Moje články

Kitsune´Sun a jedna z jeho mnoha perel: Srdcový pár
Čtrnáctá kapitola od Avevy nesmí chybět, protože Budeč, jako vždy úchvatná a poněkud děsivá
Zažít, vnímat a cítit lze Při vidění od Apatyky
Mila_jj nikdy nezklame: Drable mlýnské
Kouzelná Filipojakubská od myday
Beduínská dívka je krásný obraz od ef77
Kitsune´s Sun ještě jednou, tentokrát lyricky: Slavík
Po novém roce nebo kdykoliv jindy, kdo se nikdy nebál u Čarodějova učně? Rya se každopádně nebojí úžasně ho psát
Ještě jednou Apatyka: Po srdcích nikoho nenechá chladným
Pravnuk svého pradědečka je moc krásné zeměplošské drable od Daina
A nemůžu vynechat geniální Strom od Avevy

Konstanta II od neviathiel je díl napínavého fantasy thrilleru, který doporučuju přečíst celý
A po napětí uklidňující náladovka Tanec ve stříbrozlatém svitu od Menhira
Kitsune´s Sun umí nádherně malovat slovy: Hatif
Skončené je velmi melancholický střípek od zvmLune
Pohádky o mašinkách jsou velmi inspirativní, jak dokazuje Sen od Danae
Ve vlakovém tématu se vůbec urodilo: Leporelo za oknem od Birute
A ještě jeden vláček, tentokrát letenský: medvedpolarni a Cesta domů
Že i z gumičky na poušti lze udělat skvost, dokazuje Propast času od Peggy Tail
Vracím se tmou je krásné a hodně smutné. Od Evangelisty biologa
Takhle je to lepší, tvrdí Amaranta, jenže…

Jsem tady s dalším výběrem a hlavně je tu Terda a Skřivánek!
V spomienkach je dílek milé a něžné pohádky od zvmLune
A rovnou do další pohádky, tentokrát pochmurně hororové: V zimě od ef77
Lejdynka říká, že Komu důvěřuješ, toho pros
Nikdy si nedají pokoj mušketýři od Renarda, o kardinálovi nemluvě
Když divoký Západ, tak Lady Peahen: Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou
Příběh pitomého pojistného podvodu… aneb Smrtijedka se vyřádila
Veverkova 35, Praha 7 - Holešovice a medvedpolarni. Letenské listy poprvé, ale ne naposledy
První krůčky od Carmen jsou něco neuvěřitelně roztomilého
A zakončíme heroicky: Amazonka od Berounky od Šmeldy

Z temných zákoutí se noří vyzáblé hnáty, zastřenými okénky problikávají smuteční svíce. Kostlivec s hřebem v hlavě tiše zachrastí, když návštěvníci stanou před hliněným obrem vyztuženým železnými obručemi.
„Páni, to je golem?“
„Takhle vůbec nevypadal,“ odfrkne Evžen. „Tohle je jen habaďůra pro obyčejné, rád bych věděl, proč…“ Zmlkne a ohlédne se.
Schody jsou pryč. V kamenném výklenku se mezi modravými žárovkami matně leskne bezhlavý templář.
Evžen se znepokojeně kouše do rtů. Kde vězí klenotník? Proč se prostor nezměnil?
Cítí ohrožení. Namaškařený sál zvláštně vibruje. Léčka? Od Kačka by podvod nečekal. Nehoda?
„Nehneš se ode mě. Oči na stopkách,“ nařídí Bořkovi.

Bořek odtrhne oči od mihotání nočních světel na Vltavě.
„Je to vždycky takové?“ zeptá se tiše.
Evžen se smutně pousměje a chlapec náhle nevidí tátu, ale unaveného vědoucího mága, jemuž se do každé vrásky vryla hořká zkušenost.
„Vždycky ne, jenže jeden nikdy neví. Však viděls, i úplně jednoduchá věc jako prodat kámen se může zvrtnout.“
„Kdyby nešlo zrovna o truchlící kámen, tak se třeba nic nestalo.“
Evžen potřese hlavou: „Ametyst za nic nemůže. Kameny nikdy samy od sebe neubližují, jen si žijí svým životem. Všechno dobré, zlé nebo nebezpečné do nich vkládají lidi.“
Bořek chápavě přikývne. Vždycky to bude takové.

Kaček úpěnlivě spíná ruce: „Odpusťte, nestihl jsem chlapci zabránit, aby tam skočil za vámi, byl příliš rychlý. Naštěstí jste dokázal situaci zvládnout. Opravdu obdivuji vaše schopnosti.“
Evžen sebere ztišený kámen a s úsměvem ho předá Bořkovi: „Naopak. Nebýt syna, nejspíš bych to nedokázal.“
Bořek se nadme pýchou.
„Vypadá to, že ametyst je neslučitelný s každým zvlášť, ale oba dohromady máme přesně to, co potřeboval.“
„Zvláštní,“ žasne Kaček. „Patrně síla pokrevního pouta způsobila, že dvě osoby začal považovat za jednu. Jenže… jeho cena teď výrazně klesla.“
„Rozmyslel jsem si to, už ho nechci prodat. Společně pro něj najdeme nějaké dobré využití.“

Ostré hrany ametystu řežou. Pulsují ledovým hněvem, bodají výčitkami. Rozjitřený kámen odmítá smíření, rafá jako vzteklé zvíře.
Nezbývá než ho zkrotit.
Evžen se opře o svého věrného spojence, odhodlanost granátu jiskřivě křísne o neústupnost ametystu. Svírá a nepovolí, nedbá výtrysků temné energie, vůlí tvrdší než kámen nutí k pokoře.
Vtom s palčivým zášlehem bolesti křupne dříve zlomená a jen halabala pospravovaná kost levé ruky.
Evžen zakolísá, ztrácí sílu. Kouzlo se bortí.
Bořek nevydrží přihlížet.
Vskočí do kruhu, instinktivně stiskne zraněné předloktí.
Evžen ucukne, avšak vzápětí pomoc přijme, napojí se na chlapcovu magii. Síly obou čarodějů se spojí v jediný proud.

Je hezký letní den v lese.
Zajíček sedí na pařezu a čistí si nehty.
Jde kolem liška, vycení zuby a ptá se: „Zajíčku, co tu děláš?“
Zajíček odpoví: „Sedím na pařezu, čistím si nehty a chystám se porazit medvěda.“
Liška se lekne a uteče.
Jde kolem vlk, vycení zuby a ptá se: „Zajíčku, co tu děláš?“
Zajíček odpoví: „Sedím na pařezu, čistím si nehty a chystám se porazit medvěda.“
Vlk se lekne a uteče.
Jde kolem medvěd, vycení zuby a ptá se strašným hlasem: „Zajíci, co tu děláš?“
Zajíček odpoví: „Sedím na pařezu, čistím si nehty a kecám a kecám.“

Kaček jako by zestárl o dvacet let. Zdrceně se sveze na židli, nohy ho neunesou, těžká hlava spadne do dlaní.
„Tak oni byli spolu spřažení,“ šeptá nevěřícně. „Myslel jsem, že se sotva znají… Elvíra měla ráda peníze, ale že si začne s takovým vydřiduchem… Vybrali si k loupeži dnešek, abyste tu byl jako svědek. Určitě s ním chtěla později utéct. Nebýt té nehody…“
Evžen nervózně mávne rukou. Bořek je důležitější.
Vtom se ozve dupot. Chlapec seskočí z několika schodů najednou. Vítězně mává lahvičkou: „Mám ji!“
Do nosu ho udeří zápach krve a smrti.
Spatří urvanou hlavu a začne prudce zvracet.

Bořek ucouvl, přišlápl utržený řemínek sandálu a už letěl. Letmo si stihl pomyslet, že na příští výpravu s tátou si nesmí zapomenout vzít tenisky. Vzápětí si uvědomil, že kamenné hrany, na které bolestivě dopadl, jsou schody ven.
Vmžiku se vyřítil nahoru, rychlejší než nápad, co mu bleskl hlavou.
Na ztichlé ulici před sousedním zavřeným obchůdkem popadá dech a snaží se ztlumit srdce v krku.
Nevybavuje si, že výlohu zaznamenal, když odpoledne procházeli okolo, ale jestli ho zrak nešálí, tak si všiml správně. Prosklenými dveřmi rozeznává na pultě stojánek s aromatickými oleji.
Obezřetně se rozhlédne a zaškrábáním drápkem na zámek odemkne.

Bořek si setře pot z čela.
Hodinu to trvalo! Úmorně nekonečnou hodinu piplavé práce, kdy improvizovanými dřevěnými nástroji opatrně odsunovali šperky od nebezpečného ametystu.
Dvakrát dřevo chytilo plamenem. Jednou zdivočelý krevel uštědřil Kačkovi takovou ránu, že ho museli křísit. Bořek sám se neopatrně řízl o trčící hrot zlaté brože. Do toho neustálé Evženovo napomínání, Kačkovy strachy, aby něco zbytečně nepoškodili, Velenínského sakrování…
Teď konečně ametyst leží osamocený uprostřed širokého kruhu solné hráze.Jeho ničivou sílu uzamkla ochranná bariéra. Sféry nerušeně svítí.
Evžen si v hlubokém zamyšlení kouše rty, nervozita z něj přímo sálá.
Bořek pochopí: Kratičká chvíle úlevy pomalu končí.

Velenínský zaskřípe zuby. Sféra zase nevydržela ani vteřinu. Nikdy by ho nenapadlo, že ten prokletý ametyst má takovou strašnou sílu. Kdo ví, jestli Elvíra kouzlo nezvládla, připletla se k roztříštěné vitríně náhodou nebo ji zabil ten kámen.
Pod bizarně zkrouceným golemem zachrastí cosi lesklého. Že by?
Evžen Vulpes se hbitě prosmekne okolo, taky si všiml: „Odsuňte tohle! Zaberte pořádně, zatraceně!“
Ten liškomág už mě taky štve, co si o sobě myslí? „Zkusím to kouzlem. Je přišroubovaný k podlaze.“
Golem se prudce zvrátí i s dlaždicí. Velenínský nestačí uskočit, švihnutí uvolněným drátem pálí jako ďas.
„Do prdele, vysrat se na to!“

Evžen zbrkle odhazuje rozbité harámpádí, začíná ztrácet nervy. Magické vibrace se tříští a rozmělňují. Truchlící ametyst se zanořil do vírů zbytkové magie, rozplývá se ve vlnách temného zoufalství, snažit se zachytit jeho stopu je jako plavat v dehtu.
„Tati,“ vydechne Bořek ztraceně.
Evžen je vmžiku u něho. Jemným dotekem posílí ochrannou moc achátu zahřátého chlapcovou dlaní. „Nepouštěj amulet,“ radí šeptem. „Jestli se ametystu poddáš, sežere tě. Snaž se vytvořit si štít.“
Bořek zatne zuby. Začíná ho bolet hlava.
„Dobře, ještě zaber,“ povzbuzuje ho Evžen. „Musíš se bránit sám. Já vím, že je to těžké, ale měl bys to zvládnout. Správně.“

Velenínský mlaskne a zakroutí hlavou, posměšný tón se v jeho hlase nedá přeslechnout: „Hádal bych, že vám zanášela nejen zlato…“
Kaček jako by neslyšel. Zdrceně myslí na Elvířinu zasněnou roztržitost střídanou podrážděním, na pozdní návraty z vycházek do města, na nevysvětlitelně nízké tržby, na šperky, které občas záhadně zmizely… Na hádky, při nichž mu Elvíra vyčítala neschopnost, tvrdila, že vyhazuje zlato oknem, předstírala přičinlivost, i to muzeum byl její nápad… jak mohl být tak slepý?
Vystavěl si okolo ní vzdušný zámek, vystoupal až na nejvyšší věž blaženosti… až Elvíra podtrhla cimbuří křehké iluze a nechala ho zřítit se do propasti.

„Tohle si vypijete!“ zuří Velenínský. „Poženu vás před Velkou radu!“
„Jsem zničený člověk, přišel jsem o všechno,“ hořekuje Kaček. „Dokonce o manželku!“
„Snažil jste se předstírat přepadení, aby nikdo nepoznal, že jste na pokraji krachu! Jen do toho kyselého jablka kousněte a přiznejte se!“
„To spíš vy jste to nastrojil! Loupežníku! Vrahu!“
Evžen se znechuceně odtáhne stranou. Pevně obejme zdrceného Bořka kolem ramen.
Chlapec by si nejradši zacpal uši, aby hádku neslyšel. Mokrými pěstmi rozmazává slzy na tvářích. Ona tam pořád leží… Černé vlasy, bílá kůže a všude kolem rudo a mokro. Jako Sněhurka, co se nikdy neprobudí. Princ nepřijde.

Evžen se zoufale snaží vyprostit napůl omráčeného Velenínského ze zajetí jakési jeptišky. Pot z čela kape do očí, prsty pálí. Sveřepý obličej figuríny se roztéká, ale zaťaté železo vzdoruje, zařezává se do měkkého masa.
Kaček s prázdným pohledem klečí u Elvířina těla, roztřesené prsty vztažené nad širokou ránou na jejím krku.
Bořek hrůzou jektá zuby. Kaluž krve připomíná skvrnu od červené barvy, která ho tolik pobavila – bylo to před hodinou? Nebo před dávnými lety?
Úzkostně se hryže do rtů, musí něco udělat, ale co?
Za vyvrácenými dveřmi zahlédne plechové umyvadlo. Voda, voda ji vzkřísí! Gumovou hadicí napouští vodu do kbelíku.

Z příšerného zaskřípění tuhne krev v žilách. Ocel se zakousne do mramoru, zasrší oslnivý ohňostroj jisker.
Evžen stěží uklouzne stranou. Jeho znehybňovací kouzlo se neškodně odrazí od panákovy železné kostry, ale tříštivá kletba urazí pěst s mečem v zápěstí.
Rytíř švihne zmrzačeným pahýlem. Strašlivá rána opět těsně mine.
Bořek se probere ze zděšené strnulosti, pokusí se o vlastní tříštivé kouzlo. Další kus paže odpadne, nezdolné monstrum se vrhá na nového protivníka.
Evžen strhne kamenný sloup. Rytíř pohřbený pod troskami konečně znehybní, jen prsty druhé ruky v rozmačkané rukavici se ještě škubou.
„Poběž!“ ukáže Evžen do tmy.
Někdo tam zoufale mává.

Tichý hlas někde za zády: „Proměň se, liškomágu.“ Napůl rada, napůl magická formule. Bořek bez uvažování poslechne. Liščí tělo se vysmekne z tuhého objetí a dopadne na tvrdou podlahu. Bolestné zakňučení okamžitě zdusí známá dlaň.
Evžen Bořka rychle zatáhne do tmavé skrýše za závěsem, prohmatává a zběžně napravuje nejhorší pohmožděniny. Sám si se zaťatými zuby kouzlem rovná přeražené předloktí. Už teď se mu ježí chlupy při představě, jak bude Xénie ruku lámat znova, aby ji vyléčila pořádně. Prozatím to musí stačit takhle.
„Můžeš se hýbat?“ šeptá nervózně.
Bořek váhavě přikyvuje: „Kudy ven?“
„Nikudy. Musíme najít ty tři a pomoct jim.“

Jednání trvá dlouho. Elvíra, tak se představila, zatím vodí zaujatého Bořka po prodejně. Snaží se upozorňovat na nejzajímavější kameny a nejkrásněji vypracované šperky, vysvětluje jejich čarovné vlastnosti.
Chlapec si všímá. Některé vitrínky jsou prázdné. Červený kámen ve zlatém prstenu není spinel, jak Elvíra tvrdí. Vsadil by se, že je to granát. Nadechne se, ale než stačí promluvit, postřehne koutkem oka, že Evžen prudce vyskočil od stolu.
Vzápětí se místnost zakymácí jak při zemětřesení. Křišťálové lustry se rozprsknou, z koutů vyšlehnou zelené plameny, roztříštěné sklo zavíří ve vražedné smršti.
Bořek instinktivně padne na podlahu, kryje si hlavu rukama.
Elvíra vyděšeně ječí.