DMD č. 14. pro 14. 4. 2014. Téma: Říše

Začalo to vědomím sounáležitosti.
Bylo třeba zbavit se okovů! Nenechat se zotročovat!
Svobodu!
Demokracii!
NE kontrole porodnosti!
Aby mohly dosáhnout svého, musely změnit stávající společenské uspořádání. Bylo naprosto nevyhovující.
Plán se mohl zdát krutý, ale řídily se zásadou „oko za oko, zub za zub“.
Zavřít je do dřevěných beden byla pitomost. Osvobodily se celkem snadno.
Druhý den ráno našli nočního hlídače nacpaného v bedně, ostříhaného a zmalovaného tak, že by ho vlastní matka nepoznala a ve stěně prohryzanou díru úctyhodných rozměrů.
Osvobozené mini-mjúzik-nutrie si to vesele štrádovaly lesíkem. Nastal čas promíchat hudební směry a založit říši, nad níž Slunce nezapadne.

Irene si zbytek cesty nakonec užila. Seděla v limuzíně, popíjela šampaňské a dívala se na BBC. Ne, Irene rozhodně nebyla levná. Pronajala dům s velkou zahradou obehnaný zdí v místní zbohatlické čtvrti. Přivítal je obtloustlí zástupce realitní kanceláře. Byl úslužný, až slizký. Dům byl luxusně zařízen a, což bylo důležité, měl sklep. Ideální na práci.
Jediným problémem bylo srocení na blízké křižovatce.
„Alláh je věčný a tyto lidé žijí ve hříchu!“ hřímal imám z tribuny. Lidé kolem něj procházeli se sklopenýma očima.
„Nebojte se, jen neškodní blázni.“
„Je potřeba je všechny zabít, ve jménu Alláhovi říše!“
Zástupce omluvně pokrčil rameny.

Po dlouhých kamenných schodech vstoupil do budovy. Pozdravil službu na recepci a konečně si sundal černé brýle. Sešel do suterénu, kde byly převlékací skříňky. Oblékl si bílý plášť se jmenovkou, zamířil k výtahu a zmáčkl dvojku. Ve druhém patře panovalo přítmí. Slunce se marně snažilo prozářit ztmavená okna. Kráčel po vyleštěné podlaze, v níž se odrážel, okolo skleněných kójí, navzdory brzké ranní hodině kypících životem. Otevřel dveře a vstoupil do laboratoře. Jeho kolegové už byli všichni u svých pracovních stolů. Pomalu se rozhlédl přijímaj přátelské pozdravy od svých podřízených. Cítil, že tady jeho království, jeho říše. Horacio byl doma.
YEEAAAAHH!

Pankráce vzbudil hrabavý zvuk. To nepochybně kocour Aurelius zahrabával svůj produkt do kočkolitu. Pankrác vypnul budík, který měl zakrátko zazvonit a vstal. Též něco vyprodukoval, ovšem v příslušné místnůstce. Pak zlikvidoval produkty obou. A již je tu snídaně. Aurelius je připraven u svých misek. Dostává granule a vodu, pak teprve Pankrác chystá jídlo pro sebe a rodinu. Ty se máš, kamaráde, myslí si Pankrác, avšak kocoura opečovává s láskou. Byť k němu přišel jako slepý k houslím, vše zorganizovala Jenovéfa. Nasycený Aurelius mizí do postele k Jenovéfě, ta dnes vstává později.
A stejně jsme, Aurelie, kolegové, z jedné říše - živočišné.

Sordes byla velká a mocná říše.
Vládl ji jeden panovník a senát plný těch nejinteligentnějších.
Města byla velká, plná moudrých a slušných lidí, ulice se leskly čistotou a z kašen se dalo pít.
Vzdělání bylo velmi vysoké a každou chvíli občané této říše něco objevovali. Třeba před chvílí zjistili, že jejich říše doopravdy existuje teprve pár týdnů, i přes to, že pro ně je to několik generací.
Zrovna, když se to panovník rozhodl oznámit lidu, osvítilo ho světlo a uviděl tvář Boha.
"Crisi? Ty jsi nevyhodil ten jogurt!" zakřičel Tony a vyhodil celou říši Sordes i s panovníkem do koše.

Prožila jsem spousty životů.
Zrodila jsem se na východě, odkud přichází slunce a odkud vzešlo lidské plémě.
Klaněla jsem se bohům se zvířecími hlavami a zvedala kamenné kvádry z písku.
Spojila jsem kmeny roztroušené ve stínu hlubokých hvozdů, aby snáze odolaly síle kočovných nepřátel.
Vztyčovala jsem kříže a sloužila tomu, v jehož jméně mne jinde lidé dobývali a bořili.
Žila jsem uprostřed džungle s hlavou obrácenou k nebi, slunci a hvězdám.
Poznamenala jsem osudy mnohých krví, bolestí a utrpením.
Některá moje převtělení trvala staletí, jiná jen krátce, avšak lidé si dodnes pamatují má jména.
Jaká budu, až budu znovu žít?

Římská říše, velká, vznešená a mocná. Přesto měla ona i její slavný vládce Julius Caesar nejednou na kahánku. Mnohokrát utrpěla porážku jak její vojenská síla, tak její hrdost. A měla to na svědomí jedna malá vesnička v Armorice. Jen vzpomeňme, jak galové zahanbili římany na olympijských hrách, nejednou vyhráli sázku, uzavřenou se samotným Caesarem, překazili mnohé plány a intriky a to nemluvíme o nespočtu drobných šarvátek, které pro římské legie končily katastroficky.
Přiznejme si, že k úpadku římské říše by došlo daleko dříve, kdyby nebylo celkem tři skutečností:
Galské lásky k domovu, záliby v divočácích a jejich sympatií k římanům.

Z malých repráčků se ozývá předení motoru sportovního auta a do toho hýkavě vzdychají dvě slečny, které zírají na monitor.
"This blessed plot, this earth, this realm, this England."
"Tome, tvůj Loki se ukazuje když se takhle směješ."
"It's all mine."
Ne zrovna tiché nadšené pískání proťalo pokoj a zvuk motoru linoucí se z repráčků.
"Lokiho říše, jo tam by bylo hezky. Sice by jsme se hodně naklečely..."
"... pro něj klidně. Stark už své imperium má tak se to jen rozšíří."
"Nepoperou se o trůn?"
"Pfff, Stark Lokimu nabídne drink a dál jsou pravidla shippingu a frostironu."
"Lokiland. Ou jé."

Hned jak si uvědomil sám sebe, měl jasno. Byl silný, o tolik silnější než obyčejní lidé. A pak se stala ta nehoda... zlomená noha. Málem ho utloukli... a stačilo si přát, aby kost srostla a ona srostla!
Útočníky roztrhal na kusy, pár posledních opravdu pomaličku. Tak, aby to jejich sousedé viděli. A pamatovali si.
Do měsíce vládl městu. Našel další jako byl sám, ale jaksi nezaostřené. Neměli ambice.
Aspoň ho neohrozí.
Poslouchali ho.
Jejich počet stoupal.
Do roka vládl celé zemi. Smrtelníci neměli práva, byli... dobytek.
Pohodlí?
Nuda.
Co je za Hranicí?
Zvědavost.
Země k dobytí.
Výzva.
Smrtonoš se usmál.

Za všechny ty roky, strávené ve službách Jejího Veličenstva, jsem tohohle chlápka nikdy neviděl v rozpacích. Nebo vyvedeného z míry. Bruce Tanner je zkrátka jistota, a i když se všechno zhroutí v troskách, on si tak akorát opráší smítko ze saka a řekne: „Ehm. Co tam máte dál?“
Teď se mu ale tváří mihlo cosi nebezpečně podobného nervozitě.
„Fakt chcete jít dolů? Vybavení by vám přinesli.“
„Není třeba.“
„Vybudovali si tam něco jako podzemní říši. Dorozumívají se výhradně technickou hantýrkou, nikdo zhora jim nerozumí. Žijí na čaji a koláčcích.“
Zvedl jsem sáček.
„Mám.“
Víte, já ten pud sebezáchovy vždycky postrádal...