DMD č. 15. pro 15. 4. 2015. Téma: Zpět na start bez čtyř tisíc

Trojice opustila studnu i Mrně a pokračovala na sever až k mostu.
„Dáme medvědí proutky?“ vyzvídal Tygr natěšeně.
[„Dají se jíst?“]
„Ne, to je taková hra. Každý hodíme z jedné strany mostu proutek a čí rychleji dopluje na druhou, vyhrál. Tygři jsou v tom mistři.“
Prasátko zbaběle odmítlo, Simbacca pokrčil rameny, že to zkusí.
„Kdo prohraje, dává vítězovi žvejku.“ To znělo parádně přesně do chvíle, kdy Wookiee prohrál.
[„Víš co?“] brumlal odhodlaně, [„začneme znova, s dvojnásobnou sázkou.“]
Plácli si, situace se dvanáctkrát opakovala a Simbacca děkoval Síle za Tygrovu neschopnost udržet myšlenku, jinak by se domů vracel se sakramentským dluhem.

Už zase se prali.
Odtrhla je od sebe, ale neřekla nic. Rozuměla jim. Ponížení tolik pálilo, když jste byli kdysi králové. Bylo jí zase dvanáct. Jenže k čemu vám jsou léta, když je nemůžete prožít s těmi, kdo vás jimi provázeli.
Když je magie stáhla zpět do Narnie, plamínek naděje se znovu rozhořel.
Za uplynulý rok se jí skoro podařilo zapomenout. Až teď jí došlo, jak moc si přeje, aby bylo všechno jako dřív.
Rána do hlavy, když poznala, že tyhle ruiny bývaly Cair Paravel.
Nejhorší bylo přiznat si, že i když je ze svých sourozenců nejrozumnější, pořád to bolí.

Rok 4529 od stvoření světa
„Dej od něj ty svoje pazoury pryč,“ rozčílil se Azirafal. „Je to zbožný mnich a ty mu kdovíco našeptáváš!“
„Co bych mu našeptával? Podívej, Dionysius jen počítá,“ zachichotal se Crowley. „Dokonce narození Krista počítá.“
„Ale proč to počítá?! Můžeš mi vysvětlit, proč ho pokoušíš právě takhle?“
„Bude zábava,“ pokrčil démon rameny. „A děti budou mít důvod naučit se pracovat se zápornými čísly.“
Azarirafal strnul hrůzou nad démonovou krutostí. Po krátkém zamyšlení (cca tři sta let) ale z čirého soucitu s lidstvem vymyslel hindské číslice. Aby se jim ten nesmysl s Anno Domini alespoň lépe zapisoval.

„Co vsadíš, abys ji zachránil.“
„Regeneraci.“
„Jednu, dvě nebo snad tři.“
„Všechny.“
„Vysoká sázka, Doctore.“
„Ale lákavá. Zvláště pro tebe, Smrti. Přijímáš.“
„Ano.“
„Co trošku oživit hru.“
„Jak.“
„První kdo se dostane na start, prohrává.“
„Beru.“
„Házej.“
Figurka se pomalu pohnula po hrací desce a došla na políčko náhoda.
„Zajímavé, co říkáš.“
„Velmi. Lízni.“
„Stoupni na poslední políčko ve hře. Kůň Napoli. Jsi na tahu. Též políčko náhoda? Že by osud.“
„Možná.“
„Co říká karta.“
„Zpátky na start bez čtyř tisíc.“
„Vyhrál jsem Smrti, plať.“
„Země přežije, Doctore, ale nezapomeň, že mám spoustu času.“
„To já taky, Smrti. Já taky.“

Karel se přihlásit na maraton.
Když viděl všechny ty atlety na startu, vytáhl peněženku, šel za pořadatelem.
,,Za kolik můžu vyhrát?“
,,Za co nejkratší čas!“ vysmál se mu.
,,Karle, ty to zvládneš!“ povzbuzoval se.
Na snědené mouchy cestou si zvyknul, ale tu přilepenou žvýkačku na podrážce vydýchat nedokázal.
,,Do prdele!“ nadával jak upocený špaček.
5km před cílem zakopl a rozflákal si koleno. V tu chvíli mu z kapsy vypadly čtyři tisíce. Přiletěl holub, který ho celou dobu pozoroval, klofl prachy a odlétl pryč.
,,Kup si za to zlatý holubník na Bahamách, neřáde!“ řval na něj.
Od té doby Karel neběhá.

Před poštovním úřadem se klikatí dlouhá fronta. Polední slunce připaluje, boty roztržitě šoupou prachem.
Nálada je napjatá. Ženské z Rafandy vedou šeptem vzrušený hovor, jen občas z hloučku vyletí hlasitá nadávka a to se pak ustrašeně ohlížejí přes rameno na skupinu milicionářů, která pokuřuje opodál. Před chvílí odvedli řezníka. Rozčiloval se moc hlasitě. Hospodáři ze samot mlčky zachmuřeně pokuřují. Mladá Šusterka popotahuje a pěstí si po obličeji rozmazává špínu. Celé roky škudlila, před měsícem vybrala. Přes noc o všechno přišla. Není jediná.
Slečna na přepážce se smutně usměje.
Odevzdáš čtyři tisíce, dostaneš sto třicet čtyři nových korun a potvrzení.
"Další!"

I Bůh se někdy utne.
Jenže, jak jsem to mohl tušit?
Věděl jsem o něm, že se rád napije. A, když pak ženě hlásí spotřebu vína a výšku útraty, má ve zvyku výsledná čísla dělit deseti, aby vypadala líp.
Může za to svobodná vůle. Jenom proto, že jsem ho ji nechal použít, vydělil si ze zvyku stejným způsobem i míry, které jsem mu zadal pro výstavbu archy.
Když jsem to zjistil, potopa už vážně nešla odložit.
Na archu se mu nevešlo přes čtyři tisíce druhů!
Ale nevadí, to by v tom byl čert, abych si nezvládl dinosaury vyvinout ještě jednou.

Edvin pochopil, že zombie si s ním nechtějí povídat o pánu Ježíši Kristu, a i kdyby chtěly, zachoval by se nejspíš stejně. Rubal je Excaliburem hlava nehlava, krab nekrab, a s plným kanystrem ustupoval k autu. Než vycouval zpátky na světlo, byl zbrocený uleželou krví, sem tam na něm ulpěl kus archivní tkáně a nouze nebyla ani o mimozemský sliz, ale cenný náklad udržel a vítězoslavně jej položil před Malachiáše.
„Zdá se, že Mánička cestou vycintala cirka čtyři tisíce mililitrrrrrrrů,“ zaskřehotal Vortigaunt, a protože si Edvin nemohl utřít meč do jeho oblečení, když žádné neměl, aspoň ho kopl do holeně.

Legionáři došli na monastyr, kde našli útočiště, až k jedenácté. Josef Alžbětu dovedl k výklenku na spaní a ona vděčně usedla.
Později došla pro večeři a on vytáhl poslední sušené ovoce – „když jsou ty Vánoce“. Opřené o Josefa bylo Bětce skoro blaženě.
„Já vím, že se zlobíš, ale jsem ráda, že jsem tě našla,“ zašeptala.
„Ale nezlobím...“ odpověděl trochu provinile. „Jen mě mrzí, že válka změnila všechno. I tebe.“
„Ale vždyť já se změnila kvůli tobě" namítla Alžběta. "Vzpomeň si před válkou. Nudila jsem tě...“
Josef zamračeně vstal. „Za chvíli bude schůze štábu. Promiň.“
Bětka se zoufale opřela o zeď.

Popravdě řečeno, když Napoli umřel a dostal se do koníkovského nebe, celkem si oddechl. Předtím to bylo samé běhání dokolečka, náhody, které nechtěl, finance, kterým nerozuměl, a trenéři, kteří by mu nejradši sedřeli kůži z těla.
A navíc měli všichni ti připrcatělí žokejové hrozně kostnaté zadky.
Zato koníkovské nebe, to bylo něco jiného! Celé dny klusat po louce, švihácky pohazovat hřívou a dělat nemravné návrhy klisnám. Paráda!
Kde se vzala, tu se vzala, objevila se před ním ruka s cukrem. Byla trochu divná, ale darovanému cukru na ruku nikdy nekoukal.
Ruka ho pohladila.
„TO JE ALE PĚKNÝ KONÍK. NECHCEŠ PRÁCI?“