Star Wars: the Clone Wars

Nový vojáci přilétali na Coruscant zhruba jednou za půl roku, a v podstatě hned v přístavu na ně čekali senátorky a zbohatlíci, aby si mezi nimi vybrali mladíčka, kterého budou další měsíc rozmazlovat, než se jim zase přejí a nechají ho vlastnímu osudu. Poslední várka byla ale… nějaká jiná.
“Jak si mám jednoho vybrat, když pořád chodí v hejnu?” zabručel velvyslanec z Bespinu.
Obchodnice z Chandrili přikývla. “A taky se chtějí potkávat jen na veřejnosti. To se máme spolu scházet někde v kavárně jako plebs?”
“Kdo je ty nesmysly učí?” povzdechl si zástupce Bankovního klanu: “V tomhle městě bývala zábava…”

Za cenu toho, že jsem málem umřela ve výlukovem autobusu, jsem letošni klony naházela na AO3.

“Crack se to řekl 72ce, ale přinutil ho slíbit, že dál to nikomu nepoví…”
Začínal litovat, že včera pil. Kadet ještě nevyrostl z toho vysokého dětského hlásku, co se mu zavrtával do mozku.
“...jenže 72ka vyžvaní vždycky všechno, takže to zaslechl 88čka…” ukazoval si na prstech, jak v hlavě procházel trasu, kterou po Kaminu putovala nejnovější legenda: “...od něj se to dozvěděl…”
Pomalu mu došlo, co provedl. Roztřásla se mu brada.
“Budeme mít průšvih?” popotáhnul.
Povzdechl si.
“Ne,” zavrčel, a kadet se rozzářil: “Jen dej vědět ostatním, že jste teď oddíl Kurník.”

Vážně. Budoucí elita GAR, a nedokázali zavřít zobáčky.

Střela z blasteru minula všechno důležité. Když se voják dostal Backupovi na stůl, byl při vědomí - a ukecaný.
“Stejně jsou to klony,” zavrčel. Backupa bodlo pod žebry něco jako naděje.
“Klony?”
“Všichni vypadají a chovají se stejně - a stejně mizerně střílí.” Voják se rozesmál. Pak rozkašlal.
“Tys ale Klonový války zažil, doktore” zachraptěl nakonec: “Potkals někdy opravdový klony? Jaký byly?”
“Předně bysme se trefili.” Voják zmateně nakrčil obočí, ale hyposprej ho poslal do bezvědomí dřív, než se stihl zeptat.
Nevěděl, kdo vede Imperiální propagandu, ale byl v tom dobrý. Necelých dvacet let, a jejich životy už byla pradávná historie.
Pohádka.

Jango ležel v odpočinkové zóně a četl si Barevnou encyklopedii jedovatých členovců Divokého vesmíru, když mu na stránky padl stín.
Dřív by sahal po zbrani, ale relativní bezpečí Kamina trochu otupilo jeho reakce. “Copak, ad'ika?” zeptal se.
Nervózní zahihňání ho přimělo zvednout hlavu.
Mohl by to být Boba. Koneckonců, geneticky se lišili jen minimálně.
O to víc hledal drobnosti, které jiné byly.
Drobné jizvičky na prstech. Trošičku jiný tvar nosu. Ramena držená předpisově přímo.
Černé prázdno v očích.
Možná si ho jen namlouval, aby se mu nedělalo zle, když viděl svoji tvář - tvář svého dítěte - každý den v tisícech jiných.

Pouta se mu zařízla do kůže.
Měl dost medického výcviku, aby věděl, že nic z toho nedává smysl. Nesnažili se ho léčit. Nemohli se dozvědět nic nového, kromě toho, jak dlouho vydrží při vědomí. Doufal, že to nedělají pro svou zábavu.
Znovu ním proletěla bolest. Křik přehlušil poplašené kvílení přístrojů.
Medicínský droid po jeho boku něco řekl, ale byl už moc daleko, než aby mu rozuměl.

Probudil se v oslepující bílé ošetřovny, s novou jizvou přes břicho. Bactou na něj neplýtvali.
Možná byl vážně prokletý. Jen mu jeho znamení slibovalo rychlou cestu ven, ne to, co pro něj chystali dlouhokrci.