Bonus č. 5 pro 19. 4. 2014. Téma: Pábení

„A tak jsme šli na lov. V lese bylo chladno a o naší přítomnosti vyřvávali všichni lesní ptáci. Našlapovali jsme opatrně a s přimhouřenýma očima jsme sledovali okolí, abychom byli připraveni okamžitě vyrazit. Toulali jsme se několik minut, od vlhkýho mechu jsme měli mokrý nohavice, když v tom byly všude kolem! Úplná banda. Vytáhli jsme nože a vrhli se na ně! Řeknu vám, byl to lítý boj! Odkrajovali jsme jim nohy a klobouky a-.“
„Už zase vyprávíš, jak jsi lovil houby, protože sežraly babičku, když jste trajdali v druidím lese?“
„Jojo, dávejte si na ně bacha. Hlavně na ty prolezlý.“

I sip the martini.
“We were kids,” I say. It’s true. It also means nothing. “Like Romeo and Juliet. Addled enough to believe that ‘love’ was some kind of valid reason to fuck up our lives. So we did. Or I did. He mostly just died.”
I swallow the olive and shrug. “We met up out of country where my folks couldn’t get at us. Went on a walk through the picturesque country-side one morning. Got less picturesque with the snake bites. Afterwards, I just remember waking up from two months of coma to be told he didn’t make it.”

Pocestný spiklenecky ztišil hlas a děti se k němu naklonily blíž. Zářily jim oči, když jim vykládal o zemích na jihu, kde nepřichází zima.
Tváře jim hořely vzrušením, když vyprávěl o princezně s temnou pletí a jejích důmyslných mechanických hračkách.
Tajily dech, když vyprávěl o zvířatech neobyčejných tvarů a barev.
Paní domu se u stolu věnovala drobným domácím správkám. Pán domu si nacpal dýmku a dopřával si odpočinku. Na konci pocestného vyprávění pohledem vyhledali jeden druhého. Usmáli se na sebe. Pomyšlení, že ten velký divoký svět, o kterém pocestný vypráví, začíná až za hranicemi jejich malého přehledného údolí, je uklidňovalo.

Hleďte, zde slavné příběhy se dějí, znovu a znovu. Už od dob nejdávnějších je prostor ten všemi provířen.
Hle, zde lovecký pes statný, jenž souzeno měl kořist všecku lapit, navždy se honí za liškou z hvozdů teumenských, jež uniká mu zas a zas.
Zde komoň bájeslovný, jenž ze stvůry zrozen, bohy nesmrtelnými milován, na křídlech větru letí.
Zde bojovník božské krve stojí, plášť jeho krví v nach je zbrocen, na hrůznou stvůru mořskou dotírá a z ruky jeho, jak zbraň nejstrašnější, Gorgó mračnooká pohled upírá...
To vše je tam a mnohem víc. Stačí jen pohlédnout svým zrakem výš... ke hvězdám...

„Nikdy jsem nechtěl, aby to takhle dopadlo, jenže jsem tak nějak neměl na výběr, otec si přál, abych pozvedl slávu a věhlas našeho rodu, samozřejmě si uvědomoval, že už dlouho naše jméno nemá takový zvuk, jaký by si bývalo zasloužilo, a tak si myslel, že je třeba udělat nějaký opravdu dramatický krok, myslím si ale, že tohle by nechtěl, jenže kdo to tehdy mohl tušit, všechny ty řečičky zněly tak lákavě, prý že pozvedne prestiž čistokrevných a ukáže mudlům, kde je jejich místo, to bylo lákavé, pak mi ale vypálil ten nechutný cejch a od té doby bylo všechno špatně…“

„Stejně nechápu, že jsi vydržel jen tak sedět, popíjet rum a nic nedělat,“ zavrtěla hlavou Elisabeth.
„Proč ne?“ podivil se Jack, přihnul si z flašky a rozpovídal se. „Když jsi sama na ostrově, ze kterého se jen těžko dostaneš, máš čas přemýšlet o různých věcech. O tom, jak důležitá je pro tebe volnost. Pocit, když vítr sviští v plachtoví, ty stojíš u kormidla a řítíš se temnou nocí do neznáma. Víš… loď, to není jen paluba a kýl a plachty. Loď… a Černá perla obzvlášť… znamená svobodu. Možnost zažít tisíce úžasných příběhů, kterým nikdo neuvěří. Příležitost, jak být sám sebou…“

Dobrej den, já su Míla a říkaj mi Pirát, ale vás asi hlavně zajímá to vozítko, že jo, to jsem vyženil, už to bude pětadvacet let, tu ženu už nemám, trakař mi zůstal, aspoń něco, že jo, a tak si s ním vandruju po světě, hlavně teda po Česku, někdy na něm i chrním, potkávám lidi, někdy mě pozvou do hospody nebo třeba domů, zrovna grilujou, nebo něco slavěj a najednou jde kolem takovej ňákej blázen, tak mě pozvou, jsou zvědaví, no zrovna jako teď vy, že jo, tak já pomažu dál, je to ještě štreka, až do toho Santiaga.

„Babičko, povídej nám pohádku, prosím. Prosíím!“ žadonily děti.
„Jakou?“ rozhodla se jim Magdalena vyhovět.
„Stlašidelnou!“ vyhrkla Julinka.
„Tak poslouchejte. Bylo, nebylo, opravdu se stalo. Jednou v létě jsme šli s klukama do lesa. Hráli jsme si, hráli. Najednou byla večer a my jsme zjistili, že nevíme, kudy domů. Nevěděli jsme, co dál. Vždyť už byla pomalu tma.
Potom jsme našli domek. Byla v něm taková stará babka. Ani slovo nepromluvila. Jenom seděla u dohasínajích kamen. Chtěli jsme přinést dřevo.
Najednou bába za náma. Se sekyrou. Chtěla nás sníst!
Utíkali jsme jakou o život.
Baba za náma. Ale utekli jsme jí.“

Jednou jsme se řítili tvým prastarým autem sto třicítkou na silnici, kde byla devadesátka, tys držel v jedný ruce cigáro, který ti hořící sirkou připalovala jedenáctiletá dcera, a kolem frčeli policajti.
Jednou ti alpská kráva sežrala tabák.
Jednou jsi namrskal všechny naše hůlky ze stěny do sněhovýho pole.
Jednou sis myslel, že je osmdesát hodin, když bylo osm deset.
No a tvý polívky za dvě padesát z Lidlu suverénně ovládly horskou soutěž o nejhnusnější pytlíkovku.
Já nevím, jestli je to dost na pábitele. Ale rozhodně dost na jednoho z nejlepších lidí, co jsem kdy znala.
Tak dík. Ahoj tam nahoře.

“Za mýho mládí měli lidi jiný móresy,” usměje se, zatímco na staré hubené nohy natahuje punčocháče. “Tehdy se na nás lidi dívali hůř než dneska, s odporem - teda pokud o nás vůbec věděli.” Zapne si sváteční šaty, začne s make-upem. “Schovávali jsme se - báli jsme se nejdřív katolíků, potom komunistů.” Zamračí se, pak se mu úsměv vrátí. “Ale tvoje babička byla už tehdy pokroková ženská. Věděla o mně - asi na to přišla, když jí občas zmizela rtěnka nebo punčochy. Ale věděla, že jí mám rád. Do ničeho jsem jí nenutil, bylo nám spolu pěkně,” zakončí děda a mrkne umělýma řasama.