Budeč: Liškomág Evžen

Fosforeskující nepravidelné stěny jeskyně stoupají do závratné výšky, rozpínají se do nedohledna. Prostor protkává složitý vzor seskládaný z nespočtu lidských těl, vzájemně propletených a pospojovaných znaky hrubě nakreslenými začernalou krví.
Nejbližší těla jsou neporušená, jako by oběti jen spaly. Vzdálenější závity magické spirály vykazují známky rozkladu, následují vybělené kosti, pak už jen prach.
Obří postava démona se výhružně vztyčí. Některým končetinám chybí články, tělo potřísnily cákance zeleného slizu, nepochybně známky zranění, která démonovi Evžen způsobil.
V Evženově mysli se rozlehne příšerné škvrčení a skřípání. Drásá nervy jako rozladěné rádio. Po mučivě nekonečné chvíli však začnou pazvuky dávat jakýsi smysl.
Konečně.

Němý výkřik hrůzy rdousí hrdlo, myšlenky se rozlétnou jak vyplašení havrani.
Xéniino tělo se dá samo do pohybu, horečně poshledává rozházené amulety, vlastně nechápe proč, potřebuje sílu, musí něco udělat…
Koutkem oka postřehne pohyb. Cibulák se probral, setřásl pouta a škrábe se z trosek.
„Kam démon zmizel? Jak se tam dostanu?“ vybuchne Xénie.
Cibulák se rozchechtá. Dříve prázdnými důlky probleskne pronikavý pohled.
„Je to tvoje vina!“ Xénie drží v ruce dračí zub. Bez uvažování se rozmáchne.
Bodne.
Cibulák padá, ve smrtelné křeči si drásá obličej, zteřelé maso odpadá.
Odhalí svraštělou tvář neznámé ženy.
Démonova vědma! Zabila ji.
Udělala strašlivou chybu.

Démon se rozprskne na stovky částí. Jako by se zasněženou krajinou rozsypala obří zlatá vejce. Křivolace se kutálí, z hladké skořápky raší křivé hmyzí nohy, špičaté ostny, naostřená kusadla, chapadla…
Liškomágové se ocitnou v obklíčení. Příšery se plíživě přibližují. Vyčkávají. Zdá se, že odpudivá moc amuletů dosud trvá.
Evžen nečeká. Zaútočí první. Xénie mu kryje záda.
Obludy se pod zásahy ničivých kouzel roztékají v cákancích zelené krve. Na místo jedné se vzápětí natlačí tři další. Smrtící ostny dotírají stále blíž.
Vtom dlouhé chapadlo prorazí slábnoucí bariéru. Sevře Evženův kotník.
Vzápětí je po všem.
Obludy se bleskurychle vytratí.
Evžen je pryč.

Dřevěná bouda se s praskotem zřítí.
Otřeseně se vyhrabou z hromady třísek a sněhu.
Přitisknou se k sobě. Krev ledovatí, mozek se vzpírá uvěřit podívané odehrávající se před vytřeštěnýma očima.
Na obzoru se trhá realita. Pronikající záře nabírá tvar obrovitého monstra.
Hlava v oblacích srší blesky. Zčernalý sníh vybuchuje. Země se prohýbá a sténá pod dunivými kroky. Švih předlouhé končetiny podetne půl lesa. Stožáry elektrického vedení jiskří ve šmodrchanci přervaných drátů. Domek na kraji vesnice se rozsype jak krabička sirek. Z traktoru je hromada šrotu.
Lhostejný ke spoušti ve svých stopách, netečný k šílenství rozjitřených živlů, démon se neúprosně blíží.

„Zastavilas předtím démonův útok, prozradilas svou moc.“
Cibulákovy rysy ztuhnou v poťouchlém šklebu: „Říkáš si, slepý vagabund, jen slota, robota, rozedraná bota, hloupý panák. Děláš chybu, že mě podceňuješ. Dnes skrývání skončí. Jde si pro nevěstu. Víš, on nemá oči.“
Zděšená Xénie rázem pochopí.
Evžen zoufale hmátne po jediném zdroji síly v dosahu. V mžiku nasaje temnou magii vyzařovanou rozjitřenými amulety.
Vztyčí se jako zosobněná hrozba.
Nic netušící Cibulák toporně pokročí vpřed. Mechanickým gestem vyvolá oheň. Zničit amulety, otevřít démonovi cestu.
Mrazivé paprsky z Evženovy dlaně zdusí plameny ve stejné chvíli, kdy Xéniina omračující kletba srazí páchnoucího starocha k zemi.

Země se otřásá. Dřevěné stěny chatrné boudy praskají. Byliny vadnou jak spálené mrazem. Amulety ožívají.
První vlna bílá a rzivá. Kohoutí peří smáčené v krvi. Švihá jako bič.
Druhá vlna vlnivá. Vyškubnutá dívčí kadeř. Syčí jak raněný had.
Třetí vlna temná a skřípavá. Praznaky pazourkem vydrápané v mamutím klu. Odvěké hranice.
Čtvrtá vlna rudočerná. Omamný dým obětiny. Vyrvané srdce. Hluboké dunění šamanských bubnů.
Pátá vlna slzavá. Ohořelé kostičky neviňátka. Trhá duši na cáry.
Šestá vlna pronikavá. Zub draka padlého před miliónem let. Přelamuje čas.
V sedmé vlně vrcholí tanec krvavé magie smrti. Stíny se svíjejí, těžknou černou sílou.
Démon přichází.

„O démonech asi moc nevíš. Může, protože má smlouvu. Pro démona je smlouva posvátná, nezrušitelná a neodvolatelná.“
„To vím,“ hlesne Xénie napjatě.
„Žila tu jistá mágyně. Démon jí sto let oddaně sloužil, plnil všechna její přání. Po vypršení lhůty si ho měla vzít a dát mu syna obdařeného lidskou i démonickou magií, nejmocnější bytost na světě. Jenže démon otročil marně, odměnu nedostal, svatba se nekonala. Vědma ho oklamala a zmizela, kdepak je jí konec? Svět je veliký. A třeba je už mrtvá, bez démonické podpory jistě přišla o mládí.“
Cibulák se pomalu šourá ke dveřím, opře se o ně zády.

Xénie má kličkování dost: „Nemůžu vás odsud dostat. Zlatí mravenci zničili návěští. Jestli vám mám pomoct, musíte mi říct všechno, co víte."
„Takže čarodějka.“ Cibulák se kysele ušklíbne: „Ve zlou dobu jsi přiletěla. To nejsou mravenci, děvenko. Je to démon, jediná bytost.“
Xénie vytřeští oči.
„Může na sebe vzít jakoukoliv podobu, může cokoliv. Vzal si zvířata, potom lidi, pak začal nahlodávat samotnou magii. Brzičko si přijde pro tebe. Vezme si postupně všechno živé, celý kraj, celou zem. Kousek po kousku.“
Evžen napjatě hltá každé slovo. Jak démona zastavit? Načrtne tlapkou ve vzduchu naléhavý otazník.
„Proč to dělá?“
„Inu, protože může!“

Bariéra přírodní a krvavé magie víří jak splašený kolotoč. Odmršťuje démonické síly, zároveň však vsává utrpení obětí, chuchvalce bolesti se převalují po zmučené zemi, nesmířené kvílení škube nervy.
Evžen bezhlesně zápasí sám se sebou, horečná touha smést příšerné doupě z povrchu zemského se přetahuje s palčivou nutností vědět.
„Nehoda. Hledám pomoc a najdu tohle,“ snaží se mezitím Xénie o vlídný tón. „Co se tady děje? Kam všichni zmizeli? Jsou mrtví?“
„Těžko říct, děvenko. Jsem jen tulák, co můžu vědět.“
„Řekla bych, že víte dost,“ namítne Xénie ostřeji. „Tu ochranu nevytvořil žádný amatér.“
„Truhlář tu boudu postavil. Odvez mě pryč. Prosím.“

Ruka slepě máchne do prázdna: „Kdo je?“
Xénie se představí.
„Děvenko zlatá! Kde se tady bereš? Nech mě, ať si tě prohlédnu!“
Xénie zatne zuby a zatají dech, když jí špinavé ledové prsty šmátrají po tváři.
„Jsi tu sama?“
Koutkem oka postřehne, že Evžen se tiše zvedá do střehu. Důrazně přikyvuje.
„Nikde nikdo není,“ vyhne se tedy přímé odpovědi. "Proč?" Následuje hastroše do doupěte. Proměněný Evžen nenápadně proklouzne pod jejíma nohama.
Sféra jasně zazáří.
Dřevník je přecpaný magickou ochranou. Cesmína, šalvěj, černobýl… dokonce povadlá tenura v květináči. Mezi bylinami se šklebí mnohem méně nevinné amulety z kostí a zkrvaveného peří.