Otec jen pro někoho

Jango ležel v odpočinkové zóně a četl si Barevnou encyklopedii jedovatých členovců Divokého vesmíru, když mu na stránky padl stín.
Dřív by sahal po zbrani, ale relativní bezpečí Kamina trochu otupilo jeho reakce. “Copak, ad'ika?” zeptal se.
Nervózní zahihňání ho přimělo zvednout hlavu.
Mohl by to být Boba. Koneckonců, geneticky se lišili jen minimálně.
O to víc hledal drobnosti, které jiné byly.
Drobné jizvičky na prstech. Trošičku jiný tvar nosu. Ramena držená předpisově přímo.
Černé prázdno v očích.
Možná si ho jen namlouval, aby se mu nedělalo zle, když viděl svoji tvář - tvář svého dítěte - každý den v tisícech jiných.