Budeč: Liškomág Evžen

Každý dům má paměť. Od položení základů, od první vztyčené zdi. Od chvíle, kdy vsaje výdech prvního obyvatele, jenž překročí práh, po truchlivé ruiny zbořeniště.
Všechno zůstává vepsané do stěn. Dusné horko a pot nekonečné dřiny. Otisky rozpraskaných dlaní. Neodbytné hučení strojů. Stále vnímá jemné chvění v základech. Neslyšnou ozvěnu dávno umlklých hlasů. Přátelství i řevnivost, obětavost i zášť, důvěrně sdílenou ženskost, až se zdá trochu nepatřičné pátrat dál. Muž je nevítaný vetřelec. Muži domu přinesli zmar, opuštěnost a tichý smutek.
Jak proniknout do hloubky, jak v nánosech celého století odhalit jedno tajemství?
Zůstává skryté pod železem a němým betonem.

„Všechno čisté, žádná zbytková magie,“ konstatuje Šimon uznale. „Vyřízeno. Můžeme odvolat hlídky a vyřadit ten barák z evidence.“
Evžen se zatváří dotčeně. Čekal lajdácky odvedenou práci?
Dmýšek podepíše protokol a přijde mu stisknout ruku: „Děkuji vám.“
„Rád jsem pomohl.“ Vděk patří Evžence.
„Tak tedy… na shledanou. Kdyby něco…“
„Víte, kde mě najdete.“
Muži ukončí rozpačité loučení a rozejdou se. O příští setkání ani jeden nestojí.
Přízemní dům mezi vysokými činžáky trčí v kalném ránu jak zlomený zub. Je to však jen tesknota opuštěné prázdné skořápky. Minulost je smazaná, přízrak zmizel, nic tu neděsí. Nic nebolí.
Lze začít znovu nebo zapomenout.

Radka už unaveně mžourá. Plné bříško uspává.
Vzápětí překvapeně nadskočí. Teta vytáhne její ztracený šátek: „Byla by ho škoda.“
„Vy jste nás sledovala…“ užasne i Bořek.
„Milý zlatý, já nosím celý les tady.“ Ukáže dlaň prorostlou jemnými kořínky. „Vím všecičko, co se kde šustne.“
Radka nerozumí, Bořka však zamrazí.
Jirka si přestane prohlížet nohu natřenou hojivou mastí. Zakaboní se. Proč nám nepomohla dřív, čarodějnice jedna. Neodváží se promluvit nahlas, přesto ho liška zpraží přísným pohledem.
„Mohli jste potkat něco mnohem horšího, to mi věř. A alou na kutě.“
Poslušně vyšplhají do podkroví.
Usínají ukolébáni vůní dřeva a tajemným šuměním stromů.

Z oranžových záblesků semaforu fialové. Spirála temného světla šílí v křeči. Stěny praští.
Bušení srdce sílí s každým magickým gestem. Čáry volají, pootvírají cestu. Neodmítej.
Uprostřed běsnění prolomené hranice smutně leží opuštěný bezbranný medvídek.
Drásavý němý křik natahuje duši na skřipec.
Studený kámen nestačí. Vyříznout čarovný obrazec do vlastní dlaně.
Už nekřič, maličký.
Nepříčetný ryk se láme v nevěřícném úžasu.
Medvídek pluje v krvavé kolébce, s ozvěnou smíchu se houpe ve vzpomínkách na něžná pohlazení, vpíjí slzičky rozloučení.
Neřeknu ti ne. Je tvůj. Smíš se přitulit a konečně klidně spát.
Hračka se rozplyne v tichém šťastném vzlyknutí.
Semafor svítí žlutě.

Bronzově zbarvený cop splývá přes kostkovanou košili k opasku záplatovaných maskáčů, šněrovací boty zjevně hodně pamatují. Kostnatý obličej a tvrdé vrásky okolo úst. Podivuhodně krásné medové oči.
„Slízáte se jak švábi na pivo,“ zubí se žena. „Radunka tvrdila, že přiběhnete cobydup!“
Pod Bořkem se div nepodlomí kolena nesmírnou úlevou.
„Vylez, Jirko,“ vydechne. Setřepe poslední pavučinky strachu. „Je to liška.“
Tuší, koho potkali. Matyldu Fuchsovou. Máminu tetu s pověstí samotářské podivínky zná z doslechu. Lidi prý nesnáší, vystačí si s liškami a lesním tichem. Raději nepátrat proč.
Dušený králík však chutná báječně, bylinkový čaj sládne na jazyku.
Zázrak jak na zavolanou.

V rozpraskaném okenním rámu se vypíná zlatá pavučina jak groteskní krajková záclona. Drobounké kapičky rosy se třpytí v záři napůl rozteklé voskovice přilepené na prapodivném svícnu z vybělené kančí čelisti s hrozivými kly.
Vnitřek chajdy pluje v rozpitém světle. Bořek rozezná dřevěnou kredenc a kachlová kamna. Na plotně se leskne bachratý měděný hrnec.
Radka se spokojeně rozvaluje u stolu, před sebou puntíkovaný hrnek a naložený talíř. Láduje se, jako by zapomněla na celý svět!
Vyjevený Bořek nevěří vlastním očím. Má vrazit dovnitř?
Než se na něco vzmůže, dveře se rozlétnou.
Na prahu neznámá žena. V úsměvu odhaluje špičaté ostré zuby.

„Táto, koukej, co umím!“
Evženka levituje opelichaného plyšáka. Mračí se úsilím. Medvěd se kymácí a hrozí, že spadne, ale vzápětí poslechne pokyn vztažených dlaní, vykrouží ladnou křivku a zvolna dosedne doprostřed polštáře.
„Paráda,“ usměje se Evžen pochvalně. Vezme medvídka a zamyšleně si ho prohlíží. Zděděný po Radce. Už se nepozná, jakou míval barvu. Na zadku svítí červená záplata. Každé oko z jiného knoflíku. „Dala bys mi ho?“
Evženka zaraženě sevře hračku v náručí: „A k čemu?“
Evžen vypráví.
Holčička poslouchá, váhá, oči se plní slzami. Nakonec se rozhodne. Uváže medvídkovi kolem krku modrou mašličku. Přidá pusinku na rozloučenou.
„Děkuju, Evženko.“

Evžen se zachytí kmene lípy. Měkké dřevo nabízí laskavou oporu v náhlé slabosti.
„Kučerová dostala pět let káznice. Dva roky nato umřela na tuberkulózu.“
Sladká míza konejší rozjitřené smysly.
„Pro smiřovací rituál s ní počítat nemůžeme.“
Evžen hladí rozpraskanou kůru, poslouchá jen napůl. Žluté srdíčko se třepotavě snese na dlaň. Pomíjivé potěšení.
„Možnost by byla,“ poznamená nepřítomně.
Seber se, ševelí lípa. Vezmi si moji sílu, jen maličko pomoz a zlé pomine.
Dmýšek ztuhne: „Myslíte nekromancii?“ Černá magie vybírá neúprosně krutou daň. Rušit mrtvou nikdy nedovolí!
Evžen povzbuzení stromu vděčně přijímá, dotekem děkuje. Už je klidný, podezření ho neurazí.
Zavrtí hlavou.

Tragická nehoda 1936. Amalie Kučerová, svobodná matka, zaměstnankyně. Hubená postava, mozolnaté ruce, nervózní pohled uštvaných očí.
Čtyřleté dítě. S sebou do práce. Chlapeček se bezradně motá mezi pradlenami, vlhké vlásky se lepí na zpocené čelo, kupy bílých prostěradel jak příval předjarního sněhu, ostré hlasy.
Dítě chtělo hračku, patřící zákaznici. Medvídek! Krásný, měkký, jen se s ním trochu pomazlit…
Mistrová nedovolila na hračku sáhnout. Patrně následoval záchvat vzteku. Matka dítě nechtíc srazila do vyvářecího kotle. Hněv, bolest a děs.
Nepřežilo.
Evžen křečovitě zmačká papír. Strohé útržky vět vracejí tytéž pocity, které sám zakusil, onu nezvladatelnou touhu a strašlivou zuřivost.
Už dost.

Chlapci chvíli čekají a jejich neklid roste. Mysleli si, že Radka bude vmžiku zpátky se zprávami, jenže po děvčeti není slechu dechu.
Bořek napíná uši. Jako by sám les usnul. Větve tiše ševelí, jinak ani hlásek.
Kdyby byl sám, bez váhání by vyrazil jako vítr po sestřině stopě. Jenže co s kamarádem? Přece ho tu nenechá!
Jdou oba pomalým kulhavým krokem, kudy se Radka hbitě prosmekla, tam se těžce prodírají, kde lehce přeskočila, tam nemotorně přelézají.
Bořek šeptem volá sestřino jméno. Žádná odpověď.
Okno pomrkává mezi černými větvemi.
Maják nebo past?
Bořek se plíží k chaloupce.
Sbírá odvahu nakouknout dovnitř.