Budeč: Liškomág Evžen

„Tvůj bratr vás zaklel?“
Hadí muž přikývne. „Ona… bývala jeho ženou, jenže já… ale nešlo jen o banální trojúhelník, ve hře byla nesmírná moc, obrovské bohatství, osud celé Evropy. Hráli jsme velkou a nebezpečnou hru. On vyhrál.“
„Vyhrál nad námi a jeho pak rozdrtili jiní,“ ozvala se žena tiše. „Přišla jsem za ním, když umíral. Prosila jsem, zapřísahala ho, ať tu kletbu sejme. Vysmál se mi a umřel.“
„Rozumíš tomu, liškomágu? Celá staletí se potácíme po světě každý sám. Jsme jako mátohy v téhle polohadí podobě. Z naší čarodějné moci zůstal jen stín. Nemůžeme žít a nemůžeme umřít. Pět století.“

Zajatec odtrhne pohled od artefaktu. V jeho strnulé tváři se objeví nepatrný náznak rozrušení.
„Myslel jsem, že tě zabil,“ vydechne.
„Myslels, že mě zakletí ušetřil? Ale kdeže.“ Žena unaveně zavře oči. „Dlouho jsem tě toužila zničit. Teď už nechci. Pověz jim to.“
Muž vzhlédne k napjaté trojici.
„Náš příběh začal velmi dávno u dvora císaře Rudolfa. Ona, já a můj bratr jsme se jako mocní mágové z význačných rodů těšili nejvyšší přízni. Za cenu nejtemnějších intrik, zrad, vražd. Vyústily v nelítostnou válku na život a na smrt. Zbyli jsme jen my tři, nastala rozhodující bitva. Pak přišla porážka a trest.“

Xénie nasadí záhadné černé ženě pouta. Opatrně ji přivádí k vědomí.
Evžen poočku sleduje znehybněného hadího muže i kletbou zmrazené plazy, ale jeho hlavní pozornost se soustředí na předmět v Bělině náruči.
Není to vejce. Je to artefakt, vzácný skvost. Obdivně prohlíží precizně broušené brilianty. Ani si netroufá odhadnout cenu. Nechápe, jak ho Běla dokáže tak klidně držet. Sám i bez dotyku cítí, že vejce málem praští a jiskří nesmírnou magickou silou spoutanou nevídaným ornamentem.
„Dejte mi ho,“ sípá muž.
„Patří mně,“ zasyčí žena, sotva otevře oči.
„Bylo to v mém domě,“ namítne Běla.
Evžen se usměje: „Zkuste nás přesvědčit.“

Měsíc zakryjí černá mračna.
Omamné světlo rázem zmizí.
Spustí se lijavec.
Xénie se konečně rozběhne, proudy vody se rozstřikují na kůži, sykot, přeostré zuby, výkřiky, modře mrazivé záblesky, propletená hadí těla, tápání v temnotě, svist větru, rudý zášleh, ruka s dýkou, lehké kroky v mokré trávě, kletby drcené mezi zuby, matné siluety, prudké pohyby, ledová voda všude.
Hadí muž se marně svíjí v poutech.
Opodál leží v bezvědomí neznámá žena. Její tělo pokrývají černé šupiny.
Déšť šumí.
Evžen sevře Xénii v roztřeseném objetí.
Běla se vypotácí z domu. V náručí drží jak nemluvně obrovské lesklé vejce.
Zmateně si ho prohlíží.

Nadpřirozená měsíční záře se rozlévá po krajině.
Všechno se zvolna rozplývá v třpytivé mlze.
Xénie stane na prahu. Vidí, ale vlastním očím nevěří.
Rozezná Evžena, vidí, jak opodál čelí temné nepřátelské postavě, něco se tam děje, pozná z jeho postoje, že je v ohrožení, ale nebrání se, vláčná gesta připomínají pomalý tanec, kouzlo vázne, magie jako by usínala.
Xénie ví, že musí zasáhnout, ale tělo má těžké k neunesení, krev se líně převaluje v žilách, nohy se stěží odlepí od země, ústa se otvírají k němému výkřiku, oči zahlcené přízračným jasem přetékají slzami.
Slané stružky roztaveného stříbra studí na tvářích.

Ohnisko magie zaměřily důvtipným splétáním vzdušných vln.
Xénie nemarní čas: „Potřebujeme pokročilé čáry. Dojdu pro Evžena.“
Běla osamí.
Zasněně pozoruje zašlý pokoj. Jaká magie se tu skrývá?
Zkusit to sama s vodou? Dokázat, že není neschopná nešika, že i ona vládne úctyhodnou mocí.
Jejím nástrojem je čistá voda. Pronikne všude, odkrývá cesty, odhaluje zastřené sny, pročišťuje nánosy kalu, strhává opony. Mocnou silou proráží překážky. Kéž odhalí, co má být utajeno, kéž očistí dům!
Úplněk dosáhne vrcholu své dráhy.
Nadpřirozená záře mlžného oparu jako tekuté stříbro rozpouští hranice reality. Pramínek vody zpívá v odpověď na volání měsíce.
Běla propadne do neznáma.

Největší had se promění ve vysokého štíhlého muže s bílými vlasy. Hladká bezvýrazná tvář neprozrazuje věk.
„Proč nám bráníš v cestě, liškomágu?“ zasyčí hněvivě.
Evžen na sebe ze zdvořilosti rovněž vezme lidskou podobu.
„Ten dům patří mojí příbuzné. Proč jste ho zapečetili?“
Nesouhlasný sykot a rejdění kolem kotníků zmrazí další slova.
Ke svému údivu se dočká odpovědi: „Nic jsme nezapečetili. Jdeme pro něco, co lze vyzvednout jednou za sto let. Patří to nám a ty nám v průchodu nezabráníš.“
„Lžeš,“ odsekne Evžen. „Co ta ankaba?“
Hadí vůdce varovně zvedne ruku: „Nevím, o čem mluvíš. Ustup z cesty!“
„Ne.“
„Zabijte ho.“

Žádné kroky neslyšet, žádná lidská silueta se nevynoří ze tmy.
Jen tiché bleskurychlé zašustění.
Síť se neúčinně zavlní a zmizí.
Past sklapla naprázdno. Něco nevyšlo.
Lišák vrhne kouzlo nazdařbůh a mine.
Výstražné zasyčení rozčísne noc jak ledová ocel.
Než Evžen stačí jedenkrát mrknout, ocitne se v obklíčení.
Sykot a svistot, hrozivé lesklé smyčky. Rozeklané jazyky a jehlové zuby plné smrtícího jedu.
Evžen zpanikaří, brání se kouzly i ostrými zuby, avšak pružná těla snadno unikají.
Zatím se mu daří vyváznout bez zranění, ale jak dlouho ještě?
„Přestaňte,“ pokusí se vyjednávat. „Co jste zač?“
Rozumí mu? Nerozumí?
Plazí kruh se neúprosně svírá.

Zastřou okna oponou, aby světlo neproniklo ven, a pustí se do práce.
Prohrabou nepočetný nábytek, kouty, škvíry, proklepou stěny i podlahu.
Všechno marné.
„Co když Evžen nemá pravdu?“ nadhodí Běla nesměle. „Nic tady není.“
Xénie mlčky upírá oči na strop.
Sleduje tvar pavučin. Vlákna se zvláštně stáčejí.
„Nestihla jsem ještě pořádně vygruntovat.“ Běla rozpačitě setře dlaní prach z parapetu. „Odpusť.“
„Že nemáš uklizeno, to ti beze všeho prominu. Ale jak je možné, žes nezkontrolovala magické proudy?“
Xénie zoufale spráskne ruce: „Co ty jsi za čarodějku? Podívej!“
Rovněž nabere pár zrnek prachu, zlehka foukne.
Zářivé tečky ve vzduchu vykreslí protáhlou spirálu.