DMD Bonus č. 4 pro 13. 4. 2014.

Uklidni se.
Dýchej.
„Kdybys… Kdybys viděl svůj výraz!“ zajíkal se smíchy muž s dýmkou a houslemi.
Je to jedno, že je největší vůl pod sluncem. Neřeš to. Prostě… Dýchej. On to tak nemyslel, je to jeho normální humor. Nezatínej pěsti. Relaxuj.
„Ne, prosím, udělej něco, oba tu umřeme!“ pitvořil se a pokračoval v záchvatu smíchu, měl problém se nadechnout.
Jako při porodu, Johne. Je jako malé dítě. Otravné, ale dítě. Prostě to přejdi.
„Sherlocku Holmesi…“ nadechl se. Cítil, jak mu vře krev a vztek se vkrádá do hlasu. Oslovený si otřel slzy smíchu a posadil se.
„Ty… JSI TOTÁLNÍ KRETÉN.“

Není nad to občas vypadnout ven a zkusit pracovat rukama. Ačkoli třeba jako já zjistíte, že byste se rukama neuživili. Při sázení stromečků na lukách, stráních a v oplocenkách si máknete, zvlášť na záda a kolena, dokonce se dá i zhubnout (experimentálně ověřeno) a získáte úžasný pocit prospěšnosti přírodě a dobře vykonané práce.
Ve školce mají stromečky jehličnaté i listnaté a druhy na jaké si jen vzpomenete. Já nejraděj sázím buky. Můžou mít od dvaceti centimetrů do půl metru a stejně tak dlouhé mohou mít kořeny. Mají nejrůznější tvary. Dokonalé jsou, až když je zasadím.
Letos jich bylo patnáct set.

„... a proto si myslím, že vynález pana Stephensona změní život celého lidstva.“
„Ale napřed je třeba vybudovat železnou dráhu,“ namítla Emma, kterou sice strojírenství moc nezajímalo, ale moc dobře si všimla, jak panu Knightleymu svítí oči. Navíc ji těšilo, že se zamlklá slečna Bennetová konečně trochu rozveselila.
„Ekonomické a sociální důsledky...“
„Myslím, že hovory o těžbě uhlí jsou dobrým způsobem, jak se stát nevítanou návštěvou,“ skočila jí do řeči paní Darcyová.
Slečna Mary zaraženě ztichla.
Emma svraštila obočí. V tu chvíli se definitivně rozhodla. Vtluče Mary do hlavy, že je chytrá a zajímavá. Navzdory tomu, co si myslí její sestry.

Jeskyně je větší než se zdála. Mohla by se sem schovat půlka armády.
Jsem si celkem jistý, že tu někdo je. Jakoby mi kdosi dýchal na záda. Zadržel jsem dech a ten zvuk nezmizel. Teď.... teď jako kdyby někdo přešlápl v písku. Každý šelest se nastokrát vrací ozvěnou. V šeru na stěnách se chvějí podivné stíny. Jsou tu. Vím to.
Hlavně klid, Saule, jen klid. Udělej to, kvůli čemu jsi přišel, a zmiz odsud.
... Hotovo, teď rychle pryč.
Ale jestli někdo zjistí... Ne, nikdo se nesmí dozvědět, že jsem se tu strachy... však víte. Za tohle Davida vážně, vážně zabiju!

Zářivá oblaka jiskřivých myšlenek
pošeptá
pohladí
zmítá se v extázi
Vítám ji s polibkem
úsměvem na tváři
to když se životy
promění
v nádherný sen
Nebeská podoba padlého anděla
utěší
zachrání
s rukama v sevření
Byli jsme v oblacích
ze světa zmámení
to když se životy
setkají
v slunečný den
Letící poryvy blyštivých vzpomínek
políbí
potěší
vysaje ze rtů dech
Jen pro ni bojuji
chopím se opratí
to když se životy
propojí
v život jeden
Porcelán tvrdý jak démanty
uzamkne
propustí
schoulí se v náručí
S tlukotem v souznění
svým smyslem spojeni
to když se životy
rozezní
souzvukem vesmírných sfér

Mladý Karotka vkročil do skleníku a odložil nákup na stůl.
Starý zahradník Cibulka se otočil od záhonu rajčat a pozdravil ho: "To je dobře, že jsi tu, hošku. Něco ti ukážu."
Pan Cibulka byl muž kolem sedmdesátky s černými vlasy propletenými bílými nitkami stáří, které zakrývala bekovka. Černá očka hořela dětskou radostí. Neustále zaujat čímsi v přírodě, dokázal by lístek s nákupem ztratit cestou do obchodu třikrát. Proto posílal Karotku.
Cibulka popošel skleníkem a ukazoval na papriky trojnásobné velikosti.
"Capsicum. Stačí správné živiny, světlo, trocha péče a pak hlavní tajná přísada."
"Co je to?" zeptal se nedočkavě Karotka.
"Hlavně klid."

Pracovali spolu už dlouho. Za tu dobu, co se znali, dokázali téměř přesně určit, co si ten druhý myslí, co cítí či jak bude asi jednat. Dokázali se vzájemně zastupovat při mnoha příležitostech nebo pomáhali v pátráních, neboť téměř vždy dokázali odhadnout, kde ten druhý asi může být a o co se snaží.
Téměř přesně, mělo to i své výjimky. Svá stinná zákoutí mysli, kam ten druhý nedohlédl. Někdy si tam dokonce neviděli ani oni sami. Přesto si však byli vzájemně nejblíž tomu, čemu se říkalo přítel.
A i když měli své chyby, vždy se jejich duše měli v úctě.

„Hele, co se děje? Nekoukej na to jak na holý skřivánky. Na přednášce ses tvářil zmužile a měls plnou pusu řečí, tak neváhej a s chutí do toho.“
„Nojo, ale oni jsou takový…“
„Jaký? Voní to krásně, ne.“
„To jo, ale koukni na ty nožičky. Malí a oškliví.“
„Ale jdi ty. Prakticky čistý protein. A spousta koření. Chceš na to adžiku?“
„Tím to fakt nevylepšíš. Dej to sem. Chce to taky sýr. Spoustu sejra. Nemáš chilli?“
„Neblbni, přerazíš tu původní chuť. Tenhle chutná skoro jako ryba. A je úplně neškodnej. Je to vlastně zdravý. Paní profesorka ti to mileráda potvrdí.“

V hospodě ve Vojslavicích se objevila zvláštní skupina lidí. Arab,angličan a ukrajinec. u stolu s nimi seděl Jakub popíjejíc svou dvanáctou Perlu a přemýšlel, jak od cizáků získat další zadarmo. Přišoural se ke stolu a v tom zaslechl univerzální jazyk řádu svobodných páleníků. "Co vy tady bratři?" zeptal se Jakub. "Ty jsi Jakub Vandrovec?" "Jasně, že je to on, kdo jiný by tu byl Členem?" "Přijeli jsme ti prodloužit členství, pokud tvoje pálenka bude splňovat normy cechu." "Tak to pojďte ke mě domů." "Tohle je můj jahodový likér." Američan se napil a padl jako podťatý. "Zkoušku jsi splnil Jakube."

Když nám Jirka půjčoval barák na víkend, svatosvatě jsme odpřisáhli, že nic nerozbijeme, že nepoblijeme peršan, nezahubíme matčiny petrklíče a dáme pozor na otcovo zvířectvo.
Kdybychom se tenkrát tak nenaváli, možná by ty nutrie nepřitáhly naši pozornost.
Kdyby Ivan všude netahal nůžky, lak na vlasy a fén, možná by nás to vůbec nenapadlo.
Když se Jirka vrátil a našel ve výběhu nutrii s fialovým čírem, nutrii s mokrou trvalou, nutrii na Justina Biebera, holohlavou nutrii a nutrii s černou patkou přes jedno oko, jeho hysterický výkřik: „Vy kokoti, můj táta je zapřísáhlej metalista!“ jsme slyšeli i přes startování Sašova auta.