DMD č. 14. pro 14. 4. 2014. Téma: Říše

Bylo to tak jednoduché.
Zavřít oči, nebo jenom rozostřit pohled, upřený kamsi do dálky.
Už dávno věděla, že nemusí věci zkoušet doopravdy.
Stačilo vklouznout do brány fantazie a mohla prožít cokoli.
I to, co by v reálném životě nikdy nepřipustila.
A tak krajinou uvnitř své hlavy utíkala k němu...
***
Prsty se mu rozlétly po klávesách.
Hudba ho uklidňovala a zároveň dávala tolik prostoru se vyjádřit.
Obvykle se mu do ní vpíjely obrazy, které se mu promítaly na víčka.
Mohl do ní vylít celé svoje srdce a věděl, že bude v bezpečí.
Tuhle melodii skládal pro tu, která rušila jeho sny.

Bylo náročné udržet tak velkou říši. Měl u nohou vlastně celý svět. Neměl už vůbec čas na sebe.
Celý týden strávil vymýšlením toho, jaký bude další titul, kterým ho jeho poddaní můžou častovat.
Měl na poddané štěstí. Chovali se k němu hezky. Nosili stejnokroje. Projevovali patřičnou úctu, i když se občas moc vyptávali na jeho politické strategie a záměry, což člověk prostému lidu zkrátka neříká.
Skutečně, málokterý vládce se takovou říší mohl pochlubit. Ve své autobiografii to musí zdůraznit.
*
„Pane Vomáčka- Vaše Veličenstvo, jakpak se dnes máme? Byl byste tak laskav a přijal na znamení mé úcty tento vzácný prášek?“

Naším otcem byl Hitler.
Naší matkou byla Říše.
Vyvolení.
Zrozeni pro vzrušující poslání.
Kolonizovat opuštěnou zemi.
Dobrodružství.
Pocit důležitosti.
Opora a naděje Říše.
Tak nám to říkaly modrooké sestry v bílých uniformách.
Otec vrah.
Matka kurva.
Prokletí.
Zrozeni pro ústrky a pohrdání.
Táhnout do pekla i s celou Říší.
SS bastardi.
Pocit méněcennosti.
Ostuda celého města.
Tak nám to říkali sousedi s nenávistnýma očima.
Nikdy jsme neviděli svého otce.
Neznáme jeho jméno.
Matka nás darovala SS.
Neznáme její objetí.
Cizí lidé nás vychovali.
Nevíme, kdo jsme.
V rodném listě jen: původ bezchybný.
Jsme děti z programu Lebensborn.
Jsme jeho oběti.

Biskup brixenský hleděl nedůvěřivě na dvě stařeny z Val di Fasa. Dopustily se jakéhosi divného čarování.
„Sloužily jste tedy ďáblu?“ tázal se.
„Milosti, náležíme družině dobré paní.“
„Jaká je to paní?“
„Paní všeho živého. Říkáme ji Richella. Navštěvovaly jsme ji o nocích v horách.“
„Ona nám naděluje hojnost jídla. Dotkla se nás prackami, byly jako medvědí…“
Negramotné stařeny mluvily podivným nářečím. Neznaly ani Credo.
Biskupovi připadaly napůl pomatené. Zavřel je a venkovanům kázal proti bludům.
Sotva tušil, že stanul na pomezí neznámého světa, říše bohyně, paní zvířat.
Byla před křesťany, Římany, přetrvávala dál. Města náležela pánům. Divoká příroda však jí.

"Sešit. Hmm... Vědecká klasifikace člověka."
"Kmen: strunatci
Třída: savci
Řád: primáti
Čeleď: hominidi
Rod: člověk"
"Nezapomněla jsi na něco?"
"Co?"
"Nebuď drzá. Říše."
"Co, prosím?"
"Říše."
"Mno... Osmanská, Velká římská...?"
"Vidíte jí? To snad není možné. Něco z přírodopisu by nebylo?"
"Jo, jasně, říše. To je, tamto... Ježiš, to sem věděla! Hmm..."
"Živočichové."
"Co s nima? Upřesníte prosím otázku?"
"Říše živočichové."
"?"
"Kmen strunatci."
"To sem přece říkala. Já vás nechápu."
"Markéto jdi si sednout. Jdi. Tohle se nedá poslouchat. Říše patří do klasifikace. Zhoršuješ se. Když se nebudeš učit, narazíš.
Za čtyři."
"Zapípaná říše. Si budu pamatovat do smrti. Blbost."

Pomalým krokem procházel sálem. Všichni se mu klaněli. On však musel dělat, jako když je nevidí. Právě se stal jejich nejvyšším vládcem. On, který byl ze zemí českých. První kdo to kdy dokázal. Navíc, bude již brzy i králem českým.
Jakmile stanul před trůnem, otočil se k němu zády a pohlédl do davu. Ne všichni mu přáli, avšak momentálně nedávali nic najevo. Pikle začnou kout ihned jmenování.
Biskup začal pronášet řeč, on ale neposlouchal. Již plánoval, co vše musí zajistit. Most, univerzitu, práci hladovějícím. Bylo toho moc.
Tu se ozvalo:
„Všichni poklekněte před novým vládcem Svaté říše římské. Karlem IV.“

Chodíval sem každý den. Zvlášť teď, když cítil, že už mu jich mnoho nezbývá. Usedl pod strom a prsty přejížděl po jeho prastaré rozpraskané kůře. Závan větru ho zasypal tisícerými kvítky. Ukryly se v jeho bělostných vlasech.
Pohled mu bloudil po bělajících se věžích a domech, po městě, které se mu rozprostíralo pod nohama. Město, které opět povstalo z rozvalin. Jak bylo tehdy zubožené! Jak zraněné, město bez krále...
Jak už je to dávno...
Zadíval se až k obzoru. Tak jasný a tak bělostný. Co se asi skrývá za ním? Oči se mu zalily slzami.
Všude viděl jen bílou záři.

Když si otec našel na Tobina čas, vyprávěl mu všechno, co věděl o šlechticích ve Skale. A také o všech královnách, které vládly a o obdobích bídy, které nastaly, když trůn uchvátil některý z mužských potomků.
Představoval si, jaké by to bylo žít někde blíž dvoru než tady v téhle zapadlé tvrzi. Netušil, jak využije své znalosti, ale snažil se vše zapamatovat a dělat otci radost. Lepší než nuda.
Po letech, už jako Tamír, velice oceňovala všechno, co se naučila jako dítě. Bylo třeba poučit se z chyb předchůdců, aby její říše zase vzkvétala. Rozhodně před sebou neměla jednoduché úkol.

"Pumpkin Cake, posaď se, cukrátko. Povim ti příběh!" zvala Applejack.
"Equestrie je veselý a krásný místo, žejo?" začala blondýnka. "Ale tak tomu nebylo furt. Kdysi dávno najednou sem padl takovej ošklivej stín a splín. Celestii chvíli trvalo, než zjistila, co se děje. Ona totiž naše země je propojená právě s Crystal Empire - nejradostnějšim, nejláskyplnějšim místem na světě, který nám sem normálně září. Ale tehdy ho zabral takovej zlej černokněžník, Sombra mu řikali. Udělal všem smutně... Celestia s nim bojovala, ale von nechal Empire zmizet, tak ho nemohla uplně zlikvidovat. Naštěstí uvěznění stačilo, aby vod něj byl pokoj... na tisíc let"

Vzhůru potokem. Přes Jakubíčkovo pole. K lesu, kde žijí divé žínky. Kolem kopce dolů křoviskem a nahoru po úvozové cestě. Skrz obecní pastvinu a po okraji mokřiny. Zpátky do vesnice. Deset chalup, co se choulí k sobě kolem návsi. Pět dalších roztroušených opodál. To byla její říše. Tady vládla. Tiše a užitečně.
Protože moc znamená závazek.
Poslouchali, když jim dávala rady, ale radit jim byla její povinnost.
Přijali od ní hořký lék a nikdy se neptali, co ji stálo ho připravit.
Prokazovali jí úctu, ale nikdy ji docela nepřijali mezi sebe.
Chránila je. Pomáhala jim. Sloužila. A odolávala pokušení vládnout.