DMD č. 14. pro 14. 4. 2014. Téma: Říše

Bejvávalo tu jinak.
Rozhodně tohle město kdysi bejvalo svobodnější. Člověk mohl bez obav z oprátky flusnout na sako toho, kdo ho podrazil, a když to byl vice, šerif mu na cestu domů rozmlátil ciferník. Protože chlap má prostě držet slovo.
Teď se tu plive akorát po mně, protože šerifův výklad Lukášova evangelia zní: Když zasáhneš Barnabyho pravou tvář, Barnaby nastaví levou.
Někdy ty sliny cítím ještě druhej den a přeju si utéct. Osedlat koně, odjet odsud jednou provždy a plivnout tím na celý tohle zasraný impérium vybudovaný právem silnějšího.
Pak si vzpomenu na poslední slova Majandry.
„Slunce vychází do temnoty.“

Na počátku všeho smělo slunce pohladit jenom pár mých kamenných hradů, které byly bičovány vyprahlým větrem. Později přibylo moře, hned za ním druhé. S nimi přišlo pár ostrovů a za pár let jsem dostala i botu. K narozeninám jsem dostala větrné mlýnu a spousty barevných tulipánů, k výročí celý Nový svět. Díky tomu jsem poprvé okusila rum a mohla mlsat arašídy. Taky mi posílali spoustu brambor, těm jsem ale na chuť nikdy nepřišla.
Nikdy jsem neměla nouzi o zlato, hlavně poté, co se ke mně přidaly pyramidy. Nad mou hlavou slunce nikdy nezapadalo. Kdo že jsem? Říkalo se mi Španělsko.

Pevnost Northgard byla poslední baštou na severu. A nebo první. Záleželo na tom, odkud jste právě přijížděli.
Po celé říši se tvrdilo, že právě udatní a chrabří strážce této pevnosti mohou za to, že zbytek lidu může klidně spát ve svých postelích.
Kdybyste se ale zeptali posádky pevnosti na jejich názor, nesetkali byste se zřejmě s tak hezkou odpovědí. Ano, možná byli ochránci před severskými monstry a barbary. Pro některé děti mohli být hrdiny, kteří stojí za to obdivovat. Jejich odpověď by se dala interpretovat takto: "Co je mi kurva po tom. Tahle pevnost je smradlavá prdel celé téhle říše!"

Vlasatý mladý muž s šíleným výrazem v očích a šílenou pruhovanou šálou zoufale pobíhá po rozkvetlé loučce - samé pampelišky a tráva, nikde ani živáčka, nikde domeček, nikde nic - a tragicky kvílí:
"Ach, ty krásná říše, ach, ty slavná říše, kam ses jen poděla, kam jsi zmizela? Tak nádherná jsi byla, tak mocná, takovým leskem ses skvěla a já v tebe vkládal veškeré naděje! Kde jsi, ó všemocná, kde jsi?"
"Neprožívejte to tak, rejžo," poznamená vousatý Metoděj, který sedí opodál na kameni a brčkem cucá pivo z plechovky. "Sbalili sme to. Velkomoravská říše už není in, dneska frčej Tudorovci."
Režisér omdlévá.

Běžně se tam vyskytují kouzelníci, pouze jejich kouzla nemají podobu ohnivých koulí ani teatrálního oživování mrtvých (stačí jim ten kostlivec ve sklepě). Když člověk jen tak prochází, může mnohdy zaslechnout děsivé formule. Existují tam málokým nalezená místa a prý tam žijí nikdy nepozorovaní živočichové.
Udatných bojovníků (i bojovníků pěkně vyděšených) se tu zejména za nejtužší zimy a se začátkem léta najde víc než dost, ovšem porazit nepřítele vůbec není jednoduché. Naštěstí se nebojuje na smrt, jen o přežití. O princezny ne, ty jsou dlouhodobě nedostatkovým zbožím.
Není to jen vstup do budovy.
Za branou matfyzu se skrývá celý malý svět.

Říše mrtvých není taková, jak byste si ji nejspíš představovali. Nikde tu nepoletují šedivé přízraky s vlajícími cáry. Nevisí tu kostlivci ze stromů. Neděsí vás tu pohyblivé stíny.
Vlastně tu žádné stromy nejsou. Ani stíny ne, neboť tu nesvítí slunce. Kam oko dohlédne a vsadím se, že ještě mnohem dál se táhne louka pokrytá drobnými kvítky asfodelu. Obyčejná louka. Žádné zvláštní efekty, žádný ráj ani pekelné utrpení. Jen louka. Jenom trocha trávy, naprosté bezvětří a malé květinky, na té obrovské ploše stejně ztracené jako my. Žil jsem obyčejný život. Zemřel jsem obyčejnou smrtí. Jaký jiný osud bych si mohl přát?

"Tak to ti nevěřím," hádal se Drokki
"Myslíš, že si vymýšlím?" opáčil starý trpaslík, který seděl u ohně a každý večer vykládal příběhy, které za svůj dlouhý život nasbíral.
"Že je v Morii Balrog, to jsou jen povídačky. Už staletí nikdo žádnýho neviděl a proč by byl nějakej zrovna ve starý Durinově říši?" oponoval dál Drokki.
"Nedej Aule aby jsi to někdy zjistil sám mladíče. Balrog je strašlivé stvoření. Velký je jako čtyři trpaslíci na sobě, oděný je do plamenů,a vyzbrojený je bičem a hořícím mečem. Kdokoliv ho potká, neuvidí další svítání. A dokud vládne Morii on, naše nebude."

Váhal dlouho, odkládal nejtěžší rozhodnutí svého života až do samé krajnosti.
Neohrožený Tyr padl. Otřesené řady jeho spolubojovníků kolísají a ochabují navzdory mocné magii, která jim měla zaručit vítězství.
Nezbývá než to učinit. Nebo se stát svědkem rychlého zmaru všeho, co mu bylo uloženo střežit a chránit všemi prostředky.
Rozhodl se a otevřel hrazení posvátného Libušina háje. Démoni rozdráždění pachem krve a tryskající energie smrti se vyřítili na bitevní pole. Zběsile rozsévali zkázu a nebylo síly, která by se jim mohla postavit. Z Lučanů nepřežil jediný.
Budeč unikla smrtelné hrozbě. Nic už nerozptýlí její moc a vliv. Jednou pro vždy.

Poutník opouští Kolín, arcibiskupovo město s nádhernou katedrálou. Prochází malebnou krajinou vinic podél Rýna. Směřuje na jih, prochází rozsáhlou Teutonií, které vládne císař, nespočet knížat a hrabat je však suverény na svých panstvích. Zatímco rýnská města pamatují Římany, jinde dosud převažují hvozdy.
Pod Alpami začíná jiný kraj. Ještě roztříštěnější, císaře uznávají jen někteří pánové. Mnoho krásných, pyšných měst, olivové háje. Blíží se věčný Řím, papež je však císařovým nepřítelem.
Úrodný jih, Capua, Foggia, výstavné Bari. Nakonec žasnoucí poutník spatří Palermo. Zní tu řečtina i arabština, krása architektury bere dech.
Tak rozmanitá je říše učeného císaře Fridricha Štaufského, řečeného Div světa.

Zdravím vás, moji milí studenti, vítejte v mé říši. Latinsky bychom to pravděpodobně řekli in regnum meum, ale to nyní není důležité. Pojďte, prosím, za mnou. Je tu něco velmi zajímavého, o co bych se s vámi rád podělil. Galerie stromů života od doby, kdy se začaly vytvářet, až do daleké budoucnosti.
Doufám však, že je ty budoucí jsou pouhým vtipem. Podívejte se například na seznam říší. Ano, předpokládám, že příští pokolení budou díky pilné práci taxonomů znát více říší než my dnes, ale o lidstvu rozděleném na mužskou a ženskou říši chovám jisté pochybnosti. Zejména ohledně oblasti přirozené reprodukce.