DMD č. 15. pro 15. 4. 2015. Téma: Zpět na start bez čtyř tisíc

Na ramene zacítil ruku, ktorá ho do reality vrátil z predstáv tak temných, a predsa, tak lákavých.
"Ďakujem," kývol smerom k elfovi, vyskočiac na rovné nohy a uhýbajúc pohľadom pred bystrým zrakom Solasovým. Vykročil z jeho chalupy, zamyslene si prezerajúc plášť, ktorý mu prehodil cez plecia.
Solas bol elf, ale najmä mág. Dorian sa uškrnul pri pomyslení na to, že keď kedsi stvárňoval rolu poslušného synáčika, mal takých na povel, otrokov i ostatných mágov.
A on, on sa ocitol v službách takpovediac nepriateľského ľudu, nepriateľskej krajiny. Bolo však zaujímavé, že tak si našiel priateľov, ktorých vo svojej výsostnej pozícii nepoznal.

Dlouze si prohlížel seznamy koní. Konečně našel jméno, které hledal a obrátil se směrem k pokladně.
„Prosím čtyři tisíce na Napoli. Závod dnes ve tři hodiny.“
Na pult položil krásnou novou čtyřtisícovou bankovku. Slečna za přepážkou si ji pečlivě prohlídla.
„Je mi líto, ale tyto peníze nemůžeme akceptovat.“
„Podívejte se, peníze jako peníze.“
„Nemůžeme!“
Náhle na něj dopadl stín. Přímo za ním se objevili dva chlápci šířky almary. Ale to ho už brali pod paží a táhli ho ze dveří. Krásným obloukem letěl ven na beton. Sotva se oprášil, zjistil, že mu cosi chybí.
„Hej, a co moje čtyři tisíce?!“

Zírám na hromádku kartiček ležící vedle herní desky a zároveň kroutím očkem na kostku v mojí ruce a silně doufám. Když padne správné číslo, můžu jít na políčko, kde si budu moci kartičku vzít, jen aby tam byla ta, kterou potřebuji
Kamarád mně poslal na start už před nějakou dobou, obral mně i o čtyři tisíce, teď silně vede. Je čas mu to oplatit.
Hodím kostkou.
Jo! Teď ještě ta kartička.
"JO!"
"Co?" Zeptá se kamarád.
"Sorry kámo, ale jdeš zpátky na start, a bez více jak čtyř tisíc." Ukážu mu kartičku.
Oběma nám je jasné, že už zase prohraje.

Posledních pár kroků šel tak pomalu, že téměř nešel.
S každým krokem ho zaplavovaly vzpomínky. Pokolikáté už?
Natáhl ruku k zaklepání a zase ji stáhl.
Tenhle návrat nebyl jako ty ostatní.
Rozpačitě přešlápl.
Tentokrát si nebyl jist, jestli je ještě vítán.
Otočil se k odchodu, ale jeho pohled se neodtrhl od ohmatané kliky.
Pohrdání, úsměšky a ústrky celého světa by přežil. Čelil jim dost dlouho.
Prohrábnutí vlasů a zatřesení hlavou, když mu před očima vytanul ten obraz, kvůli kterému nedokázal vstoupit. Hádka - vlastně jen jeho výbuch - a prásknutí dveří.
Teď připomínal zpráskaného psa.
Vrznutí pantů a čarodějčino objetí.
"Vítej doma."

Dneska už další dneska, nebo spíš další tehdy není. Dneska už se burácení zbraní prolnulo s křikem i děsivým mlčením bojovníků. Dneska už byla možnost něco změnit. Boj dopadl nerozhodně. Svým způsobem je to vítězství.
Čekáš, až ti ovážou ránu na ruce.
Čekáš, až se ti trochu zklidní myšlenky.
Čekáš, až uvidíš něco víc než vzpomínky.
Zítra se bude zase cvičit. Jako ten první den, kdy jste se začali připravovat na dnešek. Jen mužů bude o něco míň.
Nepočítáš padlé. Na to jsou tu velitelé. Ti vědí, jak to udělat. Přesněji řečeno vědí, jak se u toho nezbláznit z výsledku.

Klárka přijde ze školy s dvojkou z prvouky. Nevěděla, že hlíze se jinak říká brambor. Pak objeví pošlou neonku.
Pláč zastavím až příslibem, že odpoledne uvidí Aničku. Jedeme jim vrátit půjčené čtyři tácy.
Už se třema dětma v autobuse telefon. Anička má spálu! Klárka vzlyká s hlavou na tyči.
„Proč já mám takovou smůlu! Nejdřív hlíza a teď Anička!! Mně se nic nedaří, mě všechno umírá! Pes umřel, rybičky mi chcíply…!“
Barča NAHLAS poznamená: Ty lybičky chcíply, plotože to chtěl Pánbůh, Klálko!
Kluk v kočárku strašidelně řve.
A já zjistím, že jsem ty dvě dvoutisícovky nechala doma.
Juhahahá, mateřská dovolená!!

"Šuku, ty jsi to zprasil!", nadává Scholastika.
Lev už vidí, že bude zase jednou hromobití.
"Ty okenice jsi měl oškrábat pořádně, ne takhle. Ta barva na tom nebude držet, navíc jsou tam kocouři. Tebe tak nechat dělat něco bez dohledu!"
Lev se na odpor nezmáhá, nemá to cenu. Ty okenice opravdu nevypadají dobře. Ani si nepředstavuje, co si vyslechne od tchána a tchýně, až přijedou.
"Takže zítra ráno znovu na start, škrábat a natírat!"
"Provedu!", odvětí Lev.
"Neříkej pořád provedu!"
A Lev mizí do hospody, kde dnes utratí navíc nějaké čtyři tisíce. Halířů. Protože teď to chce panáka něčeho tvrdého.

Poslední dny před odjezdem se Frederick zdál skleslý. Edwardovi se však svěřil až to poslední ráno.
Vznešení hlupáci pošlapali jeho naděje.
Zlobil se.
Edward mu tehdy málo rozuměl. Těšil se navíc, že se brzy vyhrabe z šerého Monkfordu na církevní výsluní. Zalíbil se mocným. Jednou by mohl být biskupem, starat se o tisíce oveček. Mohlo to být brzy.
Vážil si svých představených a věděl, že by rád a spolehlivě nesl tíhu duší města na svých bedrech.
Nadějím by se nemělo důvěřovat, ani těm nejčistším.
Odložili ho. Shropshire. Farnost na konci údolí, na konci světa.
Tady pochopil svého bratra.
Zlobil se.

S prudkým výdechem otevřel oči. Tak blízko!
Od setkání s modrým Mimikem se jeho svět změnil ještě víc drasticky, než tušil, že je možné. Tím, jak zůstával stále stejný, znovu a znovu, v uzoufání stejných detailech, které mu bránily posunout se rovnou dál, přestože vědel! I zvyknout si na všechny ty úmrti bylo snazší, dokonce i na ty vlastní. Jen to vědomi, že není sám, že nezešílel a někdo jiný ho chápe, jaké to je, probouzet se zase v té samé chvíli, mu někdy zábranilo se na všechno vykašlat.
Jako by snad mohl, když stačí pro dalši pokus jen umřít.