Bonus č. 5 pro 19. 4. 2014. Téma: Pábení

Big Macintoshe všichni znali jako hřebce jednoho slova. Když se ale sešel s bratrancem Braeburnem - a pokud u toho asistoval korbel řádně uleželého cideru - dokázali se ti dva trumfovat historkami třeba do rána.
"Zrovna včera jsem se popad s bizonem, co koukal po nejhezčí klisničce z Appleloosy..." začal Braeburn.
"...ty se pereš vo klisny? U nás se klisny perou vo mě. Zrovna tuhle Cheerilee praštila Lyru košíkem, protože jsem Lyře zryl zahradu dřív..."
"Ty reješ záhony? Já na to sestrojil takový udělátko. Je to rychlejc a bez práce..."
"Na Sweet Apple Acres udělátka nevidíme rádi vod incidentu s FlimFlam Brothers..."

"A pak, když jsme běželi se vší tou křupavoučkou a voňavoučkou zeleninou polem, připletl se nám do cesty Frodo Pytlík a Sam. No skončili jsme na jedný kupě, co ti mám povídat. Jenže to už za námi byl Červík a my museli běžet dál. A pak se do toho zamotal ten sráz..."
"A co Frodo a Sam?"
"Kdo?" Pipin překvapeně zamrkal než se mu po tváři rozlil výraz pochopení, "jo tihle dva! Copak já vím? Šli do Hůrky nebo kam." Hobit se rozesmál a máchl rukou, aby naznačil, koho že to zajímá. Hlavně, že oni mají pivo a uloupenou zeleninu.

Hrabal hrabal
prstíčkem hrabal
v zemi se hrabal
pohádky hledal
historky hledal
nemohl je najít.
Pídil se, pídil
příběhy předl
nelíbily se mu.
Všude se dostal
do sklepa vlezl
na půdu vlezl
na hřbitov vlezl
na ženskou vlezl
nic tam nenašel.
Tak začal pábit
pábil se, pábil
taky se kurvil
vše to bylo zbytečné.
Tak si to napsal
aspoň to napsal
jak marně hledal
napsal si příběh
a ten měl úspěch.
Historky o slávě
historky o trávě
historky o krávě
dneska dost letí.
Hrabal se pábil
pábil se hrabal
v hlíně se pábil
v kurvě se hrabal
a nakonec umřel.

"Ó, drahá slečno Woodhousová, tak ráda vás vidím! Tolik se toho od vaší poslední návštěvy stalo," chrlila slečna Batesová již ode dveří.
"Vskutku?" Emma ze zvyku omezila svoje poznámky i své vnímání na minimum.
"Opravdu mnoho. Však víte, v úterý, kdy chodívá dopis od Jane, jsem vzala jako obvykle matku ven. Že, matko? Ven!" zvýšila na nahluchlou stařenku hlas.
"Ráda to tak dělávám, přeji si, aby matce úterky byly těmi nejkrásnějšími dny. Také kvůli těm dopisům, víte, slečno? Počkejte, přečtu vám ten poslední. Byl moc zajímavý... Někdo ho tu mám, založila jsem ho, když se tu zastavila mladá paní Westonová..."

"Není nic krásnějšího, než usínat a koukat přitom rovnou na hvězdy. Nebo cítit vůni čerstvě zapalenýho ohně - a pro ten případ, v popelu pečeným bramborám se nevyrovná žádná delikatesa."
Laureen seděla u snídaně se svými dvěma staršími - ale podle ní tristně naivními - sestrami, a vyprávěla.
"Teda, kromě lehce opraženejch housenek," dodala s šibalským leskem v oku. Její nejstarší sestře zaskočil kus vajíčka.
"Ale musí to bejt ten správnej druh - takový velký, zelený, chlupatý," pokračovala. "Bezvědně šimraj v krku, když je polykáš."
Ignorovala lehce zelený výraz v jejich tvářích.
"...a už jsem vám vyprávěla, jak Grin s Lucem zápasili s medvědem?"

Paní Věra s věncem roků teprve k stáru zažila lásku.
Poznala moc hodného muže, takového Pata a Mata v jedné osobě.
Když ji na rukou nosil, měla v podvědomí obavu, že s ní nedopatřením zakopne.
Po svatbě cesta k moři.
Ostříží zrak noci.
Měsíc - maják somnambulū.
Dlouho utajovaná vášeň.
Touha vytryskla jak gejzír.
Mraky soupeřily s hvězdami.
Sladké slovo líbánky se stalo skutečností.
"Drahoušku, máš zuby?" ptala se rozpačitě Věra.
Její muž obkroužil jazykem zevnitř svá ústa. Sledovala, jak jeho pohyb mu nadouvá tváře.
"Nemám." s úlekem se chytil za pusu.
Já mám dvoje!" řekla Věra a podala mu protézu.

„O tom nikdy moc nepřemýšlíš, víš, jenom vnímáš, ale najednou vnímáš úplně všechno, tu mlhu a déšť a lidi vedle tebe, dýchaj, jde jim pára od úst, a do toho tráva je najednou mnohem zelenější než normálně a všechny barvy zvýrazněj a pachy taky, pak uslyšíš ten hluk a najednou se vůbec nebojíš, ale seš v tom, ani nemůžeš nebejt, protože tě to strhne, a bojuješ, rozumíš, za svý bratry a za sebe a za tebou zůstává takovej pás bezpečí, prostě děláš, co umíš nejlíp a nejlíp umíš bojovat.“
Dívka na něj obdivně zírala.
Vran se spokojeně usmál.
Balit uměl.

Elrond seděl v síni ohně spolu s Bilbem, který pokračoval na své knize. Hobit zvedl zrak a promluvil na elfa: „Už jsem vám vyprávěl, jak jsem sám bojoval proti zlobrům?“ Elrond pokýval hlavou a Bilbo pokračoval: „Byl jsem zrovna na lovu a trpaslíci seděli kolem ohně v táboře. Najednou si uvědomím, že nic neslyším. Tak jsem se vrátil. Všichni byli pryč. Pak jsem uviděl pět obrovských zlobrů, jak si opékají trpaslíky na ohni. Nakráčel jsem mezi mě, dostali strach, ale vydat je nechtěli. Tak jsem je pobil,“ dokončil vypravování. Elrond se usmál, slyšel ji mnohokrát, ale pokaždé byla jinak okořeněná.

Sálem se rozlehlo zacinkání lžičky o skleničku, svatebčané utichli.
„Jsi opilý!“ sykla paní D výhružně.
„To proto, že mám radost!“ Pan D. zářil. „Vím, že nikdo nechce slyšet žádné projevy, ale jedno vám říct musím. Náš Ondra, ten si nikdy nikoho nepřived domů, o nikom nemluvil, a to jsem se ptal, já i maminka, skoro jsme se báli, že si nikdy nikoho nenajde, než jednou přijel s Danem a řekl nám, o koho se jedná. Nevím, kdo z vás v tom měl prsty jako první, ale Dane, tohle je poděkování a patří tobě, za to, že Ondra přišel k rozumu!“

Pábení. To je tak nepostřehnutelné a nevysvětlitelné slovo! Ano, znám pábitele. Znám jich docela dost. Hornické historky, trampské historky, školní historky, hospodské, městské legendy, vesnické pověsti. Vyprávěné tak, že člověk napětím pomalu ani nedýchá. Ozvláštněné vtipem, který člověk pochopí až s pěti a více vypitými pivy. Drsné příběhy s kouzlem minulosti a života dýchajícími z každého slova. Poslouchat tyhle příběhy je jako poprvé prozřít a zjistit, že se na nás někdo dívá. Je to návykové, silné a zábavné. Stejně dobře, jako vím, že pábení skutečně existuje, vím, že já nikdy pábitel nebudu. Nemám ten dar. A nežiju život hodný vyprávění.