DMD č. 19. pro 19. 4. 2014. Téma: Ví o nás

Antonino znal šenkýře Schneidera a jeho historky. Ale přece…
„On je asi opravdu viděl, jak letí,“ řekl potichu.
Christoph pokrčil rameny. „Ty báby někdy lítají neopatrně. U Klobbensteinu je prý celá taková banda, tak trochu nebezpečná ostatním i sobě. Napomínají je, ale nepomáhá to.“
„A to nevadí?“
Christoph se trochu podivil. „Vždyť to znáš, tady lidi stejně vědí svý. Jenom se jim nemá čarovat před nosem.“
Antonino pomyslel na Vídeň. Na známé, před nimiž musel bezpodmínečně všechno tajit. Na zásahy do paměti… Proč jen to tam nemůže být jako tady?
Zahleděl se na hory, jako by mu mohly dát odpověď.

Kdysi bývaly na domech nenápadná znamení. Tu vryp, tu křížek, šišatý ovál… a všichni zasvěcení věděli, že v tomto domě se nedočká žebrák ani suché kůrky, že tady naopak za práci dostane večeři i nocleh, tady že je vydřiduch a vyděrač, co za hodně práce dá jen málo muziky a podobně. Myslím si, že nějak podobně jsou domy označené pořád. Jen tam nejsou křížky či vrypy, ale někde pěkně při zemi je kočičí čůrbook:
„Sem nelez. Kopou.“
„Bacha, vzteklej štěkal!“
„Tady ti nic nedaj, kámo, máš to marný!“
„Plně obsazeno!“
„Jsi v nouzi? Jdi sem!“
Není úniku. Ví o nás.

Jmenujeme se Hannah, Eva, Sára, Riva, Ruth, Katja, Jora, Ester…
Hannah krásně hraje na klavír. Eva má sedm mladších sester. Sára svými zlatými vlasy a modrýma očima připomíná anděla. Riva se před týdnem provdala. Ruth chce být lékařkou. Katja brzy porodí dítě. Jora peče nejlepší koláče na světě. Ester rozumí tóře. Sedíme namačkány jedna vedle druhé. Připravili nás o vše, co nám bylo drahé. Vzali nám naši budoucnost. Máme strach. Ztratily jsme sny. Zbyl nám život, který trávíme v modlitbách. Tiše se ptáme. Ptáme se na jediné. Dorazí naše modlitby i z tohoto místa? Ví o nás ještě vůbec Bůh?

"Proč mám pocit, že kdykoliv jsem s tebou, něco se pokazí?" zašeptal Obi-Wan.
Anakin trhnul rameny, ale nic neřekl.
Gwen obrátila oči v sloup a strčila do Bena.
"Zmlkni a pokračuj. Začínám mít klaustrofobii."
Větrací šachta byla proklatě úzká.
"Já za to nemůžu," zavrčel Anakin, když se dostali zpět do normálních chodeb.
"Ne?" Obi-Wan pozvedl obočí.
"Ne!"
"Nemohli byste se laskavě přestat hádat?" zašeptala Gwen.
"On si začal," pronesli Kenobi a Skywalker unisono.
"Fajn, ale jestli na nás někdo přijde-"
Ozvalo se cvaknutí pojistky blasteru.
"Skvělý. Takže už o nás vědí."
"Někam jste se chystali, Jediové?" pronesl uštěpačně Hondo Ohnaka.

Jsme tu od té doby, co si taky pořídil trubici. Prý chce zopakovat pokusy svých předchůdců.
Zajímá ho tok elektronů, ale říká mu postaru katodové záření. Nejspíš se mu líbí zelené světélkování stěn trubice naproti katodě.
Jenže protože nemá dobré vakuum, hoří mu v trubici i výboj. A ten ho ruší, jinak by trubici neomotával černým papírem.
Takže konečně má v laboratoři tmu.
A naštěstí tu má i binec. Povaluje se mu na stole platnatokyanad barnatý. Dopadáme na něj a rozsvěcujeme krystalky.
Už o nás ví.
A brzo bude i vědět, k čemu budeme dobré.
Dal nám jméno.
Paprsky X.

Milý roberte, myslím si, že o nás ví. Dostala jsem tě od něj jako dárek. Trochu jsi mě šokoval, trochu překvapil, pravdou je, že poté, co jsem tě důkladněji poznala uznala jsem, že to bylo překvapení příjemné. Strávili jsme ve třech mnoho pěkných chvil. Postupem času jsme spolu začínali být stále častěji sami. Vyhověli jsme si, dala jsem ti, co jsi potřeboval a ty jsi na oplátku rozmazloval mě. Po čase to ale jemu začalo být podezřelé. Začínal se ptát a také nás hlídat, přesto nemohl vědět nic jistého. Přesto má podezření, vidím mu to na očích. Určitě to ví!

Bertrand dalekohledem sledoval siluetu plachetnice. Pokud mohl soudit, nebyla to velká loď… Možná třicet dva, nejvýše třicet šest děl. Taková by pro jeho Nemesis neměla představovat hrozbu. Ale vytrvale je stíhala už skoro týden. A přibližovala se. Jako honící pes, který zvětřil stopu.
„Co jsi zač?“ zamumlal si po vousy. Válečná loď? Korzáři? Nevěděl. Podle stylu plavby, podle urputnosti s jakou ho neznámý nepřítel pronásledoval, hádal spíše to druhé. Jeho nadřízení by nesouhlasili s pronásledováním mnohem silnějšího protivníka bez pádného důvodu. Ale mohl si být jist?
Jisté bylo jediné. Nepřítel o něm věděl. A nehodlal pronásledování vzdát bez jediného výstřelu.

„Zatrápeně. Ten prevít. Ví o nás,“ zašeptá Dan.
„Co teď?“
„Chytit nás nesmí.“
Teď už nám nezbývá jiná možnost.
„Postupujeme podle plánu!“ vyhrkne Jura a rozběhne se. Na nic nečekám a vyrážím vzápětí za ním.
V běhu vrážím do stojanu s psími konzervami, rachtavě se rozkutálí po dlaždicích.
Běžím jako o život. Uniknu obratnou kličkou chlupatým prackám, které se po mně užuž sápou. Ještě pár skoků a jsme téměř venku. Za námi se spouští povyk.
Konečně přeskočíme zídku za popelnicemi a ztratíme se v křoví za Albertem.
Po chvíli vydechnu: „Juro, proč jsme si ty špagety nemohli vlastně normálně koupit?“

"Pssst! Potichu!"
"Vždyť spí. Znáš je, lidi, přes noc chrápou a ve dne jsou vzhůru..."
"Ale ten zvuk je probudí! Nemůžeš těmi dvířky tak bouchat!"
"Tak já je zavřu a schováme se. Oni si nevšimnou, že jsme venku."
"Dobře. Ale jestli zase nestihnu očůrat jeho notebook a rozhrabat kytku, tak si mě nepřej!"
"Ty máš na ten notebook stejnou obsesi jako on. Až na něm najde značku, už tě nebude pouštět."
"Ale mně se ten notebook líbí. A cítím z něj kočku. Ta pukne vzteky, až ucítí, že je náš!"
"Máš pravdu! Tak dělej!"
"Slyšíš? Vstávají! Já ti to říkal!"

Snad se jmenovala Anna, ale jisté to nebylo, ostatně jako všechno, co se jí týkalo. Nechala si říkat Chapeau Rouge. Pracovala ve sklepní nálevně a rozdávala lásku. Za peníze, i pro radost. Její krása byla omračující, vždy nosila luxusní šaty. Červené střevíčky klapaly po dlažbě a rudý závoj na elegantním kloboučku jí decentně zakrýval tvář. Přes den nakupovala květiny. V noci to kvítí spravedlivě rozdělovala.
Ostatní holky se maskovaly za květinářky, prodavačky a pomocnice. Když šel kolem Drašar ze čtyřky, utíkaly a schovávaly se do dvorů. Chapeau se jejich počínání smála. Marně jim vysvětlovala, že on o nich stejně ví.