Líbánky

Paní Věra s věncem roků teprve k stáru zažila lásku.
Poznala moc hodného muže, takového Pata a Mata v jedné osobě.
Když ji na rukou nosil, měla v podvědomí obavu, že s ní nedopatřením zakopne.
Po svatbě cesta k moři.
Ostříží zrak noci.
Měsíc - maják somnambulū.
Dlouho utajovaná vášeň.
Touha vytryskla jak gejzír.
Mraky soupeřily s hvězdami.
Sladké slovo líbánky se stalo skutečností.
"Drahoušku, máš zuby?" ptala se rozpačitě Věra.
Její muž obkroužil jazykem zevnitř svá ústa. Sledovala, jak jeho pohyb mu nadouvá tváře.
"Nemám." s úlekem se chytil za pusu.
Já mám dvoje!" řekla Věra a podala mu protézu.