Budeč: Liškomág Evžen

Odpoledne se spolu smáli, ochutnávali cukroví, vůně kávy je halila jako hřejivá peřina, jako předzvěst sametově sladkých dní. 
Vzpomínka zhasne jak roztříštěná lampa. Drahošův žal se přelévá do Slávčiných žil, tíží a pálí. Kéž by uměla jeho bolest utišit! Podvědomě však cítí, že teď se nesmí ptát. Sypala by sůl do rány. A tak jen svírá jeho chladné dlaně. Znamená to „jsem a budu s tebou“. Pochopil to?
Xénie se hbitě vztyčí, rázným gestem vytvoří štít.
K Slávčině úžasu se i Drahoš okamžitě probere ze strnulosti, posiluje matčino kouzlo.
Z mlhy se noří zlaté postavy, blíží se ze všech stran.

Na náměstí padá rychlý soumrak. Zastřenými okny se prodírají namodralé světelné vlny, sem tam blikne žárovka jako hřbitovní svíčka.
Na obrubníku kašny se choulí temná postava, splývá s chladnou hmotou kamene.
Po tvářích kloužou slané stružky. Drahoš se je nesnaží setřít, nemůže, už nikdy nepohne strašně těžkou rukou, neuvolní zuby zatnuté do rtu, zapomněl i dýchat, jako by sám zkameněl, v mysli nesmazatelně zažraný obraz Evžena, zahlédl ho z dálky, jak se snaží něco vyčíst z dlažby, a potom... potom… 
Chvatné kroky, doteky ženských rukou, Slávčiny ustarané a Xéniiny zkoumavé oči, naléhavý šepot.
Neodpoví.
Dokud to nevysloví, nestalo se to.

Všudypřítomná růžová sladkost k nesnesení lepí a zahlušuje. 
Xénie beze slova vykročí do mlžně kouřového soumraku. Vyfrkne zbytky vtíravé vůně, zachytí Drahošovu stopu a letí.
Drahoš jednoho vydlaka zničil. Jestli si ten lotr vede nějaký seznam nepřátel k účtování, chlapec v něm bude napsaný hodně vysoko.
Dupot a prudký dech za zády. 
„Počkejte,“ sípá Slávka.
Xénie se nerada zastaví, pochybovačně rozhodí rukama.
„Nebudu překážet.“ Dívka v předklonu tiskne dlaň k boku. „Myslete si, co chcete,“ vyráží ze sebe, „ale já Drahoše osudu nenechám.“
Xénie se maličko usměje, jemným gestem přivolá svěží vánek.
Překvapená Slávka se nadechne volně a lehce.
„Pojď.“

„Potřebuju zrcátko.“
Slávka rychle zaloví v kabelce.
Xénie začne roztírat hotový lektvar po lesklé plošce.
„Slávinko, mně se ta ženská nechce líbit,“ šeptá zatím Sylvie dceři do ucha. „Je divná, nemá úroveň, přitom se tváří jako bůhvíco. Nepoprosí, nepoděkuje… myslíš, že byl dobrý nápad ji volat?“
„Mami, ona tě slyší,“ vydechne Slávka nervózně.
„Slyším,“ potvrdí Xénie klidně.
„Aťsi,“ vybuchne Sylvie. „Omlouvat se nebudu. Slíbila jste, že přijde váš manžel a všechno vyřeší, tak kde je?“
Xénie se kousne do rtu. Muselo se přihodit něco, s čím Evžen nepočítal. A Drahoš… no ovšem, nedbal na její zákaz a vypařil se taky.

Drobný zrzek pořád dřepí na chodníku, levou dlaní přejíždí po hrbolatých kostkách, jako by chtěl povrch vyrovnat, pravou paži kdovíproč vyvlékne z rukávu bundy.
Vydlak nehodlá dumat o jeho výstředním chování. Poznal dvojakého. Liščí muž musí zmizet.
Zlatý řetěz na hrudi zažhne, oči se obrátí v sloup, rozevřená ústa vychrlí ohnivý zášleh. Plameny vmžiku nelítostně stravují, cokoliv jim stojí v cestě. Asfalt na silnici teče jako hladká černá stuha. Dřevěná lavička hoří.
Do ožehlého chodníku se vpíjí temná spečená hmota.
Vydlak spokojeně máchne rukou. 
Po ohni ani stopy, mrtvý balík zmizí pod dlažbou, všechno je jako dřív. 
Nikdo nic neviděl.

„Pojďte. Lektvar je nejsilnější, když ho připraví tři ženy.“
Sylvie se nečekaně zachichotá, hlas jí skřípavě přeskočí: „Pannu a matky máme, která bude stařena?“
Xénie předstírá, že Slávčin ruměnec nepostřehla. Jemně položí dlaň na Sylviino předloktí: „Jsme tři a nejsme samy.“ Přesvědčivý tón se jí docela daří. „Vypořádali jsme se s ledasčím, zvládneme i tohle, věřte mi.“
Drahoš se netrpělivě ochomýtá okolo, dokud ho matčin káravý pohled nevyžene do přední místnosti. 
Prázdné šedivo za prosklenými dveřmi ladí s jeho úzkostí. Máma spoléhá na tátu, to je jasné. 
Jenže on tu pořád ještě není! 
Drahoš se vyplíží ven. Nenechá ho samotného.

Xénie vysype z batohu plátěné sáčky s tajemným obsahem. Některé při dotyku chrastí, jiné propouštějí výraznou vůni.
„Mami, co kdybys nám vysvětlila co a jak,“ vybídne ji Drahoš. „Já jen mlhavě tuším a Slávka o vydlakovi neví nic.“
Xénie ustane v práci: „Jistě, musíte vědět, do čeho jdeme. Jenže vím jen málo a netuším, co je pravda a co jen báchorka. Vytvářet kopie sebe sama je ojedinělá schopnost. Nedá se naučit, vyžaduje podstoupení složitého rituálu.“
„Zneškodní se lektvarem?“ žasne Slávka. „Opravdu?“
„Ale kdeže,“ pousměje se Xénie. „Odhalovací lektvar potřebujeme k rozpoznání toho pravého.“ 
Drahoš přikývne. „A co pak?“ 
Xénie mlčí.

Proč ten podivín prohmatává dlažbu?
Vydlaka vylákala z úkrytu pouhá zvědavost, žádné obavy. 
Nezapomněl přece podmínky rituálu:
Za prodanou duši všechno zlato světa,
za zahozený cit tisíce služebníků,
dokud nepodlehneš nutkání ke štědrosti,
dokud nezaváháš před slzami dítěte,
dokud nedáš přednost odříkání,
dokud nikoho neušetříš.
Povládneš mocnou silou deseti mužů,
neobelstí tě mudrc ani vědma,
nepřemůže tě člověk ani démon,
magie černá ani bílá,
chladná zbraň ani břitké slovo,
číše jedu ani smolná hranice,
neporazí tě medvěd, tygr ani drak,
avšak střez se malých šelem, 
mohou přivodit tvou zkázu.
Stačí zbavovat se včas koček. Jednoduché.
Zrzek vzhlédne. 
Má liščí oči.

Žluté vozy v modrých záblescích, policejní pásky, ustrnulé tváře za okny.
Evžen polkne naprázdno. Zahlédl seškvařený obličej, než zmizel v černém pytli.
Dlouho čeká v zákrytu za kašnou, horečná netrpělivost se mísí s mrazivými obavami.
Konečně jsou všichni pryč. 
Opuštěné místo krutě zbytečného zločinu křičí a žaluje. Ze spár vzlíná zápach spáleniny. Dlažba se pod prsty mění v palčivé třasovisko. V neviditelných pórech kamene bublá vařící krev. 
Řady propletených šlépějí neodrážejí vůbec nic. Vydlakovy stopy jsou němá temnota, stezky černých sluncí na oslněné sítnici. Rozcházejí se, míří do všech koutů náměstí. Evžen si uvědomuje obrovskou vydlakovu sílu.
„Ztratil jste něco?“

Slávka se ujme představování.
Sylvie Drahošovu matku přivítá se smíšenými pocity. Drahoš je docela úhledný mládenec, ale Xéniiny výrazné liščí znaky se nedají přehlédnout.
„Táta nepřišel?“ vyhrkne Drahoš rozčileně.
„Zůstal venku, snaží se zachytit stopy. Chce zjistit, kde se vydlak schovává.“
„Ale já s ním musím mluvit!“ Drahoš vyskočí a rázuje ke dveřím. „Jdu ho najít. Vydlak používá oheň, musím ho varovat!“
„Teď nikam nechoď,“ zarazí ho Xénie přísně. 
Drahoš nervózně rozhodí rukama.
„On to ví, všechno jsem mu řekla. Přijde.“ Xénie se obrátí k Sylvii: „Potřebuju připravit lektvar, kde máte kuchyň?“
„Jaký lektvar?“ diví se Slávka.
„Copak ty nevíš?“