Budeč: Liškomág Evžen

Překvapivý výtrysk silné magie uzavřel průchody.
Zlatí tvorečkové prchají zpět do temnoty, záře mnohých pohasla, avšak přitékají další, je jich nepočítaně, tenké cestičky se slévají v široké proudy, proudy se mění v provazce, provazce se splétají, mohutní, tuhnou, pulsující světlo vyplňuje prázdnotu. Všechno se přetváří v pevnou hmotu.
Pohyb se konečně zastaví, proměna je dokonána.
V temnotě se vztyčí jediné tělo, obří postava bez tváře, ale s mnoha končetinami, odhodlaně rozkročená a prohnutá jako drak před útokem.
Zběsilý tok vzruchů v její mysli klokotá nezměrným úžasem, vře hněvem, až se ustálí na jediné myšlence:
Je zpátky! Teď nastává čas účtování.

„Musíme pryč. Potřebuješ se dostat ke zdravé zemi.“
„Nemůžeme. Zalepil jsem ty škvíry jen dočasně. Vrátí se a budou se rozlézat dál a dál,“ šeptá Evžen. Třese se zimou.
Xénie s povzdechem odlomí pár latěk z nejbližšího plotu. Vykřeše oheň a jde se podívat do dřevníku. Nějaká suchá polena by se hodila. Nebo aspoň stará deka.
Než se stačí dotknout kliky, dveře se skřípavě pootevřou.
Shrbená postava navlečená do několika vrstev svetrů a kabátů páchne zatuchlinou a shnilou cibulí. Světlo od ohně se odrazí na umolousaném klobouku, zašmodrchané koudeli vousů a černých dírách místo očí. Tápající ruka připomíná dravčí spár.

Z puklin se derou tisíce oslnivě zářivých mravenců.
Evžen vztáhne ruce, vytrysknou rudé plameny.
Hruď se může rozskočit zběsilým páděním srdce. Do uší se tlačí drtivý rachot, pulsuje ve stejném zuřivém rytmu, úder za úderem, rána za ranou, zážeh za zážehem, zášleh za zášlehem.
Mravenci couvají zpět, trhliny se pomalu zacelují, tlukot srdce zvolňuje, rytmus pokulhává, ohlušující dunění bubnů se mění na řinkot ledové tříště.
„Dost! Přestaň!“ křičí Xénie. Objetím kouzlo přeruší. „Zabíjíš se!“
Evžen omámeně vzhlédne očima jako hluboké temné jámy v síti ostrých vrásek a zhroutí se jí do náruče. Připadá jí lehký a křehký jako věchet slámy.

Země křupe. Svítivé vlásečnice se rozvírají víc a víc.
Krev vzkypí, každý nerv v těle bubnuje na poplach, pobízí k útěku.
Evžen uskočí před prasklinou, která se rozvírá přímo pod nohama, drapne Xénii za ruku, snaží se uniknout.
Černá voda v polozamrzlé kaluži zazáří zlatými žilkami.
Těžké mraky nad hlavou zaškvrčí jak páraná látka. I vzduch se láme!
Pozdě na útěk. Tamtu ženu nespasilo ani auto, co zmůžou příliš pomalé nohy?
Xénie se pokusí o štít. Rozsype se na mihotavé střípky se zlatými hranami.
Zůstali bez opory, živly zešílely, magie se vzepřela.
Evžen sáhne pro sílu přímo do vlastního života.

Všudypřítomná tísnivá temnota nutí tlumit hlas a našlapovat po špičkách. Bezvýsledně pátrají v opuštěných stínech. Všude jen známky nečekaně zmařené všednosti.
Sféra neduživě skomírá, bledé stíny klamou.
Xénie se neustále ohlíží. Nemůže se zbavit pocitu tajného sledování. Do mysli se vtírá příšerná vzpomínka na neviditelné pronásledování. Ani zářivě jasný den ji tenkrát neochránil, nebýt Evžena, nepřežila by.
Evžen se vzpomínkami nerozptyluje. Všechny smysly naostřené do krajnosti, nervy vybičované k nesnesitelnosti, sebedrobnější hnutí ani šelest mu nesmí uniknout!
Proto první postřehne paprsky světla tenké jako vlas. Pokradmu, plíživě rozleptávají zmrzlou zem.
Vypadá to jako západ slunce pozorovaný skrz popraskaný hliněný džbán.

Žárovka v lustru nepravidelně fialově bliká. Z opuštěných poloprázdných talířů huňatá plíseň tiše přelézá na květovaný ubrus.
Xénie se zajíkne nad prázdnou dřevěnou postýlkou. Zlehka pohladí háčkovanou bačkůrku a prudce se narovná: „Co s tím uděláme?“
„Netuším.“ Pokus o domluvu se stěnami ztroskotal na stejně bolestivém odmrštění jako venku. „Prohledáme všechny domy, jestli tu přece jen nezůstala nějaká živá duše. Nebo aspoň nějaké vodítko.“
Před chvílí se nad osadou převalovalo netečně mdlé ovzduší. Teď jím prosakuje cosi nového, palčivě ostrého. Jako by se vítr změnil v přesně zacílené šípy. Jako by je kdosi probodával soustředěným pohledem.
Dusivé ticho se nemění.

Xénie přejíždí konečky prstů po oteklé dlani. Krvavé šmouhy vykreslují obrazce lomených úhlů. Děsí ji, jak chabě tu její hojivá síla působí.
Nakonec Evžen netrpělivě uškubne ruku: „Už je to lepší.“
Společně obejdou pobořený roh zídky nejbližší zahrady.
Evžen hlasitě zaklepe na okno. Žádná odezva. Přesune se tedy ke dveřím a překvapeně zjistí, že jsou nedovřené.
„Je tu někdo?“
Úmyslně hlučným krokem postoupí do tmy a vykouzlí sféru. Ukáže se rákosový kobereček, rozvrzaný botník, věšák ze špiček kravských rohů. Ovzduší v předsíni naplňuje stejný dusivý pach s příměsí krve, jaký cítil v autě.
Chabý svit sféry se zakalí nafialovělou mlhou.

Cesta končí v malé vesničce, spíš jen osadě: Pár domků, ploty, boudy, odstavený traktor. Žádný kostel ani jiná stavba s věží tu není.
V některých oknech blikají žárovky, nikde však nevidí člověka. Žádné hlasité rádio, neštěkají psi, jen hrobově dusné ticho. Dokonce i vítr jako by fučel v dálce a vesnici uzavřel skleněný poklop.
Evžen se stísněně ošije.
Jemně se dotkne kmene holého buku. Čeká přijetí a souznění, jak je zvyklý, doufá, že se strom podělí o své pocity a dovolí mu pochopit tu divnou tíživou atmosféru.
Hladká kůra se však promění v sršatý štít, tisíce jedovatých jehliček probodnou dlaň.

Opuštěná stará škodovka s předkem zaraženým do stromu připomíná raněného ptáka. Čelní sklo vysypané, dvířka otevřená.
Xénie napjatě obchází ve stále větším kruhu, pátrá po zraněných. Nic, žádné stopy kromě jejích vlastních.
Evžen chvatně zkoumá vnitřek vozu. Zapáchá zaschlou krví a čímsi neidentifikovatelným.
Taška sbalená ve spěchu, lehká bunda, tlusté kamaše, dámské boty každá jiná. Roztržený stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru volavky pod pedály.
„Spíš únos než obyčejná nehoda,“ přemýšlí Evžen nahlas. „Chtěla něčemu ujet, jenže ji to dohnalo.“
„Jela z toho směru, kdes viděl záblesk?“
Evžen přikývne. V liščí podobě střelhbitě vyrazí vpřed. Xénie mu letí v patách.

Vyjdou z lesa na rozcestí. Uvažují kudy dál.
„Tady už nebudou polomy,“ navrhuje Xénie širší silnici. „Větší šance, že někdo pojede.“
Evžen přikývne. Pak se zarazí: „Tamhle se něco zalesklo.“
Opačný obzor halí neproniknutelná tma a chumelenice.
„Něco kulatého pod mraky jako světlo na cibuli kostelní věže. Teď už taky nic nevidím. Třeba je tam vesnice.“
Lidé, teplo, jídlo, pomoc… Xénie bez váhání změní směr.
Evžen ji následuje, ale kroutí hlavou. Zahlédl ten odlesk docela zřetelně, proč zmizel? Úkaz se neopakuje. No nic, zjistí to, až přijdou blíž.

Obří zlatá postava s šesti končetinami nehlučně ustupuje ještě hlouběji do temnoty.