Budeč: Liškomág Evžen

„Co se stalo?“
Evžen zírá na rozlomený patník. Zamyšleně se škrábe ve vlasech: „Kdybych si nebyl jistý, že je to nesmysl, tipoval bych zničené návěští.“ Přiblíží konečky prstů k bílému kameni a okamžitě ucukne. Pálí jak rozžhavená kamna.
„Návěští přece nevytvořili mágové, aby se dalo jen tak rozbít. Prostě existují.“ Xénie vzrušeně zatají dech: „Slyšels někdy o zlatých mravencích? Prý rozhlodávají magické struktury.“
Evžen se zatváří skepticky: „Slyšel. Od Ambrože po druhé láhvi.“
„A napadá tě něco lepšího?“ namítne Xénie trochu uraženě.
„Nenapadá,“ odsekne Evžen a pomůže jí na nohy. „Pojď, mizíme odsud. Snad nás na hlavní silnici někdo sveze.“

Z bílého víru vystřelí černá postava. Kutálí se po silnici, sklouzne po sněhu do příkopu a zůstane bezvládně ležet.
Xénie má pocit, že už se nikdy nezvedne. Hlava třeští, žaludek se houpe, každičký sval v těle brní. Tiché zasípání o pomoc rozerve vítr.
Evžen nikde. Neslyší? Ztratil vědomí? Zmizel?
Fujavice ji dál netečně zasypává zmrzlými vločkami stejně jako zrasovanou pustinu.
Po dlouhé chvíli beznaděje pocítí horko na tvářích. Známé ruce třou obličej sněhem, hnětou ztuhlé údy, až se znovu rozproudí krev, zahřívají v objetí.
Xénie vzlykne úlevou. Zaostří pohled na zlámané stromy: „Kde to jsme?“
„V háji,“ odtuší Evžen ponuře.

Sníh se hustě sype z černého nebe na úzkou venkovskou silnici. Pokrývá rezavou dopravní značku, žalostně zkřivenou, jako by do ní někdo před časem narazil.
U krajnice stojí patník. Žádný plastový ukazatel s odrazkou. Starodávný hranol přitesaný z bílého kamene, jaké se už moc nevidí.
Náhle patník příšerně zaskřípe. S ohlušujícím třesknutím se rozpoltí shora až dolů.
Vyšlehnou oslnivé blesky, zaburácí vichřice. Sněhové vločky zešílí, zběsilý vír změní ledové krůpěje v roztočené dýky. Plechový kotouč zničené značky s řinkotem poskakuje po silnici a zmizí v závěji. Smrky se svíjejí v rytmu posledního tance. Praskot umírajících stromů přebíjí i vytí uragánu.

„Ještě jednou děkujeme za pomoc,“ zopakovala paní Nováková, zatímco její manžel s Evženem na kraji stolu přepočítávali bankovky. „Vážíme si toho, že jste se obtěžovali takovou dálku. Nevím, co bychom si jinak počali.“
„Rádo se stalo.“ Xénie vtiskla zákaznici do dlaně sáček se sušenými bylinkami. „Hlavně nezapomeňte tohle koření každý úplněk nasypat čerstvé. Stačí štipka pod práh.“
„Nezapomeneme.“ Pan Novák horlivě potřásl Evženovi rukou.
Vyprovodil je před dům. Znepokojeně se zamračil: „To se ale zhoršilo počasí. Zvedá se vichr a bude chumelit. Nechcete raději přespat tady?“
„Ne, díky, spěcháme,“ odmítl Evžen s úsměvem. „Za chvilku jsme doma, nic nám nehrozí.“

„Artmisia… ne, artemisia… Kašlu na to!“ Slávka odhodila pero. Stáhla si rukávy svetru, přesunula se ke krbu. „Leze sem zima a už mi to nemyslí.“
„Fajn, pauza.“ Drahoš kouzlem poslal konvici nad ohniště: „Čaj?“
„Dík.“ Slávka setřásla ospalost. Usmála se: „Chtěla jsem ti říct… Naši tě zvou v neděli k nám.“
Pár kapek vody zasyčelo v ohni, jak se konvice zatřásla.
„Nebuď nervózní. Já jsem u vašich byla. Taky jsem přežila. Máma uvaří skvělou hrachovku.“
„Já hrachovku nerad,“ zamumlal Drahoš rozpačitě.
Slávka vykulila oči: „Myslela jsem… Lišky přece hrách potřebují ne? Vždyť víš, kvůli…“
Drahoš zařval smíchy. Konvice se převrhla.

Z temných zákoutí se noří vyzáblé hnáty, zastřenými okénky problikávají smuteční svíce. Kostlivec s hřebem v hlavě tiše zachrastí, když návštěvníci stanou před hliněným obrem vyztuženým železnými obručemi.
„Páni, to je golem?“
„Takhle vůbec nevypadal,“ odfrkne Evžen. „Tohle je jen habaďůra pro obyčejné, rád bych věděl, proč…“ Zmlkne a ohlédne se.
Schody jsou pryč. V kamenném výklenku se mezi modravými žárovkami matně leskne bezhlavý templář.
Evžen se znepokojeně kouše do rtů. Kde vězí klenotník? Proč se prostor nezměnil?
Cítí ohrožení. Namaškařený sál zvláštně vibruje. Léčka? Od Kačka by podvod nečekal. Nehoda?
„Nehneš se ode mě. Oči na stopkách,“ nařídí Bořkovi.

Evžen má v úmyslu prodat vzácný kámen a vezme Bořka s sebou. Plánované poklidné obchodní jednání se ovšem tragicky zvrtne a Bořek musí překonat sám sebe.

Celý příběh je k dispozici na budečských stránkách

Bořek odtrhne oči od mihotání nočních světel na Vltavě.
„Je to vždycky takové?“ zeptá se tiše.
Evžen se smutně pousměje a chlapec náhle nevidí tátu, ale unaveného vědoucího mága, jemuž se do každé vrásky vryla hořká zkušenost.
„Vždycky ne, jenže jeden nikdy neví. Však viděls, i úplně jednoduchá věc jako prodat kámen se může zvrtnout.“
„Kdyby nešlo zrovna o truchlící kámen, tak se třeba nic nestalo.“
Evžen potřese hlavou: „Ametyst za nic nemůže. Kameny nikdy samy od sebe neubližují, jen si žijí svým životem. Všechno dobré, zlé nebo nebezpečné do nich vkládají lidi.“
Bořek chápavě přikývne. Vždycky to bude takové.

„Ještě se trochu projdeme,“ navrhne Evžen.
Bořek už by se nejradši viděl v posteli, ale poslechne. V družném mlčení vykročí do vlahé noci.
Odpolední frenetický dav zmizel.
Město vydechlo. Pod novými fasádami procitlo věkovité kouzlo. Co všechno už ty domy viděly, kolik hrůzy, bolesti a vášní, zoufalství i radostí.
Bořek vnímá, jak magický duch prastarého města spolu s ním vstřebává smutek nad smrtí krásné a proradné Elvíry, rozmělňuje krvavé drama. Smrtelnou úzkost a pocit zmaru jemně zastírá hřejivý pocit sounáležitosti. Jeho vlastní příběh se proplétá s dávnou historií, vzpomínka nezanikne, dokud tu budou tyhle domy stát, vybledlá, matná, ale trvalá.

Kaček úpěnlivě spíná ruce: „Odpusťte, nestihl jsem chlapci zabránit, aby tam skočil za vámi, byl příliš rychlý. Naštěstí jste dokázal situaci zvládnout. Opravdu obdivuji vaše schopnosti.“
Evžen sebere ztišený kámen a s úsměvem ho předá Bořkovi: „Naopak. Nebýt syna, nejspíš bych to nedokázal.“
Bořek se nadme pýchou.
„Vypadá to, že ametyst je neslučitelný s každým zvlášť, ale oba dohromady máme přesně to, co potřeboval.“
„Zvláštní,“ žasne Kaček. „Patrně síla pokrevního pouta způsobila, že dvě osoby začal považovat za jednu. Jenže… jeho cena teď výrazně klesla.“
„Rozmyslel jsem si to, už ho nechci prodat. Společně pro něj najdeme nějaké dobré využití.“