DMD č. 19. pro 19. 4. 2014. Téma: Ví o nás

Jsme zapomenutí. Jsme ztracení. Vítr nás odvál do pouště a tam živoříme. Mnozí z nás si už nepamatují, že byli něčím jiným, že žili jinak, že byli uctíváni. Že byli bohy. Jak naši věřící umírají, jak jsou obraceni na jinou víru a jak ji přestávají potřebovat, je nás čím dál méně. Vytrácíme se. Hledáme záchranu, ale sem do pouště málokdo přijde. Ani orli už sem nelétají, aby nás odnesli mezi lidi, jako se to stalo Omovi. Nikdo o nás neví, a ani se už nedozví.
A přece o nás někdo ví. My sami. Můžeme věřit v sebe navzájem. Tím přežijeme.

Tohle mělo být naprosto bezpečné místo. Při dodržení všech bezpečnostních pravidel.
Nebylo.
Anne stála v mírném šoku. Skočnice břitolistá na obličeji neznámého muže ještě znepokojeně pulzovala. Samozřejmě, rostlina jen zareagovala na vnější podněty. To Anne neděsilo.
To, že na ni muž napřáhl ruku s aktivovanými prstenci mumlaje něco o pomstě, ano.
Sehnula se, aby uložila rostlinu zpět do truhlíku, pečlivě se vyhýbajíc pohledu na mrtvého.
Svého muže našla stát na břehu řeky... nad jiným mrtvým tělem.
„Šlápl na hada,“ potřásl hlavou nevěřícně.
„Miláčku,“ řekla, „doma budou asi problémy.“
Přikývl.
Teď už to věděli.
A problémy budou mít své vlastní problémy.

Dnešní večírek byl úspěch. Maškarní ve stylu zvířecí říše bylo v kurzu a lidé se bavili. Carole se smála i tančila, přestože si byla vědoma toho, že jsou oba pozorováni. Bylo to čerstvé a skandální.
Sešli se v zimní zahradě.
„Nemusíme se skrývat, zlato, stejně to všichni vědí.“
Byl neodolatelný. A drzý.
„Jenže já jsem jiná třída než ty tvoje holky."
Přitáhl si ji k sobě blíž: „Taky proto si tě vezmu."
„Nejsi náhodou ženatý?"
„Ria to ví taky a brzo se rozvedeme."
Zasmála se: „A kdo si myslíš, že seš, aby ti tyhle sliby prošly? Clark Gable?"
„Přesně ten."

Panovnická dvojice mi bezvýrazně opětuje pohled a já se stejně upřeně dívám do očí soupeře. Netuší to? Nesmí! Už jsme zbyli jen my dva a teď jde opravdu o všechno.
Poslední možnost se stáhnout. Vydechnu, zatvářím se nejistě, váhavě zkousnu ret... pochyby samy.
No, zas bych to neměla přehánět, hlavně přirozeně, stojím (teda vlastně sedím) jen proti profíkovi... Což je proti mě skoro každý, ale stejně!
Neucuknul! Uff, neví nic, jinak by do toho nešel. Takže teď zbývá už jen ta poslední věc...
Vykládám srdcového krále a královnu k osmě, devítce, desítce a jankovi stejné barvy na stole.
"Straight flash!"

"Ví o nás, ví o nás..." opakoval Kristián a kýval hlavou jako osel na kardavci. Nevěděla jsem, co s ním dělat. Jonáš mi ho dopravil v tomhle stavu a zdejchnul se jak pára nad hrncem. Profackovat ho nemělo smysl. Jonáš to už zkoušel. Líbat ho a způsobit mu tak šok a nejspíš nevratné duševní poškození jsem se neodvažovala.
"No, zřejmě budu muset počkat, až se z toho vzpamatuješ sám. Ale ber to z té lepší stránky! Jonášova máma musí být v úplně stejném stavu, když vás přistihla nahý!"
"Jonáš říkal, že nebude doma!" zakvílel Kristián a padnul tváří na polštář.

"Hmmm."
"Jo."
"Mlask."
"Dej mi ho. Ukaž."
"Počkej. Vydrž chvíli."
"U Merlina, to je zvrhlý. Ukaž, dej mi ho ještě. Prosím."
"Pšt. Vydrž. Poslouchej. Nejde někdo?"
"Myslíš, že o nás vědí?"
"Určitě ne. Kdo by sem do sklepení touhle dobu chodil."
"Dobře, když to říkáš. Neviděl jsem teď náhodou úsměv, Severusi?"
"Rozhodně ne. Asi jsi vypil moc vlkodlačího lektvaru."
"Nemyslím si, drahý příteli. To co jsem viděl, byl úsměv."
"Pomatenče."
"Tak to přiznej, dělá ti to dobře."
"Buď ticho Lupine! Raději už půjdeme, nebo někdo zjistí, že zbožňuju Brumbálovi bonbony, a to je horší než cruciatus..... A ty ...budeš mlčet!"

Drahá W.!
Škoda, že Tvá účast nemohla prozářit ten chmurný den! Jak tedy popsat vlastní svatbu? Byla velkolepá. A fraška. Všichni jsme hráli své role, jako herci na jevišti. Při knězově kázání jsem se dívala na otce - vím, že on ví, že jsem se v noci vykradla z domu. On ví, že já vím, že to nikde šířit nebude, obzvláště ne před ženichem. Pohledem uhnul první.
Vlastně si ani nepamatuji, jak to celé probíhalo. Myšlenkami jsem dlela u N. - nyní už nás nedělí jen můj sňatek, ale i celý oceán. V den obřadu odplul do Indie...
Tvá již pro(v)daná,
A.

„Musíš odjet,“ snažil se ji přesvědčit, marně. Tvrdohlavě si stála za svým.
„Nechápeš to, ví o nás.“
„Nebojím se ho.“ Na loď, odplouvající do bezpečí Pentosu, nenastoupila. Rozhodla se zůstat.
Ne však kvůli němu.
* * *
„Musíme si pospíšit, pane Tyrione.“ Pavouk vypadal nervózně, ale Tyrion měl ještě jednu práci.
Vydal se tajnými chodbami, vedoucími do pobočníkovi ložnice. A tam ji spatřil. Svlečenou a vyčkávající.
Nechtěla odjet, nikdy to neměla v plánu. Byla to jeho děvka. Oba ho zradili. Měla viset.
Ale Lanistrové vždy splácí své dluhy.
Utáhl zlatý řetěz těsněji kolem jejího krku. S posledním výdechem byl dluh splacen.
"Sbohem, Šae."

Vůbec se v tom nevyznal.
Nevolal domů často, cestovat za internetem bylo nebezpečné. Když už ale na netu byl, obvykle se po skypu ozval.
Poslední dobou však Alžběta nikdy nebyla doma.
Nechtěl vypadat jako pitomec, nechtěl se ptát. Nakonec nevydržel.
Syn řekl, že mamka má psa a tak je často venku. Což znamenalo, že neví nic.
Dcera jedovatě podotkla, že máma má novej účes a courá se po nocích. Což znamenalo, že taky nic neví a zlobí ji to.
Naštvalo ho to. Kde se toulá?
Znepokojilo ho to. Chodí sama?
Něco se děje, věděl to.
Byl překvapen.
Srdce ho bolelo.

Odlehlá lesní cesta, na ní auto. Uvnitř si právě Vintíř užívá se svou milenkou Valburgou. Oba jsou přesvědčeni, že Gizela o nich neví.
Náhle se otevřou dveře a na Vintířovu holou zadnici dopadá posilovací guma.
A znovu a znovu.
"Šoustku, ty prasáku", hřímá zákonitá choť Gizela, "domů a rychle! A vy, slečno, opusťte naše auto!"
Valburga, vymanivši se zpod milencova těla, zoufale prchá, její svršky za ní létají z rukou rozzuřené Gizely. Obléká si je až v bezpečné vzdálenosti. Vintíř odjíždí vleže na břiše na sklopeném sedadle spolujezdce. Na rozsekaný zadek se nějakou dobu neposadí. Už ví, že Gizela ví.