Selská jízda

Pole voní čerstvě zoranou zemí, slunce hřeje do zad. Byl by to docela pěkný výlet, kdyby Járovi za krkem neseděla tíseň.

Už objel všechny adresy ze seznamu a v košíku na nosiči má vajec jen po dně. A to za ně nabízel trojnásobek výkupní ceny. Slepice prostě nenesou, jenže to soudruhy na výboře nezajímá. Prostě odevzdej předepsanou dodávku, jinak jsi sabotér a zatočíme s tebou.

Na kopci se zabělají zdi velkostatku. Co může ztratit?

Mladá selka krčí rameny: "Sami nemáme dost."
Možná se bojí.
"Inu - tak spánembohem."
"Počkejte," položí mu ruku na řidítka, "dlužíme tolik, že kopa už se ztatí."

Republika spěje ke světlým zítřkům, každý musí přispět svým úsilím. Školy přispívají sběrem druhotných surovin: starého papíru, kovů, ovocných pecek.

Tento týden probíhala soutěž ve sběru kostí. Zvítězila Maruška, která přivezla celý dvoukolák, její otec je totiž řezníkem. Pepa, jehož otec je hrobařem, přinesl čelist s plombou, ale soudružka učitelka ji odmítla převzít, dokonce i za cenu, že by nad námi měla zvítězit základka na sídlišti.

Na chodbě vyvěsil školník ozdobný nápis: Sběrem kostí k vítězství nad imperialistickým agresorem! Pod ním skladuje pytle s odpad(k)y.

Ve škole to začíná vonět jako v kafilérii.
Možná právě to je ta protiimperialistická zbraň.

Vítr mu cuchal vlasy.
Stáli jsme tam, jen já a on, můj svět se hroutil a já nemohla dělat vůbec nic, jen předstírat, že mi oči slzí z toho větru.

Podali jsme si ruce, jako lidi, co se sotva znají.
Naposledy jsem cítila jeho dlaň ve své.
"Pojď se mnou," zašeptal, "zítra můžeme tančit pod Eiffelovkou."
Zítra budeme sít.
"Přece tě tu nic nedrží."
Nebyla to pravda, věděli jsme to oba.
"Ty svině vás nenechají na pokoji, víš to, že jo?"
Kdybych zkusila promluvit, rozbrečela bych se. A tak jsem mlčela.

Srdce se mi rozpadalo na kusy a já mlčela.

U Voňáskova rybníku skřehotají žáby jako o život, pod protějším břehem nehybně strmí volavka rudohlavá.

Jára pročísne hladinu prsty. Voda se zčeří, vodoměrky se polekají a rozutečou se. Jinak se nestane nic.

Voňásek tu míval kapříky. Krmil je mletým masem a mluvil na ně něžně jako na děti. Stačilo rozvířit hladinu a už se voda vařila rybími těly. Nechali se hladit. Krmili se mu rovnou z dlaně.

Komunisti nejdřív Voňáskovi sebrali živnost, pak rybník a nakonec vylovili ty kapry.

Volavka se probere ze strnulosti, je to mžik a v zobáku se jí zmítá ryba.

Jen si dej!
Sežer jim všechno.

V husté rojnici, každý ve své brázdě, kupředu levá, zpátky ni krok.

Kostelní zvony budou marně svolávat na nedělní mši, místo pánbíčka dneska na programu hledačka amerického brouka. Stanoveno vyhláškou, za neúčast pokuta. "Považte, ženský, tisícovka!"

Dopraven uměle, hromadně a zločinně, pomocí mraků, větrů a letadel. Tak to bylo v Prohlášení vlády, tak to stálo v novinách.

Tři největší škůdci dneška: západní imperialista, americký brouk a vesnický boháč. Hubte škůdce!
Hledejte, hlašte, zničte!

Záda bolí, bílé larvy v plechovce přibývají. Brouků v petroleji plave jen pár.

Chleba nám ujídat nebude!
Vypořádali jsme se s Horákovou, vypořádáme se i s broukem.

Ve stodole je tma, jen slabá baterka v ní vytváří malou jeskyňku světla. V jeskyňce se dva kluci sklání nad starým rádiem, třetí opatrně točí ladicím knoflíkem. Tiché praskání a pak…

Kytarový riiiiiiiff!

"Bill Hejly," vydechne Janek.

""Rok, rok, rok," zpívají kluci s rádiem, ramena jim cukají do rytmu a nohy vydupávají ze země tajnou radost. Je to jako zjevení, jako když se na pár chvil otevře škvíra do jiného vesmíru.

Pak se do muziky vlomí táhlé „žžžžžžrrrrr“.

„Zasssrrr, rušička!“

Křečovité prsty ladí frekvenci, kytarový riff se na pár chvil zase vynoří.

Zmrzačená rušičkou, a přesto ta hudba žije dál.

Vějička bouchnul kalamářem o stůl. "Tak co?! Podepíšeš?"

Ten chlap byl jak mermolez. Když jel na pole, i když jel z pole, dokonce i když zasedl ke stolu, všude měl Vějičku za zády a pořád jen podepiš, podepiš!

"Vy tomu nerozumíte, sousede. Ty pole nejsou moje."

"Nedělej ze mě blbce, Jarouši! My dobře víme, čí jsou!"

"Nejsou moje. Jsou našeho rodu, nemůžu je svěřit jiným."

"A to je tvoje poslední slovo?"

"Poslední."

Vějička zlostně shrábnul lejstra, ve dveřích se ale ještě otočil, aby plivnul poslední jedovatou slinu.

"Však ty ještě rád přilezeš! Jenže to už bude pozdě."

Zítra přijde zas.

Anežka se posadí na lavičku ve dvoře, nastaví tvář jarnímu slunci. Mezi pavlačemi se honí vlaštovky, na šňůře se pokojně pohupují mokré cíchy a na nich poskakují stíny dovádějících dětí.

Anežka se té stínohře usměje. A pak si poprvé uvědomí, že ten kousek jejího srdce ztvrdlý křivdou se vstřebal a už netlačí. Na kratičko ucítí v dlani vzpomínku na hebké teplo koňských pysků, promne dlaň palcem, je hebká a měkká, bez rozpraskaných mozolů, bez zčernalých třísek tlejících hluboko pod kůží. Vzpomínky uletí jako stín z bílého prádla.

Zůstane jen přítomnost vonící mýdlem a čerstvým povětřím, přítomnost dětského smíchu a smíření.

Osvěták píseň schválil jako kritiku kapitalistického řádu.
Když začne ten mukl zpívat, většina ho neposlouchá.

...člověk do úpadu štván
od rána až do západu dře se,
soucit nezná jeho bílý pán.

To už se zpěv nese nábožným tichem, stovky vězňů mu visí na rtech.

Do noci od rána musím pro pána
dřít bez reptání až do skonání,
rýže ztuchlá a bič je mou odměnou.

Kdosi se nesměle přidá, pak další. A další.

Táhni, dři, sic bílý muž
tvé síly ranou vzbudí už,

burácí ze stovek hrdel, chlapi narovnali záda, oči jim planou.

Čtvrtou sloku utnou obušky.
Muklové rozehnáni.
Zpěv zakázán.

"Že si nedáte pokoj, táto. Měl byste být rád, že nás nezavřeli a nezavdávat jim pořád příčinu."

"Tak nakonec jim mám být ještě vděčný? Za co? Že nás ožebračili? Že nás milostivě neposlali do lágru pronic zanic?"

"Víte, že tak jsem to nemyslel. Snad uznáte, že je lepší dát si pozor a zůstat na svobodě..."

"Na svobodě," ušklíbne se starý. "Co je to za svobodu, když se člověk musí pořád ohlížet na to, s kým mluví a jak se kouká? Ty se cítíš svobodně, když jim furt ustupuješ? Já si připadám, jak v řetězech!"

Slávek taky, ale bojí se rouhat.