Budeč: Liškomág Evžen

Evžen a Xénie dokončili rutinní zakázku. Nečekaná nehoda na zpáteční cestě vyústí v zoufalý boj o život.

Příběh je kompletní na budečských stránkách

Vykoupaní, osvěžení, rány ošetřené, padnou do čistých voňavých peřin a připadá jim to jako zázrak.
„Eva říkala, že Evženka spí. Ráno ji vypraví do školy. Úplně se vyjevila, když slyšela, co se nám stalo, chtěla sem hned běžet. Odmítla jsem.“
„Dobře jsi udělala. Démon stačil,“ ušklíbne se Evžen. „Zítra skočím do Budče kvůli tomu návěští. Jestli chceš něco poslat dětem…“
Xénie přikývne. Pročísne prsty Evženovy vlasy: „Víš, že jsi hodně zešedivěl? A tyhle vrásky jsi taky neměl.“
„Jsem teď starý a moudrý.“
Xénie vyprskne smíchy: „Jasně! Starý a nemohoucí?“
„To musíme vyzkoušet,“ usměje se Evžen a přivine ji k sobě.

Modrý maják rozhání tmu.
Řidič sleduje kluzkou silnici. Tlumeně nadává. Doufal, že v noci jako dneska ani myš nevyleze, ale konec nadějí.
Kolega znechuceně pozoruje spoutané delikventy. Uválení, strhaní, zakrvácení, chlap zmazaný nějakým sajrajtem, ženská zelená jak sedma. Prý teroristi, tak určitě. Pitomí feťáci.
„Otevřete prosím okno,“ zašeptá žena.
Radši té kryse vyhoví, než aby pozvracela auto. Pootevře na úzkou škvírku.
Xénie lačně hltá proud studeného vzduchu. Cítí, jak se jeho chuť mění. Každou chvíli už… teď! Důvěrně známý závan dobré vzdušné magie.
Chytí Evžena za ruku.
Řidič zvládne smyk těsně nad příkopem.
Oba policisté vyjeveně zírají na prázdná sedadla.

Nevnímají ani ledové bahno, v němž sedí, ani ostře bodající sníh, ani houf zmatených vesničanů, vidí jen jeden druhého.
Xénie visí Evženovi na krku, napůl pláče a napůl se směje: „Vypadáš příšerně.“
„Ty taky,“ zazubí se Evžen na oplátku.
Konečně zaznamenají rozčilené výkřiky. Hlouček rozkacených mužů se nebezpečně stahuje okolo, ženy za nimi je ječivě povzbuzují. Čísi nejistá ruka zdvihne kámen.
„Vandalové!“
„Darebáci!“
Chlapík v montérkách už stačil odněkud vylovit vidle.
„Oni si nic nepamatují,“ pochopí Evžen. „Myslí si, že za tu spoušť tady můžeme my. Měli bychom vypadnout.“
Někomu se zřejmě podařilo zprovoznit mobil.
V dálce zahoukají policejní sirény.

Sníh v magickém kruhu dávno roztál.
Rozbahněná zem čvachtá, bublá, skoro se vaří.
Xénie zoufale udržuje kouzlo. Pokračovat, pokračovat, zní v uších jako kanonáda. Vteřinka, v níž by volání vzdala, může být ta osudná. Pokračovat.
Tmou víří podivné úkazy. Nad hranicí kruhu se zjevují neznámé tváře, jednotlivé postavy, chumel duchů, vztahují k ní ruce a zas mizí. Několikrát má prchavý dojem, že zahlédla Evžena, ale chiméra se rozplývá v padajícím sněhu. Pokračovat.
Uprostřed kruhu konečně prosákne krvavý otisk ruky.
Okamžitě přiloží vlastní dlaň. Jako sáhnout do řeřavého uhlí.
Vybičuje zbytky sil, vyčerpáním téměř omdlévá.
Náruč, která ji zachytí, není přelud.

Evžen uloží poslední oběť.
Netrpělivě čeká, až odezní nejhorší bolest, nabírá druhý dech. Hrbolaté podloží nepomáhá, není to kámen, nýbrž rozměklá fosforeskující hmota, s jakou se jakživ nesetkal.
Přinutí se pokračovat.
Vlastní krví maluje čáry, aby vesničany připoutal k sobě.
Myslí na Xénii. Jistě se s ním snaží navázat kontakt. Musí odpovědět na její volání svým vlastním, musí využít síly vzájemného pouta. Pak je Xénie dokáže všechny vytáhnout na svět.
Vtom zděšeně zaznamená, že obličeje podivně zelenají. Odrážejí pablesky stěn. Jeskyně se pozvolna hroutí jako podtržený stan ze zmačkaného zeleného hedvábí.
Oni udržovali celý prostor!
Šílený závod s časem začíná.

Dvacet sedm jich našel. Jsou omámení a zesláblí, ale jiskřička života pořád doutná.
Pokusí se vzít do náruče nejmenší dítě, jenže marně. Jako by ho démon k umírajícímu řetězci přikoval.
Musí odstranit magické znaky. Bude ho to stát nejmíň další rok života. Odmazávat démonské čáry je podobné jako klestit holýma rukama trnité křoví. Nebo odlamovat ostří žiletek. Nakonec už neví, jestli víc pálí zmučené ruce nebo rozhryzaný ret, každé další tělo, které zvedne a odnáší do vlastního kruhu, je těžší.
Už nemůže.
Roztřesené nohy už ho nechtějí nést, před očima vybuchují oslnivé mžitky jako hořící keříky.
Vrátí se pro dalšího.

Až na to, že oči si démon umístil na bradu a hlava se vratce kymácí na tenké stopce, se nové podobě nedá nic vytknout.
Evžen se promění, prudce se vymrští a hlavu odhryzne.
Zaskočený démon se nevzmohl na obranu. Rozplizne v obrovskou kaluž zeleného slizu.
Lišák stěží vybředne.
Měl by cítit úlevu, že jeho lest vyšla, avšak pociťuje jen únavu a beznaděj. Zůstal tu zaživa pohřbený s démonovými oběťmi. Nemá ponětí, jak se vrátit na svět.
Sklesle pohladí bledou hlavičku miminka.
Vzápětí strne radostným úžasem. Není studená! Dítě není mrtvé!
Rozběhne se podél lidského propletence, dotýká se tváří, počítá živé.

Špičatý dráp se dotkne Evženovy hrudi. Celým tělem projede příšerná bolest.
Skřípot v hlavě zavyje zklamáním.
Ty jsi muž!
Evžen popadne dech: „Jak jsi starý, tak jsi hloupý. Přehmátl ses.“
Nejsem starý, právě dospívám a chci ženu. Tebe připojím ke svému zdroji.
„Počkej! Žádná lidská žena ti nedá dítě.“
Smlouva!
„Radši se zabije. Aby tě chtěla, musíš se jí líbit.“
Jsem krásný!
„Nech si poradit. Umíš měnit tvar, využij toho.“
Nevěřím ti.
„Podívej, já taky nejsem člověk, na lidských holkách mi nezáleží. Chci se zachránit.“
Démon se nechá přesvědčit. Podle Evženových rad se postupně přetváří ve zlatou sochu antického atleta.

Xénie si konečně přestane rvát vlasy a ječet zoufalstvím z představy, že se domů vrátí bez Evžena. Jak by svoje neomluvitelné selhání vysvětlila dětem? Vždyť by se z toho zbláznily, nikdy by se s tím nevyrovnaly… a ona taky ne. Nikdy.
Kdyby tu prokletou Cibulačku nechala naživu a předhodila ji démonovi… Jenže pozdě bycha honit. Evžen dvakrát dokázal démona zahnat a zranit. Třeba ještě žije.
Jak prorazit cestu do temnoty mimo tento svět? A jak proniknout přesně tam, kam potřebuje?
Xénie se jako šílená řeže do dlaní. Vlastní krví kreslí čáry, skládá kruh.
Evžen však na její úpěnlivé volání neodpovídá.