DMD Bonus č. 4 pro 13. 4. 2014.

Na začátku je to jen malá jiskřička vzešlá bůh ví odkud. Stejná jako všechny ostatní.
Hledá sobě podobné.
Snaží se dopadnout na živnou půdu.
Snaží se růst.
Možná vyroste. Mnoha se to už podařilo. Některé z těch velkých nádherně září. Jiné jsou potemnělé, jejich ošklivost vzbuzuje strach.
Je jich kolem ní hrozně moc. Velkých i malých. Krásných i ošklivých.
Sdružují se a loučí.
Rostou a umírají.
Ona se jen snaží nezapadnout.
Myšlenka. Myšlenka mezi myšlenkami v mé hlavě.
Vlastně ani nezáleží na tom, zda je malá a ošklivá nebo velká a krásná. Záleží jen na tom, jestli ji pustím ven.

Meč v prodloužení ruky opsal dokonalou křivku, bez viditelného zpomalení projel masem a oddělil hlavu od těla. Samuraj z něj jedním plynulým pohybem odstříknul krev a vrátil ho do pochvy. Otočil se a zvolna odcházel.
Z domu vyběhla žena a se zoufalým výkřikem padla vedle mrtvého na kolena.
Katolický kněz přestal strnule sledovat scénu a obrátil se na svého průvodce.
„Byli nepřátelé? Měli spory?“
„Samuraj s obchodníkem? Vyloučeno.“
„Tak to byl nájemný vrah?“
„Rozhodně ne. Víte, tohle není neobvyklé,“ pokrčil rameny tlumočník.
„Zabil ho bez důvodu? Z rozmaru? Proč?“
Jezuitu náhle zahltil pocit nepřekonatelné cizoty.
„Protože to umí, pane. Dokonale.“

Paní bobrová seděla v překrásném salónu a upíjela černý čaj.
Cítila, že se zde něco změnilo. Naposledy tu byla...kdy vlastně? Asi před měsícem.
Bylo divné, že někdo strhl ze stěn dětské obrázky od malé Sofie. A na jejím psacím stole nebyla váza s květinami. A krajkované dečky. A plyšák.
Už se chtěla zeptat své dlouholeté přítelkyně, co že se to stalo s její dcerou, když tu kolem ní prošlo...něco. Mělo to pankáč s růžovo-zeleným přelivem, kolem těla řetězy a zuby nabroušené do špičky. Ani to nepozdravilo a pobrukovalo si to nějakou melodii.
Paní nutrie jen pokrčila rameny. "Puberta."

Odněkud z vyššího patra domu se ozvalo zaječení následované hlasitým řevem.
Chvíli nato už paní Weasleyová rozčileně přecházela sem a tam před gaučem, na kterém se provinile choulili Fred a George.
„My jsme to mysleli dobře, mami!“
„Četli jsme ten leták Greenpeace, co přinesl táta z té mudlovské dopravy...“
„Víš, životní prostředí je na tom teď špatně...“
„Opravdu špatně, mami.“
Paní Weasleyová přestala křižovat místnost a naklonila se nebezpečně blízko k oběma provinilcům:
„Ten článek ani nebyl o nutriích!“
„No jasně, ale zkus si tady v okolí jen tak odchytit ohrožený druh...“
„A obarvili jste jí pruh srsti na zeleno!“

"Co jsem komu udělala?"
"Mlč a jdi."
"Nebudu! Trmácíme se už bůhví jak dlouho. Co mě to, krávu, napadlo jít s váma na čundr."
"Beatrice?"
"Ano?"
"Drž, mlč."
Skupina šlapala do kopce v rytmu sukubiných nadávek.
"Kam vlastě jdeme?"
"Uvidíš."
"Já nechci vidět, já chci vědět!"
Vůdce vandrovníků najednou zastavil. "Skupino, hlásím, že jsme se ztratili."
Sukuba křičela a ostatní mlčky stáli a koukali po sobě.Kolem proběhl zajíc.
"Hele zdálo se mi to, nebo říkal: Pojďte za mnou, já to tady znám,"ptal se Liam.
"Umřeme," prohlásil Marius a vzal sukubu po hlavě kamenem.
"Ale alespoň umřeme v klidu."

Sundal kožich, vysoké boty a jen v červených kalhotách a zeleném svetru se soby (čert vem, že vypadal jako jeden z jeho elfů) vešel do kuchyně, aby mohl obejmout svou lásku.
"Budeš jíst?"
"Ne, měl jsem koláč a mléko... No dobře, taky sušenky."
Santa věděl, že mu bude odpuštěno, i protože se jeho partner vracívá o pár dní později v mnohem horším stavu, holt vodka je vodka a tohle bylo úskalí společného života, když oba mají náročnou práci.
Poslední vousatý polibek a pak připravená horká vana - jak dobře ho Mráz znal!
A nějaká vybájená paní Clausová mu byla úplně fuk.

Stará kůlna, mezerami mezi latěmi dovnitř pronikají paprsky slunce. Ve světle tančí prach. Vzduch voní senem, vodou a bahnem od rybníka, jahodami. Prázdninově. A k prázdninám pro Tomíka a Kačku patří ještě další vůně. Oleje a kovu - děti si tu dávají do pořádku jízdní kola.
"No, tohle ti prostě fungovat nebude," uzavírá Tomík svou řeč. Dívka se na něj dívá nešťastně, brada se jí třese, slzy připravené vyhrknout.
"Nebul, tak jsi to holt spříznila, no," plácne ji chlapec po ramenou. "Já ti to zalepím normálně."
Kačka kývne a podává kamarádovi duši ze svého kola, s prasklinou opletenou babiččinou látací přízí.

Opatrně na ni sáhl. Byla nádherná, tak nádherná, že se mu slabě třásly prsty, když se jí zlehka dotýkal. Ohlédl se v obavách, že někdo z jeho společníků uviděl tu krátkou chvilku nejistoty, ale ne, naštěstí ti slaboši stáli jen ve dveřích a neodvážili se vejít dál. Je jeho, jen jeho, alespoň teď, alespoň na kratičko, protože on je tady pánem. Ona mu teď svým způsobem náleží, třpytivá a krásná, jeho poklad nad poklady. Očima i rukama polaskal její tvary, na malý okamžik zaváhal, zatajil dech před tou chvílí… A pak si zastupující říšský protektor nasadil Svatováclavskou korunu na hlavu.

Procházela se hradem. Návštěvníci už byli dávno pryč, rodiče šli brzy spát a Petr určitě zase taky už brzo zhasne.
Toulat se po zavření hradem Kateřinu bavilo,vždycky ale skončila na jednom a tom samém místě, ať šla kam šla. Věděla, že tady ji vyslechnou, neodsoudí.
"Ach, Jáchyme, tak vidíš, tak to na tom světě chodí," fńukla si a obrátila v ruce pokrčený pohled.
"A já husa hloupá si dělala naděje." Postavila se k obrazu a přejela lehce prsty po malbě.
"Ještě, že mám tebe, Jáchyme," špitla a znovu si sedla.
Brzy bude hluboká noc, ale Kateřina se tady nebála.

Drahá W.!
Nemohu být šťastnější!!! Po mém návratu jsem se setkala opět s N. a při společné procházce se vyslovil! Nelze vylíčit ten pocit, když vzal mé ruce do svých, poklekl a já si v jeho hnedých očích přečetla tu o chvíli později vyslovenou otázku, na kterou šlo říci, ne, vykřiknout, jen jedinou odpověď!
Musím se od té chvíle stále usmívat a chodím jak ve snách (i mamá si toho povšimla, ale připisuje to nedávné návštěvě u tebe). Nemohu se dočkat, až se otec vrátí z cest a N. jej bude moci oficiálně požádat o mou ruku...
Tvá zamilovaná
A.