DMD č. 25. pro 25. 4. 2015. Téma: Vigilantibus iura

Zrovna se vracel z akce, když uslyšel křik.
Zabralo to ani ne minutu.
"Kdo si sakra myslíš, že seš!" vykřiknul... byl to vlastně ještě kluk. Dívka se zděšeně přikrčila.
Oliver napjal tětivu a namířil mu na čelo.
"Tak zavolej policii," řekl chraplavým hlasem strážce Starling City. "Jak to je? Právo nevypovídat. Bezpečnost? Lidská práva? Spravedlivý soud? Právo říct ne?"
Nepřestával mířit.
"To všechno máš."
"Ty- ty jsi cvok! Je to moje holka! Tobě je po tom ho-"
"Prosím, ne!" vzlyklo děvče.
Praštil ho. Několikrát.
"Nemusíš takhle žít," řekl jí.
Přikývla.
Za týden je potkal. Ruku v ruce, ona s monoklem.

Spousta jich byla před palácem shromážděná už po tři dny. Skoro nespali a většina snad ani nejedla. Volali po svém právu, a byli ochotni po něm volat i dále. Ale byli unaveni, nedostatek spánku byl na vině, všichni šli spát a spali tvrdě, až na jednoho starce.
Jen on viděl, jak z paláce vychází lord mnoucí si ruce. Jen on slyšel jak lord říká "Všichni jste tu stáli tři dny bez spánku, proto jsem se rozhodl, že těm z vás, kteří jsou teď vzhůru vaše právo přidělím! A nechám to pro vás i zapsat."
Stařec se sklíčeně sbalil a odešel.

Kosopád, nejdražší a suverénně nejstarší právník v Ankh-Morporku se dlouze zadíval na Lorda Žralouna. Starému pánovi bylo nutno přiznat, že pod intenzivním pohledem nejznámější zombie ve městě si udržel zcela nečitelný výraz.
"Znáte princip Vigilantibus iura, lorde Žraloune?" zeptal se pan Kosopád.
"Vy mě jistě rád poučíte."
"Ano," přisvědčil pan Kosopád suše a položil na stůl papírové složky, "tady je popsáno vše, na čem jsme za poslední roky pracovali. Pokud se zmíníte před soudem o této záležitosti, budu nucen se přiznat i k jiným věcem. Pár desítek let ve vězení mi umožní dočíst zameškané knihy. Jak využijete ten čas vy?"

Předtím byla ženou povinnosti. Nemrzelo ji to, ani nemělo proč, vybrala si to sama a nelitovala. Povinnost poslouchat. Povinnost dobre sloužit. S právem se setkávala většinou z té opačné strany, hlavně když jiným brala to jejich na život.
Jenže pak se najednou všechno změnilo. Když se začala domáhat těch svých - koneckonců kdo nechce být šťastný a moct kdykoliv bez ohlédnutí odejít? - zaplatila za to, tvrdě a krvavě. V tiché jednotvárné temnotě jí zbylo právo na pomstu a pak jen pusto a prázdno a sny o holčičce, co se možná nikdy nenarodila.
Teď je konečně vzhůru.
A vezme si všechno zpět.

Mohl to prostě a jednoduše vzdát. Lehnout si a počkat až si pro něho milosrdná smrt sama přijde. On si ale raději vybral boj o svůj život a nakonec i o život druha.
Vlastníma rukama vyhrabal zasypanou jeskyni, ve které začal žít. Vlastní vynalézavostí vyrobil cihly a postavil z nich pec. Upekl chleba z vlastního obilí. Přežil nemoc i výbuch sopky. Zachránil přítele, kterého naučil všemu, co znal.
Zkrátka a dobře, nevzdal se. S vidinou toho, že možná ještě někdy uvidí své blízké, bojoval až do konce.
Po několika letech se na obzoru zjevila loď a odvezla Robinsona Crusoa domů.

Ode dne, kdy mistr Lavoisier zjistil, jakou oprátku upletl glastonburský rektor na jistého Severina Waterse, nepřestal litovat, že chlapce tehdy před lety nedokázal dostat do Chansons.
Neměl se vzdávat tak snadno. Měl za něj bojovat víc.
Teď Severinovi visel na krku nejen dluh za školné, který rektor Leyland odkoupil, ale i úroky z něj, nastavené Leylandem tak šikovně, že byly vyšší, než kolik činil Severinův plat za výuku u něj.
Leyland byl vždycky chytrý. Bohužel.
Znal svá práva a využíval jich do posledního drobečku.
Ale nechápal sílu lidskosti. Solidarity.
Mistr Lavoisier Severinovi odkázal menší jmění.
Dost na zařízení vlastní laboratoře.

Víra ve spravedlnost je stejně slepá jako ulička za barem, ve kterém jsem podle nich nebyl.
„Přiznávám, strávil jsem tam asi pět minut. Pak jsem i s pivem odešel ven, abych si zapálil. V postranní uličce jsem narazil na Jamese. Pohádali jsme se. On odjel a já zůstal.“
„V čem spočívala vaše hádka?“
„Kdybych vám to řekl, pravděpodobně skončím stejně jako on.“
„To u soudu neobstojí,“ varoval mě advokát. „Musíte říct všechno, co víte, musíte se nějak obhájit, Jeremy! Porota vám nemůže číst myšlenky, soudce nepoužívá křišťálovou kouli a já nejsem všemocný!“
„Tak v tom případě už jsem nejspíš odsouzený.“

Některé věci za tebe nikdo neudělá.
Nikdo za tebe neodešle tři obálky, které ti leží na nočním stolku.
Nikdo za tebe nesesbírá střepy pozornosti a nepřenese je nazpět k úkolům s vysokou prioritou.
Nikdo tě nebude hledat za zavřenými dveřmi, kde sis lehla na podlahu a čekáš na záchranu. Jestli chceš pomoc, musíš si o ni říct.
A tak jednoho dne mlčky bereš za ruku člověka, který se nebál nachomýtnout ve tvém dosahu, a vedeš ho na všechna místa, která dřív patřila někomu jinému. Jako kdybys vymítala ďábla. Snažíš se, aby tvůj vesmír pozbyl významu.
Snad vymítáš spíš samu sebe.

"Ten duch za náma prostě nepřijde. Tak my půjdem za ním!" kopnul Tom do vyvolávací tabulky.
"Jak? Mám domácí vězení!"
"Co ten, co tě vytáhl?" zamyslel se Tom.
"Ani mi o něm nemluv." zakoulel očima Dan. "Od té doby je u nás vařenej - pečenej. Zrovna ten večer si, snoubenec dcery sestřenice z druhého kolena, musel u nás půjčovat cukr. Tetička by mu teď dala cukrové doly, kdyby existovali, a jelikož nejsou, peče mu koláčky!" postěžoval si. "A já je nesmím!"
"On je tady cizí, že?" ignoroval Tom trápení kamaráda. "Myslím, že potřebuje ukázat okolí... A jistou architektonickou památku." uculil se.

Kdysi superhrdinové něco znamenali. Chodili po ulicích, každý ve své masce, a zjednávali spravedlnost tam, kde ruka zákona už nedosáhla.
Časem ale začali být nepohodlní. Dostali na výběr - pracovat pro vládu, nebo skončit s činností; ta byla postavena mimo zákon. Přizpůsobili se. Téměř všichni.
Komediant a Dr Manhattan pracovali pro vládu, Ozymandias udělal kariéru v reklamě, Sůva se stáhl.
Ne tak Rorschach. Masku nikdy neodložil. Stíhal drobné kriminálníky, násilníky a zlodějíčky. Chodil po ulicích a bděl. Nenapadlo ho, že tenhle způsob boje proti zlu nemusí být dostatečný. A že největší zlo není to v ulicích.
A pak někdo zavraždil Komedianta.