DMD č. 14. pro 14. 4. 2014. Téma: Říše

„Moje! Všechno je moje!“
Fufán se valil pokojem jako tank. Přes polštář, fíkus i hromádku knih.
Do polštáře zaryl drápky.
„Můj!“
Fíkus vysypal na podlahu. „Můůůj!“
Hromádku knih zbořil a promíchal s hlínou od fíkusu. „Moje! Nekonečné! Impérium!“
Dopracoval se k odpočívadlu u okna.
„Mňouk?“
„Ach bože,“ povzdechl si člověk a vyzvedl Fufána nahoru.
„Má říše a mí poddaní!“
Za oknem se rozkládal svět. Pole, louka, les... a jakési létající monstrum, které se rychle přibližovalo.
„Mááááuuuu!“
Svědkem ponižujícího pádu Fufána Dobyvatele z bidýlka na koberec byla celá jeho říše i zmatený kos, který se toho dne rozhodl přistát na parapetu.

Zamyšleně jsme hleděli ke hvězdám.
Ptali jsme se. Tisíce dotazů. Tisíce odpovědí. Co se tam nachází? Kolik dalších civilizací? Kolik dalších říší? Jací lidé? Jak daleko? Vůbec nějací živočichové? Nějaký život? Něco?
Odpovědi byly mlhavé a nejasné. Stále jsou.
Vysílali jsme družice. Prováděli měření. Pokusy. Snímky. Laboratorní rozbory. Testy.
Toho, co víme je zlomek. Pouhopouhý stín.
Prý je vesmír nekonečný. Triliony a triliony planet. Určitě nemůžeme být sami. Jednou nás najdou. Nebo my je. Jednou.
Zamyšleně jsme hleděli k nebi a hledali další říše. A vůbec nám nedošlo, že to, co hledáme se nachází opačným směrem. Ve středu duté Země.

„Kaplička tady v Červeném Hrádku je malá, už se tam všichni naši poddaní na bohoslužby nevejdou,“ postěžovala si jednoho dne paní Vojslava svému choti Markvardovi. „Napadlo mě také, jak tuto nepříjemnou situaci vyřešit. Asi půl hodiny jízdy odsud je místo vhodné na stavbu kláštera.“
„Vím, o které lokalitě mluvíš, milá choti. Suché místo mezi dvěma bažinami. Už mě napadlo, že by to bylo ideální místo pro nové sídlo našeho rodu. Nechám tam tedy vybudovat jak klášter, tak nový hrad. A těch několik chalup, které tam už stojí, k němu připojíme.“
Ženský premonstrátský klášter v Nové Říši byl založen roku 1211.

Přemístili se k hradu Tintagel současně. Prostranství zaplňovala snad tisícovka osob.
„Tušíš, co má v plánu?“ syknul Lucius.
„Cokoli…“ pokrčil Severus rameny.
Posouvali se davem. Dost blízko, jak příslušelo jejich postavení v úzkém kruhu nevěrnějších. Dost daleko, aby zůstali v roli nezaujatých pozorovatelů.
Temný pán předstoupil. Dav se utišil. Všichni fascinovaně poslouchali. Proslov o mocné říši, kterou hodlá vybudovat. O vládě čistokrevných. O návratu k tradicím. O poslušnosti.
„Neměli bychom tu rozhodit náborové letáky do Ptačího klubu?“ ušklíbl se Lucius.
„Není třeba. Ti, o které stojíme, se po tomhle přihlásí sami,“ odpověděl Severus.
Věřili, že tenhle blábol odradí hodně lidí…

Morenina říše byla velká. Od částečně prosluněné mýtiny u zákrutu řeky Duší, přes stinné palouky až po smrdutý, temný močál, kde trávily věčnost zatracené duše.
Rogan se nudil. Celý Náv prošel už třikrát a toužebně hleděl nahoru, kde se k nebi zvedaly větve Veledubu.
Snad by to v záhrobí bylo lepší, kdyby mu, jako ostatním mrtvým, zmizela pamět. Ale jako Černobohův potomek v to nemohl doufat.
"Už se tu nudíš?" zeptala se ho Morena a objala ho.
"Nedá se říct, že by ta tvoje říše byla zajímavá," znovu pohlédl nahoru.
Morena se usmála.
"Dobrá, můžeš jít, ale brzo se vrať."

"Zežírá mě to zevnitř, Jaku," utrousil Finn.
"Cokoliv řekneš, čéče," odpověděl Jake, když si od něj mísu přitáhl k sobě.
Finn mrtvolně zíral před sebe. Jake se mu snažil něco málo té dobroty nacpat do úst, ale plný klín popcornu značil, že to asi nebude jen tak.
"Co se děje?"
"Proč mě nechce, Jaku?"
"Možná by z tebe nebyl moc dobrý král. Není to jenom o Království. Ale o říši. Jsi hrdina. Na kralování nemáš mozek."
"Říše... Tu bych z balkónu asi nepřehlédl."
"Hlavně bys nemohl zabíjet. Musel bys myslet. A to ti nejde."
"Myslet... Říše je asi trochu moc..."

Muž v pozlacené zbroji dalekohledem pozoroval voje blížících se zelenokožců z vyvýšené pozice. Zelený příliv se blížil po pahorcích jižního Reiklendu několik posledních dní a nyní nastal čas se mu postavit, dříve než stačí napáchat nějaké větší škody. První houfy nočních goblinů ze Šedých hor dorazily na dostřel císařských děl, z dálky bylo slyšet Waaagh černých orků.
Karl Franz odložil dalekohled, dal několik rozkazů svým generálům a vyhoupnul se do sedla svého gryfa. Pozvednul do vzduchu Ghal Maraz, posvátné kladivo Sigmarovo, a jeho hlas zaduněl nad armádou.
„Za Říši!“
A sevřené šiky Reiklandských kopiníků jako jeden muž odpověděly.
„Za Císaře!“

Cestování v čase dávno vynalezeno!
Dva tisíce let starý datlovník pravý chycen při činu. Teď bude mít opravdu co vysvětlovat.
Skandál – odhalena sekta s podivnými praktikami!
Členové sekty Bambus pořádali nejdříve sexuální orgie a poté hromadně spáchali sebevraždu.
Varování před zákeřnou borovicí Coulterovou
Tyto nevinně vyhlížející stromy vynalezly efektivní způsob zabíjení turistů – šiškový útok. V jejich blízkosti raději noste helmu.
Záhadný pralesní škrtič dopaden
Nebezpečný fíkus zavraždil mnoho stromů, zemřely pomalou a bolestivou smrtí. U soudu vypověděl, že to bylo v sebeobraně.
Čmeláci opět podvedeni!
Tořič čmelákonosný napodoboval jejich samičky a zneužil tak jejich touhy po lásce. Že se nestydí!

Jeho pekelné souložnice ho milovaly pro jeho moc. Ona ho miluje pro vše ostatní. Proto mu vyzná lásku, až když se zřekne říše. Když mu Pán Snů utne křídla.
Tehdy ji poprvé políbí a odejde. Následuje ho zpovzdálí, nevtíravě, ve stínech. Jde v jeho šlépějích pouští, bouří a plamenem. Do paláců i bordelů, znetvořenou tvář zahalenou, ruku na dýce. Čeká, až ji bude potřebovat.
Přisedne k němu u fontány v Central Parku, když má oči prázdné jako papír.
“Nezůstávej se mnou,” řekne tiše. “V tomhle vesmíru nemám místo.”
“Mhůj vhesmír jhe tham, kdhe jsi thy.”
Tu noc se milují poprvé.

Převracím se na mé posteli.
"Musím usnout! Co nejdřív!" říkám si v duchu a svírám víčka co nejvíce můžu. "Na tomhle boku nejde usnout! Na druhym taky ne!" převaluji se z boku na bok. "Takhle se spí dobře," lehnu si do pozice, ve které ležím z půlky na břiše, ruce mám pod hlavou a nohy mám kolmo k tělu vystrčené nahoru.
"Už se těším. Za chvíli usnu. Určitě usnu!" všimnu si jak ležím, povzdechnu si a lehnu si na bok.
"Už brzy usnu!" mám chuť začít jásat, ale pořádně mi ani nedochází proč.
"Za chvíli se ponořím do říše snů!