DMD č. 15. pro 15. 4. 2015. Téma: Zpět na start bez čtyř tisíc

„Bude mi to tu chybět,“ Henry poznamenal s nostalgickým úsměvem, když konečně naložili poslední náklaďák.
„Nové příkazy ze Štábu, pane!“ Radar křičel přes řev motorů. „Fronta se otáčí, nemocnice se stěhovat nebude!“
Henrymu úsměv zjihl a poklesla ramena. „Ále né.“
„Ber to z tý lepší stránky, Henry,“ domlouval mu Trapper. „Dorazils´ do cíle aniž bys musel opustit start. Máš strategické nadání.“
„Sun MacArthur tomu říká umění války,“ přidal Hawkeye. „Jediný, co přišlo k úhoně je naše reklama.“
Všichni čtyři vzhlédli. Nápis, upravený leštidlem na boty a Frankovou zubní pastou, hrdě hlásal: SMASHED 77.
Vespod, menším písmem, Hawkeye dopsal: ...A ŠŤABAJZNA.

Ze všeho nejvíc toužila hrát divadlo. Jenomže rodiče by ji nepustili, kdepak, to není nic pro slušné děvče, to se má vdát a mít kupu dětí. Děti? Brrrrr!!!
Jeden direktor jí slíbil hvězdou kariéru. Ale že to chce do začátku nějaké investice. Namluvili rodičům, že se budou brát. Vylákala z nich tak svoje věno, celé čtyři tisíce.
Žili s direktorem na vysoké noze, ale velké role se stále nekonaly. Divadlo nehrálo.
Jednoho dne byl direktor fuč a s ním kromě iluzí i celé věno.
Přežila jen díky přátelům.
Když se zotavila, odjela k venkovskému divadlu.
Se čtyřkilovým štěstím v náručí.

V poklidném, sněhem zachumlaném Chamonix málokdy docházelo k nějakému výraznějšímu pozdvižení. Pak ale jakýsi profesor Saussure vypsal mnohatisícovou odměnu pro toho, kdo pokoří Bílou horu.
V jednu chvíli se na horu drala snad polovina obyvatel Chamonix. Dál než nad sedlo se nepodařilo vylézt žádnému, motaly se jim hlavy a krátil dech. Zklamáni se vraceli do svých chudých chaloupek bez odměny, aniž by tušili, jaké měli štěstí.
Trvalo ještě pár let, než Bílá hora poprvé pocítila lidské stopy na svém hřbetě. A nakonec to opravdu byli rodáci z Chamonix, kterým se to povedlo. Roku 1786 Packard a Bamat zdolali Mont Blanc.

„Já opravdu vím, že bych se k tobě měl chovat co nejuctivěji, a taky vím, že jsi to prostě chtěl vzít zgruntu a vymyslet to pořádně, ale nalijem si čistého vína: co je moc, to je zkrátka příliš. Čtyři tisíce! Vždyť si to nikdo z nich ani nezapamatuje, natož aby to ještě všechno dodržovali! A je tu i praktická stránka věci, dovedeš si představit, jak dlouho bude trvat, než to všechno překoktám? A materiálu na sepsání bude třeba víc než na pyramidu! Já bych začal znovu a trochu to zjednodušil. Takže, jak bylo to první? V jednoho Boha věřit budeš?“

Útěk před Kalnamychidirotaniriány byl velmi dramatický.
Caledri s Linkattou se sice pečlivě naučili kalnamychidirotaniriansky, ale se svými hlasivkami nedokázali podchytit správný přízvuk, a tak domluva nebyla možná. Swerv kličkoval mezi útočícími chapadly jako o život, ale Kalnamychidirotanirián na ně postupně dotíral.
Pak dostal kapitán Bossack spásný nápad a nařídil vyhodit z lodi veškeré zásoby. To zaměstnalo Kalnamychidirotaniriána na dostatečně dlouho, aby Narsis stihl propočítat kurz a Na Vlastní Nebezpečí zdárně unikla do hyperprostoru – aby se vynořila před shlukem červích děr.
„No, a jsme zase na začátku,“ konstatoval kapitán. „Chybí nám něco?“
„Jen asi čtyři tisíce tun obilí, pane,“ odpověděl Caledri.

"Císař nebude potěšen!" prohlásil muž v nákladném rouchu při pohledu do prostoru zaplněného prachem.
"Nastaly komplikace, se kterými jsme nepočítali!" odvětil jeho společník.
"Bude velice, velice rozloben!" pokračoval muž v lamentování.
"Já vím!"
"Budou padat hlavy!"
"Ty už upadaly..."
"Naše hlavy, tupče!"
"Musíme prostě začít od začátku..."
"Bez čtyř tisíc?!"
"Je to poněkud hodně, ale když se nad tím zamyslím, žádné velké dílo nevznikne přes noc."
"To pověz císaři, až se bude ptát, kde je jeho armáda!"
"Myslím, že co císařské oči nikdy nespatří, to nebude nikoho stát život..."
"Takže?"
"Takže mu to neřekneme! Budeme dělat, že je zatím prázdná!"

Byla jsem si jistá, že správná zvěromágská podoba pro mne je sova. Miluju létání. Minerva je bohyně moudrosti. Sova je moudrá...
Usilovně jsem se soustředila na křídla, na pocit vzduchu svištícího kolem. Znovu! A znovu!! Nic. Prostě to nešlo. Jsem úplně k ničemu!!!
Madam Salome se na mne kriticky podívala.
„Možná bysté mělá přřřemýšlét o jiné podobě, Minervó.“
„Ale já už do toho tolik investovala!“
Pokrčila rameny.
Sklesle jsem se vrátila domů. Birdie se mi s předením usadil na klíně. Hebká srst, citlivé fousky, uklidňující tíha. Prostoupil mne dokonalý klid.
A pochopila jsem, že jsem na to šla úplně špatně.

„Pojď sem,“ hladí kocourka, zajímá ji hlavně jeho levá přední noha. Strne. Žaludek jí sevře ledová ruka.
„Je tam nádor, tlakem zlomil kost, vidíte, ta boule tady v podpaží. Máte dvě možnosti – buď kompletní amputace nohy včetně lopatky, nebo…“ slova se vytratí do vzduchu.
Laská tu nádhernou srst. Jak se rozhodnout, co udělat? Další dny chodí jak tělo bez duše, v očích slzy a v žaludku kamení pokaždé, když zahlédne pokulhávajícího zrzounka.
„Odoperovat,“ vyřkne za týden.
Tři měsíce náročné léčby, tři měsíce strachu z recidivy. Kontrolní testy – negativní. Obrovská úleva.
Na zahradě se znovu učí lézt na strom třínohý kocourek.

Byl naším potěšením po dobu deseti záplav. Čtyři tisíce dní. A teď byl náš syn Siamon mrtev.
Žena, vyčerpaná pláčem, konečně usnula. Ahmosovi se spánek vyhýbá, v tmavých očích má strach.
„Proč Siamon umřel, otče?“
Jen bezmocně zavrtím hlavou.
Ahmose popotáhne. „Chtěl bych být s Eitanem.“
Synkův přítel je pryč. Sousedé přišli nad ránem, ne aby nás utěšili v zármutku, ale aby si vyžádali těch pár kousků stříbra, které jsem měl.
Dal jsem jim všechno. Ze strachu.
„Já taky umřu?“ zašeptá Ahmose.
Obejmu ho kolem ramen.
„Teď jsi nejstarší syn, Ahmosi. Budeš žít. Neumřeš!“
Ale jak si mohu být jistý?

Inspektor Corbeau vyšel z domu a zastavil taxíka. Řidič měl přes oči pásku.
"Jak s tím můžete řídit, člověče?"
"Mám zenový schopnosti."
"Tak na Metasvětovou. A dupněte na to!"
"Jasná pažba, panáčku! Dovezu vás přesně tam, kde máte bejt!"
Taxík jel velmi rychle a velmi klikatě. Když zastavili, Corbeau se nestačil divit. Byl zpátky před svým domem.
Rezignovaně vystoupil. Teď už svůj spoj nestihne, ani kdyby se rozkrájel.
"Kam tak rychle, panáčku?" volal za ním taxikář. "Jste mi dlužnej skoro čtyři tácy!"
Později se inspektor dozvěděl, že raketa, kterou měl letět, explodovala. Usoudil, že z toho vlastně vyvázl docela lacino.