Budeč: Liškomág Evžen

Z rozházeného pultu se snáší chumel papírových deštníčků. 
Drahoš se houpe nad propastí jako jedna z těch barevných skvrnek. Skutečně použil smrtící kletbu? Pokusil se zabít?
Vzlykající Sylvie se snaží ošetřit Slávčino zranění. 
Dívka sykne a Drahoš se zatvrdí. Udělal by to zas. Kvůli ní? Tolikrát, kolikrát bude muset.
„Vraťte se do Budče,“ šeptá Sylvie. 
Slávka sebou trhne: „Nemůžeš tu zůstat sama.“
„Nějak se s nimi dohodnu. Drahoši, nevidíte, že Slávce hrozí nebezpečí? Odveďte ji.“
„V nebezpečí jste i vy a celé město," uvažuje Drahoš. "Bez pomoci vydlaka nezvládnu. Nevím jak". 
Slávka tázavě vzhlédne.
Mladík se rozhodne: „Smím použít studnu?"

„Co si to dovolujete?“ vybuchne Slávka. „Okamžitě vypadněte!“
Drahoš okouzleně obdivuje plameny v dívčiných očích, zardělé tváře, rozevláté vlasy… Je tak úžasná!
Vetřelec foukne, Slávka s výkřikem přitiskne dlaň na spáleninu na bradě.
Drahoš zavyje vzteky.
Mrští ledovým bleskem.
Chlap se rozprskne, k zemi se snese hromádka popela.
Trojice ztuhne šokem.
Druhý sbírá rozsypané zlaté šperky, jako by se nic zvláštního nestalo, zatímco na prahu stane třetí, opět k nerozeznání podobný. 
„Vrátím se brzy a nespokojím se s málem,“ pronese hladce. „Mimochodem, právě jste přišla o dvě zákaznice. Radím vám spolupracovat, příště by to mohla být dcera.“
Venku houkají sanitky.

Vysoký muž ve světlém kabátě oslňuje širokým úsměvem. Zvlněné zlaté vlasy připomínají svatozář, řetěz na krku i těžké prsteny soupeří v oslepujícím lesku. 
Staré dámy popadnou kabelky a jsou ty tam. 
Muž se ani neohlédne. 
„Rukulíbám, milostpaní,“ pronese sametově.
„Máte přání?“ hlesne Sylvie.
„Právě naopak. Nabízím vám službu zaručené ochrany. Jistě nechcete, aby tento útulný podnik došel úhony.“
Vzápětí se znovu otevřou dveře. Navlas stejný muž zdvojnásobí sluneční záři svého dvojčete. Zlatem ověnčenou rukou uchopí etažér s koláčky, přiblíží ke rtům a lhostejně upustí na podlahu. Mezi střepy se rozkutálí pečivo spálené na škvarek.
„Nuže, dohodneme se?“ usmívá se první.

„Dozadu!“ poručí Sylvie. V kuchyňce spustí hysterickým šepotem: „Já vím, vím, že používají magii, ale mám na dveřích bariéru proti nepřátelskému vniknutí. Jdou jen po obyčejných, bariéra drží, cukrárně se vyhýbají. Nekoukejte na mě tak! Co dalšího jsem podle vás měla udělat?“
„Třeba nahlásit to Vyšehradu?“
„Slávinko, prosím tě. Určitě tam mají konexe, jinak by si tak netroufali.“
„Na tom možná něco je,“ podotkne Drahoš. Zamračeně přemýšlí.
Sluší mu to, bleskne Slávce hlavou. „Nějaký nápad?“
„U sester, nic nezkoušejte!“ lomí Sylvie rukama. „Tady jsme v bezpečí!“
Vtom cosi pronikavě zaskřípe jako prolomení zrezlých pantů.
„Tolik k bariéře,“ ucedí Slávka kousavě.

Sylvie se pokusí o úsměv: „Ale děti… Já vím, to vás učí ve škole. Nikdy jsem neměla tuhle paranoidní stránku Budče ráda.“
„Mami,“ zasyčí Slávka ostře.
„Nedělej si starosti, kočičko. Problémy obyčejných beztak nevyřešíme. Proč si kazit den?“
Drahoš ztratí trpělivost. Osloví dámy u druhého stolku: „Promiňte, prý jsou tu nějaké potíže?“
Paní ihned rozhořčeně spustí: „To bych řekla! Začalo to o Vánocích. Slavnostní výzdobu přes noc servali. Pak začali chodit po lidech. Vánoční trhy kvůli nim skončily dřív. Vydírají, vyhrožují. Známý prodával skleněné ozdoby. Dvakrát mu všechno zničili, zaplatil, ale chtěli víc. Všichni mají strach. Policie je k ničemu.“

„Už je to lepší?“ zajíká se Slávka. „Chceš na vzduch?“
Drahoš přikývne. Vděčně přijme oporu dívčiny dlaně. 
Ponuré chladno venku nutí přitisknout se k sobě.
Hrbolatou dlažbu křižují kroky několika chodců, projede auto, štěkne pes. A mezi tou lhostejnou všedností se proplétají neviditelné vlny rozvířené magie, žulové kostky pod nohama neslyšně drnčí. Bez varování se spustí prudký déšť.
Vrhnou se zpátky do křehkého úkrytu falešné útulnosti.
„Je tady v okolí hodně čarodějů?“ šeptá Drahoš.
„Pokud vím, jen my. Máma a já, táta ne,“ odpoví Slávka stejně tiše. Znepokojeně pozoruje nervózní výraz své matky. „Mami, ty víš, co se tady děje?“

Žár drtí led, vichr zahlušený tekutou zemí se prodírá skrz plameny.
Drahoš lapne po dechu. Krunýř nečekané hrůzy ho sevře jako těsná rakev. Jako by ho cosi úplně vymazalo ze světa. Jeho životodárná magická podstata, jeho prázdnota, která propojuje a usměrňuje všechny živly, jako by se vytratila.
Příšerný pocit trvá jen pár úderů srdce a odezní. Ale dojem, že byl několik vteřin úplně mrtvý, se nedá zapomenout jako špatný sen.
„Co je s tebou?“ vyplaší se Slávka. „Jsi bledý jak mrtvola.“
Sylvie spěchá pro sklenici vody.
Drahoš potřese hlavou. Mlčí, neví co říct. 
Sám sobě ten strašlivý zážitek nedokáže vysvětlit.

Sylvie je vlastně docela milá. Švitoří, směje se. Slávka po ní zdědila dolíčky ve tvářích.
Drahoš by se rád uvolnil. Avšak cítí se napjatý jak na strunkách. Každé gesto, každý nepatrný zvuk nutí napřímit záda a našpicovat uši. Proč? Může za to cukroví a nezvykle silná káva? 
„Takže pan otec obchoduje s drahými kameny? Krásná poklidná práce, že?“
Koutky úst škubnou v úsměvu.
A zase se to děje. Instinktivní zabrnkání na nervy. 
Tichý rozhovor starších paní u vedlejšího stolku: „Zímovi už končí. Nikdo si nemůže být jistý…“
„Drahoši?“
„Promiňte. Co jste říkala?“
Cinkne lžička, mladík nadskočí.
Něco visí ve vzduchu.

Maloměstské mrtvo. 
Zanesená kašna, ošuntělé domy, sem tam lešení nebo decentní nová fasáda. V té pošmournosti okamžitě přitáhl pohled růžový štít a výloha s čokoládovým dortem ověnčeným bílými kraječkami. Omamná hořkosladká vůně se linula až na chodník.
Drahoš cítil, jak mu začínají trnout zuby. 
Uvnitř to vypadalo podle očekávání. Nechyběla vitrína plná lákavě nazdobených zákusků, vyleštěné chromované monstrum na přípravu kávy ani titěrné bílé stolečky. 
Hnědovlasá paní v růžové zástěře se rozzářila nadšením. Hbitě oběhla pult a sevřela Slávku do náruče.
Teď. Drahoš se snažil donutit trémou ztuhlý obličej k úsměvu. Teď to přijde. 
Její pozornost se přesune k němu.

Drahoš pečlivě pozapínal knoflíčky košile. Natáhl si svetr. Zastrčil límeček. Vytáhl límeček. Znechuceně se na sebe zašklebil do zrcadla, sundal svetr i košili a oblékl si staré oblíbené tričko. Jestli se jim nebude líbit, jak vypadá, tak… Tak mají smůlu, uzavřel s mnohem větší rozhodností, než cítil. 
Jedno klepnutí na dveře, pauza, dvě rychlá zaklepání hned po sobě. Slávka je tady. Možná by si přece jen měl vzít tu košili. 
„Co se tváříš jak sedm drahých časů?“ zasmála se Slávka. „Všechno je jinak. Táta nastydl a potí se v posteli. Sejdeme se jen s mámou v její cukrárně. Hrachovka nehrozí.“