DMD č. 15. pro 15. 4. 2015. Téma: Zpět na start bez čtyř tisíc

Na začátku nás bylo osm a stáli za námi mnozí, kteří spatřili krásu silmarilů. Teď jsme dva a už nestojíme proti nepříteli všech, který klenoty ukradl. Nepřáteli jsme se stali my. Nemáme už na ně nárok, přísaha je neplatná. Myslím, že i Maedhros to ví. Když mi však řekl pojď, poslechl jsem. Budu stát po boku bratra až do konce.
Převlečeni v tmavých pláštích plížíme se za tmy do tábora. Všechno zase od začáku. Po kolikáté? Nepočítám to. Pošetile se bez čtyř tisíc za zády ženeme do jisté zahuby.
Nechali nás jít. Avšak ty, co dřív chladily, teď nesnesitelně pálí.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si nešiel dole za predsedom. Zo zahraničia sa vrátil.
- Hej? A čo robil v zahraničí?
- Ukazoval im úspechy živočíšnej výroby.
- Počkaj. A akej?
- A čo ti ja viem? Ale nás sa to istotne nijak netýka. Veď sa ho spýtaj sám, pozri, prichádza. Dobrýho zdravia, predseda. A čože ste nám z Anglicka priniesli?
- Kua chlapi, to Anglicko mi ani nespomínajte. Prišiel som tam, nikomu som nerozumel, mne nikto nerozumel, naspäť som prišiel a ešte ma to celô stálo štyri tisíce libier.

Roztěkaně nervózní básník malý,
v ruce s okousaným starým perem,
netuší, zda je na umění dostatečně zralý,
přizdobí verše své kritiky ostré jedem.
A píše sáhodlouhé vyprávění nudné,
o kterém ví, že nikdy nebude přečteno,
vyčkává, až jeho hořící mozek zchladne,
a jeho jméno bude do dějin vepsáno.
A když se blíží ke konci zdárnému,
ke slovu stojícímu na pozici čtyř tisíc,
podá ruku svému strachu věrnému,
a skončí se zavřenýma očima píšíc.
Bez tisíců čtyř se na začátek vrací,
a s pláčem nechává se pohltit frustrací.
Avšak kdyby všechna slůvka původní ponechal,
svou stopu by v historii jistojistě zanechal.

"Gott straffe England," odplivl si námořník.
Kapitán anglické lodi ho sjel pohledem a pak se rozhodl ho ignorovat.
Anglický kapitán měl štíhlou postavu, sebejisté vystupování a bohužel i bradu aristokrata.
"Věděl jste o naší blokádě?" zeptal se španělského kapitána.
"Sí, sí señor, pero..." následoval dlouhý výčet výmluv.
Anglický kapitán poslouchal přes tlumočníka, pak zachmuřil čelo a řekl:
"Vzhledem k tomu, že skutečně vezete civilní potraviny, rozhodl jsem se vás pouze pokutovat. Odevzdáte čtyři tisíce a necháme vás vrátit se do Španěl."
"Not so fast!" ozval se španělský námořník a shodil si z ramen námořnický plášť. Pod ním měl tvídové sako.

Klidný večer, bratři svolní,
usedáme ke hře stolní.
Caranthir se kostky chápe,
u pravidel trochu tápe.
„Můžu koupit tyhle koně,
když nevlastním seno pro ně?“
Správný oddíl nalistuji,
pak bratrovi vysvětluji:
„Ano, koně můžeš koupit,
figurkou však musíš vstoupit,
na políčko u stájí,
pak ti koně prodají.“
„Čili musím hodit pětku,
takže mi drž palce, zmetku!“
Hodí šestku. „Já se na to…!“
Celegorm dí: „Naval zlato.“
„Nenavalím, hážu znovu.
Ty se radši věnuj lovu.
Když teď hodím jedničku,
získám hezkou klisničku.“
Zase šestka. „Já mám smůlu,
nekoupím si ani mulu!“
„Nekoupíš si ani veš,
na start bez čtyř tisíc jdeš.“

Některé dny se mi vůbec nechce vstávat. Budík zazvoní, já ho vypnu a ještě chvíli ležím. A vzápětí poznám, že se probírám. To podle toho, že se ke mně vrací úzkost, která se někde toulala, zatímco jsem spala. S probuzením si ji vždy znovu oblékám jako uniformu. Když přidám úsměv na tvář, můžu i vyrazit do práce.
V metru si v odrazu ve skle prohlížím cestující. Hádám, co by se jim mohlo honit hlavou. Právě jste v naší hře vstoupil na políčko "Zpět na start bez čtyřech tisíc"? "Umřelo mi koťátko?"
Dám se do práce: "Předložte vaše jízdní doklady, prosím!"

Když jednoho jarního dne Saša poprosil Ivana, zda by mu nepomohl sestavit cvičební program, netušil, do jaké jámy pekelné se vrhá.
Už dvě hodiny okupovali běžecký ovál nepoužívaného školního hřiště. A zatímco Ivan postával se stopkami u cílové čáry, Saša v propocené teplákové soupravě klusal po antuce, až měl tenisky úplně oranžové.
Tina je nejdřív jen sledovala z okna, ale nakonec se rozhodla poctít je svou návštěvou.
"Tak co? Jak to jde? Kolik už toho spálil?"
"4000 kilojoulů."
"To je super. A neměl by si už trochu odpočinout?"
"Ještě jedno kolečko," rozhodl Ivan nesmlouvavě. "Beztak večer zase pojede do Mekáče."

"Fakt nevím, co mám dělat," povzdechla si Lynda, "když dám výpověď, budu muset hledat práci. Když nedám výpověď, tak mi z těch překladů auditních dokumentů jebne."
"A si jako myslíš, že dělat asistenta v právnický firmě je nějaký voodoo ovládání všechno?" postěžoval si Ivan. "Dneska jsem dělal archivaci. Jeb děrovačkou, šup do šanonu, uklidit šanon, vzít novej, pořád dokola osm hodin v kuse přes tři audiobooky."
"Tak se hoďte marod," navrhnul jim Saša, toho času již devátým měsícem úspěšně na nemocenské, a objednal další rundu griotek.
Probudili se u Ivana na zemi, o 4000Kč lehčí a tam, kde byli včera.

V šatnách jsem se dozvěděl, že poběžíme znovu. Zabalil jsem stříbrnou medaili zpátky do krabičky, a vyrazil na startoviště.
Ostatní maratonci už byli na místě, hlavně pak Johansson, který dle nových pravidel Běžecké unie podal předmětnou námitku proti výsledku závodu, nelíbilo se mu jeho 24. místo.
Vyběhli jsme, tentokrát už bez tribun nabitých povzbuzujícími davy.
Doběhl jsem jako šestý (Johansson si vyžral 102. místo), dříve než já ale už podal protest Berg (13., dříve 3.) a znovu jsme se seřadili na start.
Třetí maraton za den člověku nepřidá, polovina běžců nedoběhla.
Dokud nás však doběhne alespoň 10, můžeme protestovat dál.

Není zrovna moc zájmovejch činností, který můžete během apokalypsy dělat. Jíte, spíte, trénujete, přežíváte. Ale dá se najít pár věcí. Jednou z těch kratochvílí, co se dají na základně provozovat, je poker.
Hrávali jsme pravidelně každej večer a protože dolary nebo eura teď měly zhruba podobnou hodnotu jako peníze do Monopoly, schválně jsem sázeli vysoký částky.
„Dva páry,“ prones s ledovym klidem a kamenným ksichtem Evan.
„Postupka,“ utrousila Sarah.
„A já mam hovno,“ shrnul jsem a zahodil karty.
„Tvoje čtyři tisíce dolarů jsou teď moje čtyři tisíce dolarů,“ oznámil mi Sedmička.
A Sarah dodala: „A zejtra ráno jdeš na start.“