DMD č. 15. pro 15. 4. 2015. Téma: Zpět na start bez čtyř tisíc

Dlouze si prohlížel seznamy koní. Konečně našel jméno, které hledal a obrátil se směrem k pokladně.
„Prosím čtyři tisíce na Napoli. Závod dnes ve tři hodiny.“
Na pult položil krásnou novou čtyřtisícovou bankovku. Slečna za přepážkou si ji pečlivě prohlídla.
„Je mi líto, ale tyto peníze nemůžeme akceptovat.“
„Podívejte se, peníze jako peníze.“
„Nemůžeme!“
Náhle na něj dopadl stín. Přímo za ním se objevili dva chlápci šířky almary. Ale to ho už brali pod paží a táhli ho ze dveří. Krásným obloukem letěl ven na beton. Sotva se oprášil, zjistil, že mu cosi chybí.
„Hej, a co moje čtyři tisíce?!“

Posledních pár kroků šel tak pomalu, že téměř nešel.
S každým krokem ho zaplavovaly vzpomínky. Pokolikáté už?
Natáhl ruku k zaklepání a zase ji stáhl.
Tenhle návrat nebyl jako ty ostatní.
Rozpačitě přešlápl.
Tentokrát si nebyl jist, jestli je ještě vítán.
Otočil se k odchodu, ale jeho pohled se neodtrhl od ohmatané kliky.
Pohrdání, úsměšky a ústrky celého světa by přežil. Čelil jim dost dlouho.
Prohrábnutí vlasů a zatřesení hlavou, když mu před očima vytanul ten obraz, kvůli kterému nedokázal vstoupit. Hádka - vlastně jen jeho výbuch - a prásknutí dveří.
Teď připomínal zpráskaného psa.
Vrznutí pantů a čarodějčino objetí.
"Vítej doma."

Klárka přijde ze školy s dvojkou z prvouky. Nevěděla, že hlíze se jinak říká brambor. Pak objeví pošlou neonku.
Pláč zastavím až příslibem, že odpoledne uvidí Aničku. Jedeme jim vrátit půjčené čtyři tácy.
Už se třema dětma v autobuse telefon. Anička má spálu! Klárka vzlyká s hlavou na tyči.
„Proč já mám takovou smůlu! Nejdřív hlíza a teď Anička!! Mně se nic nedaří, mě všechno umírá! Pes umřel, rybičky mi chcíply…!“
Barča NAHLAS poznamená: Ty lybičky chcíply, plotože to chtěl Pánbůh, Klálko!
Kluk v kočárku strašidelně řve.
A já zjistím, že jsem ty dvě dvoutisícovky nechala doma.

Juhahahá, mateřská dovolená!!

Poslední dny před odjezdem se Frederick zdál skleslý. Edwardovi se však svěřil až to poslední ráno.
Vznešení hlupáci pošlapali jeho naděje.
Zlobil se.

Edward mu tehdy málo rozuměl. Těšil se navíc, že se brzy vyhrabe z šerého Monkfordu na církevní výsluní. Zalíbil se mocným. Jednou by mohl být biskupem, starat se o tisíce oveček. Mohlo to být brzy.
Vážil si svých představených a věděl, že by rád a spolehlivě nesl tíhu duší města na svých bedrech.

Nadějím by se nemělo důvěřovat, ani těm nejčistším.
Odložili ho. Shropshire. Farnost na konci údolí, na konci světa.
Tady pochopil svého bratra.
Zlobil se.

Přidal se téměř nezpozorován, málo mluvil a vrhal mnoho výmluvných a výmluvnějších pohledů. Nic nedělal, ale z hrnce si vždycky nabral nejvíc. Na schůze nechodil - aspoň nemohl nic zkazit. Zkoušky horou nebral vážně a poškleboval se. Zkrátka otrava. Nikdo už se s ním nebavil a to mu neustále zvedalo náladu. Výprava ale pokračovala a velký šéf stále tvrdil, že čím víc rukou, tím víc... rukou.

Dav se chvěl očekáváním, když vystupoval na další potenciální horu.
"To je ona, země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající!"
Jásot a slzy upřímné radosti neměly konce.
Vetřelec zoufale zavyl. "To chcete říct, že pivo nebude?!"

To byla parádní a rychlá jízda. Zážitek s řízením Ferrari člověk nemá každý den. Dárkový poukaz jsem dostal od přítelkyně k narozeninám, ale těch zaplacených deset minut bylo strašně krátkých. Bylo to jako droga. Ta síla motoru, zrychlení, skvělá ovladatelnost i perfektní práce brzd. Zažil jsem to poprvé a chtěl jsem ještě víc. Naštěstí týpek, co tam přivezl to auto, měl čas. Tak jsme se domluvili, že mu dám na ruku čtyři tisíce a můžu si zajezdit další půl hodinu. Ještě že jsem měl s sebou železnou zásobu peněz. Vytáhnul jsem peněženku a sednul si zpátky za volant. Motor zavrčel…

Býval by udělal nejlépe, kdyby skočil přes palubu. Nebo z nejbližší věže. Nemusel by se snažit zapadnout. Neměnil by místa v paláci častěji, než si Skalani dopřávají pořádnou koupel. Chtěl se snažit – jako páže, písař i stráž. U té by možná i zůstal, nebýt té mrchy Phorie. Bavilo ho to. A Korathanovo objetí vynahrazovalo všechny nepříjemnosti.
Dům Orësky mu nabídl třetí šanci. Přijal ji s vděkem a nadšením. Netušil, že vše zase skončí špatně. Že bude zase na útěku, s minulostí i bez ní. Když ležel zbitý na skládce za městem, neměl sílu ani na to, aby se pořádně nadechl.

...

"He did it again!!!"
"I can't believe that!"

A massive group of people witnessed Kaz's astonishing achievement; turning a mere 25 to an outstanding 1054 was no easy feat. Kaz was surprised himself, because his act violated three solid facts:
-He's an amateur gambler.
-He has a terrible luck.
-He sucks at poker.

But who cared? He's winning! Soon the 1054 became 1203.. 1989.. 2134. Ultimately reaching an amazing amount of 4025; greed got a hold of him, pursuing him to gamble one more time, to conclude it with a bang.

"All in!!"

That's when Kaz knew he screwed up.

"Zaplať deset lembasů za průjezd Rohanskou branou," vyštěkl Bučivoj na Lily.
Ta neochotně požadovanou sumu vyplatila jen proto, aby vzápětí sebrala příhodným použitím karet Peckovi dva životy.
"Krucipísek," durdil se Pecka, "můj Legolas nemůže mít poslední život! Je to elf!"
"Jenže ty za něj neumíš hrát, měl jsi ho nechat mě," poškleboval se mu Bučivoj.
"Já byl ale na řadě s výběrem postavy!"
Počínající hádku přerušilo zaúpění Lily.
"Proč nemůže Gandalf jednou tu Morii přežít? Prý zpátky na start a přicházím o čtyři tisíce magie. Tahle deskovka je vážně na nic!"
"Cha!" vyprskl Bučivoj a posunul svého Sarumana do cíle.

Tak jsem dostal ťafku další,
že prý musím na start zpět,
co je ovšem, co je horší,
už to bude jiný svět.

Bez nápadů, bez radosti,
v podstatě už jenom nuda,
začít takhle, to je k zlosti,
má dráha je samá mulda.

K tomu ještě pokutu mám,
prachy želet zkrátka musím,
tyhle fórky ještě neznám,
zdá se ještě hodně zkusím!

Čtyři litry, žádná taxa,
inu život samá vydání,
náladu mám prostě pod psa,
a možná taky vnímání.

Za chvíli se ozve výstřel,
tak připravit se k startu mám,
ještě projde před mnou řada čísel,
šak nebojte se, já vám dám!

Před čtyřmi tisíci lety nebylo nic, co by tě zajímalo. Věř mi, Danieli, já tam byl. Starověk je nuda. Hodně se tam perou a filosofují. Pravda, něco bylo fajn, ale to jsem minul.
Před čtyřmi sty lety se taky prali. I na našem území. Tam jsi byl zase ty, příteli. Říkali, ze ses většinu času měl dobře. Že jsi ani nevěděl, kdo jsi. To bylo možná tvé štěstí, parťáku.
Mrzí mě, že jsem tě neochránil. Měl jsem si všimnout. Měl jsem vědět. Možná bychom to tak nezpackali...
Teď jsme zpátky na startu. Ale za jakou cenu?
Čtyř tisíc ztracených chvil...

He’s counted his steps many times and even though he occasionally arrives at a different number, he is quite certain that it takes 4.000 to the top.

The soles of his feet are callused, his muscles always aching, but he must keep moving. He takes another step and gives his burden a push. It moves but a few inches.

He finally reaches the top of the hill by mid-afternoon. He barely has time to wipe his sweaty brow when the immense boulder he’s been pushing lurches and rolls all the way down. Sisyphus sighs, frustrated. Back to square one again.

Takový krásný den.
Vyzvedla všechny tři zásilky, pořádně si utáhla boty a vyrazila.
Cesta do kopce lehce připomínala bažinu. To nebylo nic nového. Foukal čím dál tím silnější ledový vítr, ale na to byla taky zvyklá.
Potom začalo pršet. Silně.
Kroupy.
Nejdříve je ignorovala (co taky jiného), ale když konečně překonala Ďáblovo schodiště, uvelebila se na chvíli do závětří. Odložila vak a odpočala si.
S větrem v zádech byl sestup snadný. Dolů to šlo sněhovými poli dobře.
Překonala svůj rychlostní rekord. Pyšně v cíli odevzdávala všechny dvě zásilky... moment... dvě?
Třetí zůstala na vrcholku v závětří.
Venku začal regulérní blizzard.

Nemyslel to doopravdy, utěšoval se rektor Leyland. Tenhle Waters je sice pěkně popudlivý a nevyzpytatelný chlapík, ale... existují meze. Chápe snad, co by znamenalo opustit školu? Nechat nás bez ochrany?
To mu vážně záleží víc na nějaké nanicovaté cácoře?
Mám snad zase shánět nového černého mága, jako když utekl Talbot?

Mistr Severin si hodil vak přes rameno.
„Odcházíme, Liso.“
„Ale... co tvoje věci tady, mistře?“
„Nejsou moje.“
Nechával za sebou plně vybavenou laboratoř. Pohodlnou postel. Důvěrně známý pracovní stůl. Prodal skoro všechno, co vlastnil, aby se mohl Leylandovi vyplatit z dluhu.
Začne znovu od nuly.
Lisin život za to stojí.