Budeč: Liškomág Evžen

Opuštěná vilka na předměstí se halí do pochmurného ticha. Bledý měsíc odhaluje vyvrácený plot, oprýskanou omítku. Nedbale zatlučenými okny neproniká ani paprsek světla. Zdánlivě nic nevypovídá o tom, že tady by měl mít vyděrač lačný po zlatu svůj hlavní stan.
Dům mlčí, avšak předivo odpuzovacích kouzel drnčí jak železná mříž. 
Obratné prsty rozplétají magické sítě, lehké nohy přeskakují nástrahy, mocné čáry prolomí dveře.
Před ohromenými zraky se rozprostře přijímací hala vystlaná vysokým kobercem, drahocenný nábytek z vzácných dřev voní voskem, a všecko, všecičko od křišťálových lustrů přes těžké závěsy až po vázy a hedvábné polštáře na křeslech je protkané zlatem.

Po náměstí bloumá jeden osamělý vydlak. Prohrabává se v popelu, dokud ho nesmázne Drahošova kletba.
Evžen se oklepal. Zranění ještě není tak dobře zahojené, jak by si Xénie přála, ale čas tlačí. „Nenechává stopy, ale díky nestopám najdu, kde má skrýš. Myslí si, že mě zabil, menší překvapení v záloze nebude na škodu. Slávko, posbírej zatím ty šperky a znič je, než přijde další.“ 
„Zůstanu se Slávkou,“ oznámí Drahoš stroze.
„Jistě. Máš to zrcadlo?“ obrátí se Evžen na Xénii.
Xénie přikývne. Váhá: následovat ho nebo chránit děti?
Evžen v liščí podobě zmizí jako blesk.
Xénie se rozhodne. Vyrazí za ním.

Slávka vykukuje ven. Něco se tam leskne. Neodolá a sebere to. 
Překvapeně si prohlíží masivní zlatý kroužek ozdobený kouskem korálu. Připomíná chorobně našedlý květ. 
Zakutálený vydlakův prsten! Hřeje a jemně pulsuje jako živý. Slávka sama se na okamžik rozzáří. Neví jak, ale náhle rozumí: „Proto loupí a vydírá! Potřebuje spoustu zlata pro spojení s dvojníky!“
Evžen uznale kývne. „Ty jsi oheň? Dokážeš prsten roztavit?“
Slávka se pousměje. Už jako malá doháněla tátu k šílenství, když měnila kovové lžičky na beztvaré krápníky.
Zlaté pramínky stečou z dlaní, zasyčí na vlhké zemi.
Evžen vztáhne ruku. Korálový kvítek se rozpadne na drobné šupinky.

Slávku do sklepa protáhnou, sami okénkem proskočí v liščí podobě.
Xénie neztrácí čas otázkami, nabere pavučiny a začne s hojivými kouzly. 
Drahošovo nitro vře přetlakem protichůdných pocitů, až nakonec nekontrolovatelně překypí: „Myslel jsem, že jsi mrtvý!“ Sám se zhrozí vyčítavého tónu svého přeskakujícího hlasu, ale nemůže si pomoct, poslední zbytky sebevlády vypotřeboval, aby se nedal do pláče. „Viděl jsem ten oheň!“
„Shořela jen bunda.“ 
„Tos nemohl dát vědět?“
Evžen hryže do hřbetu zdravé ruky. Xéniino léčení je jako obvykle účinné, ale málem bolestivější než zranění.
„Hádej, můžeš třikrát,“ vrčí.
„Stačí,“ utne hádku Xénie. „Drahoši, přidrž mi ho, ať se necuká.“ 

Vydlak rozladěně přechází sem a tam po svém přepychovém pokoji. Dotýká se zlatých šperků, hedvábných záclon, naleštěné desky mahagonového stolu. Drahocennosti tentokrát neuklidňují. Jako by se škodolibě vysmívaly. Připomínaly hrozné ztráty, které utrpěl.
Musí zachránit, co se dá. 
Vystoupí ze sebe, hledí na nového dvojníka jak do zrcadla.
Nejdřív zničit tu liščí havěť! Bláhově si myslel, že upálit lišáka bude stačit. Chyba! 
"Nikdo nesmí nabýt dojmu, že jsem porazitelný. Jednou moje pověst utrpí šrám a příště už nebude tak snadné rozsévat strach."
„Liška je spřažená s tou cukrářkou,“ připomene dvojník.„Troufají si ti místní tupci."
„Mohl bych vypálit celé město…“

Nešťastná Xénie sesílá další povzbuzující kouzlo, pořád dokola se omlouvá.
Slávka v její náruči prudce zvrací, ohmatává si bolavou hlavu, půlka vlasů pryč...
Drahoš nad nimi spíná ruce. Ještě se třese zděšením i lítostí, nehoda ho však navádí, aby vyslovil nahlas to, s čím si zatím jen nesměle v duchu pohrával.
„Jestli tohle přežijeme, vezmu si tě.“
Slávka zápasí s další vlnou nevolnosti. Ale odteď už vždycky bude věřit, že největší štěstí člověk prožívá, když zvrací v kaluži bláta a krve.
Xénie se od dvojice tiše odpoutá. 
Musí zjistit, odkud předtím přišla pomoc. Může to být past. Ale taky nemusí.

Zbývající vydlakové už se řítí, zasyčí vražedné plameny, když vtom… o tři míň! 
Nečekaný zásah Xénii vzpruží. Vybičuje poslední síly. 
Slávka vkleče stírá Drahošovi krev z rozseklého obočí.
„Ani se nehni!“ vykřikne Xénie. 
Slávka se však zvedá, musí na pomoc! V zaburácení hromu varování neslyší.
Prostorem se prožene smrtící ledový vír jak roztočená obří břitva, kosí vše živé v dosahu.
S příšerným zapraštěním se skácí holý akát opodál.
Z vydlaků zbyly jen hromady rozvířeného popela.
Xénie se udýchaně otočí. 
Ztuhne hrůzou.
Zoufalý Drahoš se sklání nad nehybnou Slávkou. Jeho krev kape na její bledé čelo. Chomáče vyrvaných vlasů odnáší vítr.

Hrbolaté lůžko z černých útrob země sdírá malátnost, odhrnuje slabost jako kousavou deku, rozhání horečnaté mrákoty. V popálené paži zažhne tak šílená bolest, že zatouží znovu omdlít.
Za rozbitým okénkem u stropu cosi zableskne, přelije se vlna magie. 
Donutí ho k pohybu. 
Škrábe se po sypké hromadě, dvakrát sjede zpátky, skučí, zatíná zuby, leze znovu, až zděšeně rozezná zoufalý boj o život.
Drahoš se chytá za čelo, klesá na kolena. Slávka ho podpírá. 
Xénie právě jednoho vydlaka skolila. Zahlédne její bledý vyčerpaný obličej.
Evžen vyřídí nejbližšího útočníka škrtícím kouzlem, dvěma dalším prostě urazí hlavu.
Víc nezvládne. 
V bezvědomí padá naznak.

Když slepice objeví umírající lišku, vrhnou se na ni, bez milosti ji rozsápou ostrými tvrdými zobáky, ještě zaživa rvou maso, vyklovou oči, vyžerou mozek a nepřestanou, nikdy nepřestanou...
S námahou rozlepí víčka, ve tmě se roztočí barevná kola, zkřivený prostor se odporně houpe. 
Pololeží polosedí na hromadě uhlí v nějakém sklepě. Kurník byl jen horečnatý sen, avšak nesnesitelné bolesti jsou skutečné, ostré hrany a hrboly řežou a bodají, hlava třeští, jako by se zběsilé zobáky snažily prorazit lebku zevnitř, celou paži pokrývají palčivé mokvavé puchýře a při sebemenším pohybu jako by znovu hořel zničujícím plamenem. Pach spáleniny přebíjí uhelný prach.

„Jestli nám ublížíte, máma vám nedá nic!“ vykřikne Slávka v bláhové naději, že vydlaky zastaví.
„Šetři s dechem,“ ucedí jeden.
„Chci jen toho kluka,“ dodá druhý. „Má u mě vroubek.“
Těžko říct, jestli zaútočil dřív Drahoš nebo Xénie. Ledové kletby se proplétají s modrými blesky, zuřivé poryvy vichru rozmetají vydlakovy plameny, žhavé výboje prší ze všech stran, vydlaků jako by přibývalo, za jednoho padlého dva další, Slávčiny dlaně brní a kroutí se v křeči, metá drtivá kouzla jako stroj, klouže po vlhké dlažbě.
Vzduch těžkne, železitý zápach krve se mísí s magickými výboji, vybuchující oblaky mrtvého popela pálí v očích.