DMD č. 19. pro 19. 4. 2014. Téma: Ví o nás

Tenká stěna není pro jemný liščí sluch překážka.
Evžen je slyšel pobíhat, chvatně přetahovat těžké předměty a dohadovat se. Zaslechl, co se chystá. Věděl, že zbývá pouhá chvilka.
Ovládl záchvat zoufalé paniky a začal jednat.
Pořádně si pouta prohlédl. Vypadalo to, že jeden řetěz drží trochu chabě. Kdyby se dokázal utrhnout…
Zkusil se rozhoupat. Každá částečka zmrtvělého těla okamžitě začala ostře protestovat. Měl chuť řvát, ale tím by se zbytečně vyčerpával. A tak jen tiše kňučel bolestí a snažil se cloumat těžkými okovy pokud možno nehlučně.
On ví o nich, ale jestli oni zjistí, co dělá on, je beznadějně ztracený.

Ač nerad, obdivoval dokonalé Severusovo sebeovládání. Když si uvědomil, jak dlouho balancuje na té tenké hranici… a že se po celou tu dobu prakticky nemohl nikomu svěřit. Lucius byl v pokušení vše prozradit Narcise. Nechtěl ji zneklidňovat… zároveň však potřeboval podporu, ujištění, že se rozhodl správně.
„Musíme to spustit co nejdříve,“ naléhal poněkolikáté.
„Ještě nejsme dostatečně připraveni,“ odmítl opět Severus.
„Ale… on o nás určitě ví,“ vyslovil Lucius své obavy.
„Příteli, nepropadej panice. Kdyby o nás věděl, jsme mrtví.“
„Tohle mě má uklidnit?!?“
„Jistě…“ utrousil nevzrušeně a dolil si víno.
V ten okamžik se Luciusovo Znamení rozpálilo.
„Volá mě…“ vydechl.

Byl to únavný den. Vyzkoušeli tři různé léčebné postupy, pacient nereagoval na žádný z nich. House sršel sarkasmem a průpovídkami o jejich neschopnosti, ale bylo patrné, jak ho ten neúspěch deptá.
„Nechceš zajít na skleničku?“ zeptal se, veden náhlým impulsem, Cameronové.
„Ne, Chasi, díky,“ zavrtěla hlavou.
„Proč ne?“ ptal se, večer s ní mu v ten moment začal připadat jako super nápad.
„Profesionální vztahy, pamatuješ?“ upozornila ho. „Nechci dávat Houseovi další munici.“
„Nedozví se o tom,“ přesvědčoval ji. „A i kdyby, nic mu do toho není.“
„Tomu vážně věříš?“ ušklíbla se. „Myslela jsem, že já jsem v týmu ta naivní…“

The cellar room they were hiding in was cold and dank and it smelled faintly of pickles.
“Are we going to stay here long?” asked Ruth, the youngest, her eyes wide and scared.
“I don’t know,” her brother Isaac said. He sat slouching against the wall, knees hugged to his chest. “We’ll just have to wait and see.”
“But what if they find us?” Ruth’s voice quivered.
“They won’t,” said Isaac.
“What if they already know about us?” whispered Madelene.
“They don’t.” Isaac sighed.
“How can you be so sure?” snapped Madelene.
“If they did, we’d all be long dead.”

Muzikanti hráli mistrovsky a vznešení hosté na boskovickém hradě se skvěle bavili. Sám pan markrabí hudebníky vychvaloval.
Primárius muzikantů pan Klobása byl okouzlující jako vždy, zvlášť když byla nablízku paní hradu Zuzana.
„Škoda, paní, že jsi mě nenavštívila na Černém hrádku,“ litoval. Dnes ho líbezná paní musela zklamat ještě tím, že nechtěla tančit.
Když muzikanti dohráli, pan markrabí vstal a pokynul vojákům, aby je spoutali.
„Já tě na Černém hrádku navštívila, pane Klobáso. Naštěstí jsi mě tam se svými lapky nepřistihl. Jinak by mě čekalo toto přivítání,“ řekla paní Zuzana, když na stůl položila šátek s prstenem na useknutém prstě.

"Rogane," zasípal udýchaně Ještěk, "nemohl bys zpomalit, prosím? Chlapi to nezvládají."
Rogan se otočil. Zbytek skupiny se potácel dost vzadu a bojoval s pralesem.
>> Bratříčku, opravdu bychom měli zpomalit. Ne všichni jsou tu polobozi. Dobrá, už mlčím. Ehm... myslím, že na to už je pozdě.

Pomalu se stáváme žijící legendou. Stále narážíme na skeptiky, ale většinou nás vesnice samy zvou, abychom zachránili jejich unesené děti. A co je mnohem důležitějšího, ony o nás ví. Čarodějnice. Prohnilé babizny, které jako paraziti zamořují lesy široko daleko. Ví o nás, a to je sakra dobře. Nikdy je nezničíme všechny, ale z těch, které nám přijdou pod ruku, vytřískáme duši, jestli nějakou mají. A ty ostatní by se měly sakra bát, abychom si příště nevybrali zrovna je. Na jedno se ale rozhodně můžou spolehnout: nikdy je nenecháme zapomenout na to, že po nich někdo jde. Jen ať se bojí!

Zima, vlhko a ticho. Nekonečné vteřiny, minuty, hodiny a dny v šeru či úplné tmě pomalu míjejí a odplouvají do věčnosti.
Vědomí, že o nás někde tam daleko ví, nás drží nad vodou. Jednou nás odsud dostanou. Jednou…
Kdy?
Čekáme. Čekáme nekonečné vteřiny, minuty, hodiny a dny v chladu, vlhku a šeru. Nemůžeme si svítit, nemůžeme si zatopit, abychom se zahřáli. Ale vydržíme to. Musíme to vydržet. Ví o nás. Přijdou nás zachránit. Vydržíme!
Ve čtyři ráno je v okolí nezvykle rušno. Jsme ve střehu. Co se děje?
Jidášové stále žijí.
Ví o nás. Ti, kteří se nikdy dozvědět neměli…

Wilson byl ve skvělé náladě. Podařilo se mu vyrazit na oběd ven a celý den neviděl House. Měl by se zamyslet, co za tím stojí. Co House provádí zrovna dnes, když nemá žádného zajímavého pacienta...
V periferním vidění se objevilo cosi nepříjemně známého. Prudce se zastavil a vlétl do kanceláře Cuddyové.
„Co to tady provádíš?“
„Co bys řekl?“ odvětil House, otočil stránku v Playboyi a do úst si hodil porci chipsů.
„To nemůžeš dělat u sebe?“
„Můžu, ale tady je to větší sranda.“
Zvuk klapajících podpatků. „HOUSI!“
„Ticho, Wilsone, ví o nás,“ zašeptal významně House a schoval se za obálku.

„Ví o nás,“ zašeptala rozechvěle, jak leželi v příkopě a pozorovali cestu vinoucí se za plotem tři metry před nimi.
„Nic se neboj, medvídku, nedostanou nás,“ chlácholil ji, ale nervózně mu zatikalo v oku.
„Určitě objeví naši stopu, Dave, vím to,“ zakňučela Nancy a roztřásla se tlumeným vzlykotem. „Proč jsi ho jenom zabíjel? Nemuseli bychom se teď schovávat!“
„Drž už hubu!“ vyjel na ni a zatřásl s ní, aby se uklidnila. Akorát to zhoršil.
„Mám strach, Dave, oni nás zavřou!“ vzlykala.
Dave pravačkou pevně sevřel sekyru.
„Něco si zkusí a dopadnou jako Karl,“ zahrozil. „Zbude z nich akorát tak kaše.“