Bonus č. 5 pro 19. 4. 2014. Téma: Pábení

Stařeček vyprávěl opět o svých školních letech.
„Malý děcko jsem byl a hned mě někdo chtěl zabít! Ale měl jsem kamarády, to jo. A taky jsem byl úplně nejlepší ve sportu. Všechny holky za mnou pálily. Později. Kde jsem to... Jo, chtěli mě zabít. Ale nezabili! Pak další rok, začal jsem slyšet hlasy! Taky mysleli, že vraždím spolužáky, ale nakonec to byla chyba babičky. Ne mojí, vaší. Další rok jsem myslel, že mě chce zabít můj kmotr, ale nechtěl...“
„Kecá,“ zašeptalo jedno vnouče.
„To víš, že kecá,“ potvrdilo další vnouče.
„... A pak mi bylo sedmnáct a teprve TEHDÁ mě zabili!“

Donesla Oldovi na hrob kytku.
Z rozkopaného hrobu naproti na ni koukal docela štramák.
„Brejtro, paninko,“ houkl.
Zapovídali se.
„Spravuju tu nebožce manželce hrob.“
Dělal kulisáka na Barrandově. Byl o šestnáct let mladší.
„A víte, mně se líbíte,“ sdělil jí suverénně, „ale mít kratší vlasy, to byste byla k nakousnutí!“
Skoro se urazila.
Stejně si s ním domluvila schůzku.
Přišla na ni ostříhaná.
On přišel o berlích.
„Vsadil sem se s klukama vod nás, že na to lešení nepřeskočím...“
„A spadnul,“ ucedila.
„Kdepák, doskočil. Ale pak sem malinko zakop a sletěl,“ zasmál se, „ale hubu jsem si nerozbil, pusu dostanete!“

"Život je nádherná skutečnost kontrastující s neskutečným hnusem. Přesto je bezva."
"To jo. Nedávno jsme si s přáteli chtěli udělat hezký posezení. Znáš to. S párky, vínečkem, a tak. Špekáčky jsme pomalu opékali nad domácím krbem. Pohoda, klídek, piánko. Lenivý dým z cigaret. Ospale přátelská atmosféra.
A pak naráz: "Uí! Uí!"
Říkám si, co je to za kravál...
Hasiči, fakt že jo. Tak vylezem před barák, ať zjistíme, co se děje. I s těmi zpola opečenými párky.
A sousedovi hoří dům. Tak tam stojíme a čumíme, jak plameny spalují celý jeho majetek a v rukách ty špekáčky..."
"A dopekly se?"

Máňa seděla U Zlatýho tygra v divný společnosti. Dva mlaďoši v kvádrech s diktafonem jí pozvali na pivo výměnou za vyprávění. Prý grant či co. Pivo jí nezajímalo, ale mohla se naparovat.
Tak povídala. O tom, kde pracovala, to trvalo než spadla pěna, o tom, jak jezdila s cirkusem jako hadí žena, to stačilo sotva na malé pivo, o svých třech dětech a pěti manželích, o nikom nic moc nevěděla, ale vydalo to na další kousek. A pak její lásky…Lásky, co by vydaly na desítky milostných životů těchhle intelektuálů. Ale je bůhví proč zajímal jenom bezvýznamný románek s Hrabalem.

„Jo tak Hrabal,“ uchechtl se posměšně Emil a podrbal se na bradě, v ústech dýmku, v ruce pero, kterým pečlivě psal své verše v jambickém metru. „To se ví, že Hrabal. Jak by ne. Na mě se vždycky zapomene, ale já to používal první.“
Zamyslel se, potáhl z dýmky a rozkošnicky poválel kouř na jazyce. Dlouze vydechl.
„Tak si to tak neber,“ přisedl si k němu Bohumil. „To víš, neměl jsi toho psát tolik. Lidi to nezvládají číst. Neví, co si vybrat.“
Emil pokrčil rameny. Pak sebral ze stolu pytlíček s tabákem a nabídl kolegovi.
„Nechcete si se mnou zapábit?“

… on to byl kněz. Takový vodporně propracovaný kázání měl. Jenže von se ti rád napil. Nic tvrdýho, to zas ne, ale pivo mu jelo. Tak jsem našeptal sládkovi pivovaru, co byl kousek vod jeho kostela, že to chce tu přidat trochu chmele, tady fermentaci protáhnout, no a vzniknul z toho parádní ale. Ten kněžour po něm byl jak divej. Jenomže von pokaždý, když se tý orosený nádhery napil, propadl děsnýmu božskýmu vytržení a ještě vylepšil ty svý kázání. Samý krásy světa. Jeden by se z toho to… tento…
Tasemník si povzdechl. Dopisy psal jeho strýc krásné, ale jakmile se napil…

Pistolník, který se před hodinou Gretě představil představil jako: „Bill. Buffalo Bill,“ se zeširoka usmál.
„To víte, paninko, v prérii je každá rada krátká.“ Grete s úsměvem kývala hlavou.
„Když se takhle ženete už třetí den za stádem, nikdo kolem, to se teprve pozná chlap...“
„Mhm, a-“
„Ale víte, člověk se nesmí vzdát, já dycinky říkal... “
Grete se připravovala ho zdvořile vypakovat.
„Ale já se nikdy nevzdal, dceru hledám dobrých patnáct let, ale nevzdám to – já Barb najdu!“
Grete zpozorněla: „Co prosím? Barb?“
Billa zájem zjevně potěšil, takže znovu rozkošnicky začal: „To já jsem takhle dělal v docích v Bostonu...“

Následoval ho všude, dokonce i když prošel zdí a byl si naprosto jistý, že mu unikl, vždy se z nějakého koutu objevil a mlel pantem, dokud mu dech vydržel.
„…no a to jednou se můj prastrýček z devátého kolene vrhl střemhlav z horního patra, uvázaný lanem za kotník, prý aby si vyzkoušel pocit bez tíže,“ pokračoval Kocour a šíleně se přitom řehtal, „jenže to lano se odvázalo. Šest jeho nevlastních bratrů jej chytalo. A už jsi slyšel o válce dvou kočičích klanů? To ti byla panečku síla…“
Došla mu trpělivost. „Holly? Vypni mě, hned!“
Zablesklo se a Rimmer dobrovolně zmizel.

"Není nic krásnějšího, než když poprvé zaslechnete to lehké šumění. Víte, co bude následovat. S radostí překonáte posledních pár kroků a vejdete do ráje. Najednou vidíte jak se ten lehounký pramínek pozvolna snáží dolů po hladké stěně a hledá cestu nejmenšího odporu. Někdy se mu nedaří téct tak, jak by měl a v tu chvíli začne trochu pěnit. Ale vám to nevadí. Vždyť i ta pěna je kouzelná a plná vůní. Jen se naklonit a přičichnout si. Slastně zavřít oči a vychutnávat si ty nádherné chvíle."
"Kruege, ty se nezdáš," pronesl Maller. "Za to ti Bídák určitě to pivo nalije."

Můj tučňák se mnou spává v posteli
nestojí o zelí je hodně veselý
jí hodně masa a taky pivo pije
můj tučňák však není z Patagonie
Přicestoval v kufru jako vejce
vychovával ho bratranec mýho strejce
tam ho naučili provádět zabijačku
byl i v televizi šlo to na dračku
Pak ovšem strejc natáh bačkory
dědictví i právo jsou pěkný potovory
tučňák stal se náhle sirotkem
potuloval se po okolí širokém
sledoval lesy vody stráně
chviličku smutnil chtěl ke svojí mámě
Narazil na mě náhodou
když jsem seděl nad vodou.
Mám z něj trochu šediny
z tučňáka co je z Argentiny