DMD č. 17. pro 17. 4. 2019. Téma: Přísně tajné

"Víme, že by se P.A.V.O.U.K. měl skrývat v Koněpruských jeskyních. Ale ty jsou veřejně přístupné. Není možné, aby tam mohli skrývat zadržené kožoměnce. Natož aby tam pořádali tajné zápasy," začala Nela další z výslechů a postavila před zadrženého papírový kelímek s kávou.

"Je tam další jeskyně, o které nikdo neví. Narazili na ní náhodou. Její existence je tajemstvím, které nikomu neříkají," rozhodl se spolupracovat.

"Jak se dostávají dovnitř?"

"Mají upíra, co umí kouzlem vytvořit něco jako dveře. Prostě chvíli tam ta zeď je a pak najednou zmizí."

Zatímco Nela pokračovala s výslechem, svolal jsem poradu.

Avuezd q evajkrijzty qerdpty qgljfsl jzwifmrez av krbqmrer Trvjrifmr jzwir. Jgftzmr m gfjlel brquvyf gzjdver m rsvtvuv f urep gftvk qerbl, giztvdq rsvtvur jv sviv tpbcztbp, kvup gf q erjcvulav fgvk r rku. Z bupq klkf jzwil svyvd jmpty mrcvtepty krqvez Alczlj Trvjri ljgvjev gflqzmrc, av avuefultyr r jeruef ifqcljkzkvcer - tvcbfmv av ave jvjkrumrtvk dfqefjkz, arb kvok qrbfufmrk. Er avazd qrbcruv mqezbcp jzcevajz jzwip, ergizbcru Rcsvikzyf jzwir, bkvir gzjdver gfjflmr jkizurmv f umv ilqev yfuefkp, evsf Mzxvevifmr jzwir, bkvir gfdftz qerdvyf jcfmr (kqm. bcztv) gfjflmr f evbfczb ilqepty yfuefk. Avaz jcrszefl av vozjkvetv bcztv, bkvip av gfkivsr givurk r lkrazk.

„Do vatikánské knihovny,“ poučoval mladík slečnu, „člověka jen tak nepustí. Musíš vědět předem, co chceš najít, a informace, co tam mají, si nechávají pro sebe. Přísně tajné. Lustrují, musíš být jejich.“
Mám se otočit a uvést věci na pravou míru? Už tam nějakou dobu chodím, zatím mne nevyhodili. Pohovor byl, nicméně pouze odborný. Ale trochu to trefil: elektronický katalog obsahuje jen část koptského fondu. Badatel je odkázán na dvousetletý katalog, v němž také není vše, stejně jako v doplňujících (jen stoletých) článcích, které není jednoduché najít.
Takže někdy po zmateném běhání nezbývá, než do objednávky zadat signaturu jako ve sportce.

Ovoce ze stromu i místo, kde se hanbou skrčili.
Vyschlou studnu, egyptskou karavanu i ovci, kterou nerozsápali vlci, ale nesmiřitelní bratři.
Plášť a stříbro pod podlahou stanu, i nevyhnutelnou porážku, ke které vedly.
Postel v noční temnotě, lest v srdci i dítě v lůně způsobující pád legendy.
Zbabělý útěk, kořeněné mléko i číhající stanový kolík, který jej ukončí.
Dar za uzdravení, oficiálně odmítnutý, ale bokem vyžebraný.
Chamtivost krále, i zpupnou, proradnou pýchu královny, které se spojí k vraždě.
Odmítnutí úkolu odplutím, i břicho velryby, které přivádí zpět.
Peníze z prodeje, nezmíněné v dobrovolném daru.

Každý je máme a žádné neobstojí.

Cestou zpátky na hrad Rokar přemýšlel, jak jeskyni utajit. Především na své společníky použil matoucí kouzlo, aby si nevzpomněli na cestu. Na tu navíc přičaroval kopřivy, ostružiní a hlavně bludné kořeny. Zdálo se mu to však pořád málo, a tak ji přizdobil medvědími stopami a několika hromádkami trusu.

Kníže, kterého později o opatřeních informoval, sice pochyboval o jejich účinnosti. Ale čaroděj trval na svém. Když něčemu dáte nálepku ZÁKAZ VSTUPU či PŘÍSNĚ TAJNÉ, neposlušní zvědavci se pustí do odkrývání tajemství.

Teď hlavně musí objasnit, jak se drahokam dostal do světa lidí a co s ním, protože žádná opatření nevydrží věčně.

„Dobrý den pane premiére, jsem z Bezpečnostní Informační Služby. Teď když máte bezpečnostní prověrku, přišel jsem vás seznámit se státními tajemstvími.“
„Výborně, posaďte se.“
„Začněme něčím jednodušším. Tady máte lokaci Jantarové komnaty. Tady je složka na Čachtickou paní. Pozorně si prostudujte harmonogram krmení brněnského draka. V téhle složce máte přístupové kódy k mimozemské lodi uvnitř Řípu. Tenhle roh slouží k povolání blanických rytířů.“
Premiér jen zíral na množství chrlených informací.
„A potom je tu záležitost paní Kadeřábkové.“
„Prosím?“
„Paní Kadeřábková uklízí na úřadu vlády. Za žádných okolností nesmí být propuštěna. Opakované pokusy z let 38, 48 a 68 nedopadly dobře.“

"Kluci, co to tu vyvádíte?" Dřepne si znuděná náctiletá sestřenice do trávy, kde se schovávají její dva sedmiletí bratranci, a něco si spiklenecky špitají. Ti se vyplašeně otočí, ale když vidí že je to jenom jejich sestřenice, v klidu se vrací do původní polohy.

"Stavíme farmu." Hned vyzradí jeden, zatímco druhý souhlasně kývá hlavou. "Broučí."

"Nechcete pomoc?" Náctiletá se nahne dopředu a vidí náhodně naskládané klacíky a mech. Dvojčata se na sebe podívají.

"Tak jo," prohlásí jeden nakonec. "Ale musíš nás poslouchat, stavíme to my. Je to naše farma."

Plácnou si.

"Ale ani slovo mamčinám. Ty by nám ji zakázaly."

Dopisní papír.
Taková obyčejná normální věc. Někdo má několik archů papíru ve skříni. Jiný jich má celé police. A další nemá doma ani jeden.

Být normální se ale nevylučuje s výjimečností. A výjimečný tento dopisní papír vskutku je.

Již před dávnými roky byl jemně opálen svíčkou po krajích. Text je na něm psaný perem. Ikoust je místy lehce rozpitý, ale to pouze dodává na osobitosti.

Obsah je určen pouze pro dva páry očí. Je vidět že si oba byli velice blízcí.

Dovolte mi abych vám přečetl aspoň záverečná slova. Zdobeným písmem je na něm dole napsáno:

"Navždy s láskou, xxx"

Crowley vystoupil z auta a vešel do malého knihkupectví.

"Máme zavřeno!" uvítal ho andělův hlas.

"To jsem já!"

Azirafalova hlava se vynořila zpoza polic. "Crowley! Počkáš, prosím, chvíli vzadu? Potřebuji tady ještě něco dodělat." Na chvíli zalezl, ale pak dodal: "A nekoukej se mi do skříně!"

Crowley se usadil ke stolu a čekal. Nemohl si ale pomoct, pohled mu stále sklouzával ke skříni. Co by Azirafal mohl schovávat? Možná alespoň nakouknout? Ale k čertu s tím, je přece démon!

Pootevřel dveře a divil se, že na to nepřišel sám. "Už jsme o tom mluvili, anděli. Buď půjde tartan nebo já!"

Jako by jí někdo přilepil na čelo ceduli: Můj život je přísně tajný. Dotazy zakázány.
A přitom se, teď už byla schopná to tak říci, zas tak moc nestalo. Prostě skončila na vozíku.
Jenže od té doby se dotazy dělily do tří skupin.

„Zvládneš se obléknout? Řídíš auto? A jak rychle ten vozík jezdí?“
Zeptal se tak každý druhý.

„Můžeš ještě mít sex?“
Zeptal se málokdo. Jednoduše tabu na druhou.

„Kam zrovna jdeš? Teda... jedeš? Nebo... ne, promiň, neodpovídej.“
Zeptali se všichni. Každý jednou. Od té doby už zásadně jen: „Jak se vlastně máš?“

A cedule na čele dál lhala...