
Pohoda, klídek, prozpěvoval si v duchu Harry, když odvazoval Klofana z kůlu. Kdyby se teď podívali z okna…
...
Harry se nutil do klidu. Do začátku druhého úkolu zbývalo ještě šest hodin, ještě to může stihnout...
...
"Harry to chce rozvahu, přemýšlej. Možná se ti to o Siriusovi jen zdálo..."
...
Potlačil nával paniky… "Aquamenti, aquamenti!"
...
Harry byl absolutně klidný… "Avada Kedavra!"

Jednoho dne jsem seděla u snídaně úplně obklopená. Už dlouho jsem dojedla, ale nebylo jak odejít - ti malí trollové zabarikádovali únikovou cestu.
Tak jsem jen dělala, že poslouchám jejich podivné příhody a zážitky a mezitím jsem si je prohlížela.
Celí umounění, v rozcuchaných vlasech listí, snídaně všude na obličeji a vypouklé oči. Kdo mi nevykecával mozek, tak na mě aspoň zíral. Řvaní, mlácení do stolu, šoupání lavičkou a olizování lokte až stolu.
A pak to chce těma rukama na mě šahat? Není tamto jedovaté? Hej! To se nejí!
Proč mě ti malí prevítci neposlouchají?
Bože, proč jsem se stala vedoucím?

Před maličkým hovniválkem se skví nová asfaltová silnice. A on se potřebuje dostat na druhou stranu. Opatrně se rozhlíží, nechává přejet jedno auto. Ještě když zajede za zatáčku, je slyšet jeho kvílení. Na poli za hovniválem o sobě nadšeně dávají vědět stovky cvrčků. Jejich hlasy jsou povzbuzující.
Konečně se brouček odhodlává a se značnou námahou svou kuličku odvalí až doprostřed silnice v rekordním čase. Namáhavě oddechuje, ale je na sebe velmi pyšný. Polovinu už má za sebou, teď už to bude skoro brnkačka. Když se mu zklidní dech, vyráží překonat zbývajících pár desítek centimetrů do bezpečí.
Vžžžžuuuuuum.
A sluníčko pálí.