DMD č. 9. pro 9. 4. 2015. Téma: Neznámé hranice

Kdekdo by si mohl myslet, že co se týče jeho hranic, pokud se jednalo o starostlivost o jeho podřízené, žádné neexistují. Žádná starostlivost, žádné hranice.
Červenec roku 1941 by kdekoho mohl vyvést z omylu. Došlo tu na objevení těch neznámých hranic.
Ke sklonku měsíce odcházel z Hitlerovy kanceláře blonďatý muž. Jako vždy neutrální ve výrazu i v očích. Třebaže právě dostal - po tom sestřelení nad Sovětským svazem - zákaz jakýkoliv dalších bojových letů.
Hitler ho přeci chtěl mít v bezpečí. Kvůli Gestapu, konečnému řešení všech těch otázek...
Reinharda Heydricha bylo potřeba uklidit někam do bezpečí. Protože jeho by nikdo neměl sestřelit.

Sedm synů otec zplodil,
ó však je to kabrňák.
Z bratrů nejvíc potatil se
Curufin, ba je to tak.
Když pominu zbylé prince,
já jsem nejvíc po mamince.
Rusé vlasy, pravda, mají
Maedhros a dvojčata,
ale ve mně zrcadlí se
její něžná podstata.
Přiznám, že se často bojím,
že při šermu neobstojím.
Ze všech sedmi nejlépe však
slova krotit dovedu,
jako pěvec zasloužím si
sto obdivných pohledů.
Přišlo ke mně tuhle vleže:
Co to zkusit do soutěže?
V cizím světě prý se koná
literární pranice.
Svedu napsat báseň denně?
Překonám ty hranice.
Zatím duben, měsíc drabble
přináší mi samé trable.

What the press has called me to this date, listed by severity:
.
.
heroine – pillar of courage – modern-day-Xena’s sidekick – misrepresented hard-working citizen – Little Bo Peep on crack – the worst dressed superbabe of 2014 – victim of Mithra’s psychological abuse – deranged Fury – Stockholm syndrome sufferer – petty criminal – viable threat to society – pregnant – Jackie the Ripper – American McGee’s Dorothy – [sic] heroin – bad case of penis envy – butcher with no accountability – mass murderer – as bad as ISIS*
.
.
I can’t find the line between good press and bad press. The journalists’ opinion of me changes with the wind.
…my opinion of journalists never changes.

Slunce vystrčilo první paprsky. Začíná další slunečný den.
To že je slunečný však neznamená, že bude klidný.
Nad městem obehnaným vodním příkopem a vysokou kamennou hradbou se rozezněl poplach.
Ospalé stráže jsou okamžitě v pozoru.
Ze všech stran vybíhají muži se zbraněmi v rukou, připraveni okamžitě bránit své domovy.
Kapitán stráží vybíhá ze svého stanoviště směrem k severním hradbám, odkud se poplach rozezněl jako první.
Vystoupal strmé schody a již se rozhlíží po případných útočnících.
„Hlášení?“ rozkáže, jakmile doběhne.
„Pane! Někdo nám přes noc před hradby postavil několik hranic. Nechápeme jak je to možné! Nikdo nic neslyšel!“ odpoví okamžitě hlídka.

For the longest time, I didn't know his limits, didn't know how hard I could push him before breaking him. I told him this was irresponsible. Like you ever cared about rules and responsibility, Potter, he spat back.
We agreed on a safeword, but he never used it, no matter how rough our play. Whenever I stopped, he just sneered: I’ve had worse, Potter. Don’t worry. I wondered what he’d been through in Voldemort’s service and in Azkaban. The thought made me sick.
When I told him I loved him, he turned away and whispered the safeword. I ignored it.

Respektuj hranice druhého, řekla mu kdysi.
Teď kolem sebe vyzařovala tak silnou obrannou auru, že se k ní nemohl ani přiblížit.
Na mlčení si po letech manželství zvykl, ale tohle byla novinka. Snad reakce na jeho včerejší rozčilený výstup?
Nejvíc ho štvalo, že do trestu zatáhla děti. Poctivě ho ignorovaly, zazdívaly, jako by byl vzduch. Spiknutí je přitom zjevně netěšilo, každou chvíli v slzách. Můžete toho nechat!, křičel na ně, já se mamince omluvil!
Zvykne si, k tichu se prostě ještě přidá fyzická ignorace.
Jen nechápal, proč si na prádelník v obýváku vytáhli jeho fotku a zapálili před ní svíci.

„Dobrý den, Danieli,“ oslovila Josefa N., ředitelka gymnázia, svého mladého podřízeného.
„Dobrý den, má milá nadřízená. Dnes záříte jako sluníčko,“ pozdravil Daniel von Drak ženu dvorně, leč poněkud roztržitě.
„To bude tou žlutou halenkou,“ odmávla ho Josefa a přešla k věci. „Jak vycházíte se sbírkami? Už jste tu dva měsíce a zatím jste mi ani jednou nepřišel brečet do ředitelny.“
„Nevím, proč,“ odpověděl Daniel nechápavě.
„Žádný váš předchůdce nevydržel ani měsíc,“ vysvětlila ředitelka.
„Musíte si umět nastavit hranice,“ pokrčil Daniel rameny.
„Neříkejte mi, že jste to dokázal za dva měsíce?!“
„Ne. Stačilo ukázat sílu. S hranicemi své duchy obeznámím později.“

"No tak, Jean, udělej to..." řekla rozrušeně Storm.
Jean se na ni podívala s úsměvem na rtech. Nechtělo se jí do toho, oč ji Storm žádala. Nechtělo se ji jí číst myšlenky. Bylo to jedno z prvních pravidel, které si určily hned zpočátku. A teď to měla porušit?
"Jean, prosím! Nedokážu to říct, ale chci, abys to věděla..." zaprosila Storm.
Jean váhá, ale nechce Storm zklamat. Miluje její odvahu. Její vášeň a nadšení.
Tak pro ni překročila své hranice.
Vzala její tvář do dlaní, zastrčila jí pramínek vlasů za ucho a pak špitla: "Děkuji." Nato ji vášnivě a vděčně políbila.

Tma. Hebká, sametová tma.
Ne, to mám jen zavřené oči. Pomalu zvedám těžká víčka.
Přítmí. Jemné, příjemné přítmí.
Zvedám dlaň a prohlížím si rýhy brázdící její povrch.
Velká, přátelská dlaň.
Sedím na studené podlaze a objímám hřejivými pažemi svá kolena. Nemám odvahu zvednout hlavu a čelit světu kolem.
Proud vzduchu mi pohladil záda. Zvedám hlavu.
Zdi.
Pevné, bezpečné zdi.
Objímají můj prostor a nepouští dovnitř příliš světla.
Ale odkud jde ten průvan?
V rohu zdi je malá prasklina. Skrze ni prochází pruh světla.
Co je za ní?
Bořím zeď. Jsem volná.
Ale za jakou cenu?
Na horizontu se rýsuje zeď.

Důstojník v armádním náborovém středisku na ni unaveně pohlédne. Další příliš mladá, příliš hubená, s rebelskou patkou zelených vlasů do čela. S úst se jí řinou fráze o vlastenecké povinnosti, obraně Landfallu, touze po dobrodružství, ochotě překonat vlastní hranice… všechny je má kolem sebe na plakátech s vymydlenými soldáty. Ale jemu stačí jediný pohled na dotazník a má jasno. Další holka, co nevydrží na jedné planetě se svým fotrem. Typická potrava pro děla.
Za dvanáct měsíců ho budou tajní hodiny vyslýchat, aby zjistili, co na ní bylo zvláštního. Vzpomene si jen na paperback s trapnou obálkou, který svírala v ruce.