DMD č. 25. pro 25. 4. 2015. Téma: Vigilantibus iura

To setkání si v duchu přehrával tisíckrát. Hlavně ve chvílích, kdy se mu do duše zahryzla deprese, nastartovaná posttraumatickým syndromem. Ležel, a v hlavě mu jako film běžely všechny myslitelné reakce. Ve skutečnosti ale nevěděl, co udělá, až se to stane.
Do dneška.
Stín na chodníku.
Obličej, který ho osmadvacet let děsil ze spaní.
"Seš to ty! To je náhodička. Jak se vede mámě?"
Vzpomínky jako vodopád. Křik. Zlomeniny. Násilí.
V pohádkách stihne příšery trest. V pohádkách, a právním státě, napadlo ho.
Instinkty mu velely po něm skočit, rozdrtit ignorantský ksicht skorovraha na maděru.
Ale rozumnější bylo beze slova odejít.

Tvrdili, že žijeme v právním státě. Zdánlivě to je pravda - máme zákony, soudy, práva. Naivně jsem věřila, že to je nějaká záruka bezpečí, spravedlnosti. Byla jsem prostě blbá.
Znásilněnou mě nechali ležet v postranní uličce - naštěstí jsem to, narozdíl od stovek dalších obětí, přežila. Dokonce jsem i šla na policii a k soudu, domáhat se spravedlnosti.
Nemáš se sama v noci procházet, vyčetl mi příbuzný.
Ta sukně byla příliš vyzývavá, poučil mě právník.
Tehdy jsem pochopila, že za svá práva jsem zodpovědná sama. Chlapa, co mě znásilnil, jsem nakonec našla - znásilňovat už nebude, nemá totiž čím.
Jednou vás najdu všechny.

Nablýskané BMW to od zkušebny odpíchlo v oblaku prachu. Když opadl, objevil se Sidol. Připomínal přeživšího ve vybombardovaném městě.
"Kurva," vzdychl. "Sem měl ve smlouvě, že musim vodehrát s těma kokůtkama třicet koncertů, jináč vracim prachy. Který už nemam."
Pepank žalostně zakníkal.
"Hele, puč mi ty papíry," broukl Mrmla.
O pár hodin později se ze zkušebny vyvalil oblak dýmu a s ním i basák.
"Je to v suchu," hlásil. "Nikde neni specificky uvedený, jakou přesně maj mít ty koncíky náplň a kdo tě má doprovázet."
Plácl Sidola po zádech.
"To dáme. Jenom příště nebuď idiot a čti si, co podepisuješ."

"Moc se soustředíš chlapče! Gravitaci máš ovládat lehkostí myšlenky, ne upřeným soustředěním. Možnost létat, ti má pomoct v boji, ale když se zaměříš jen na ni, nevšimneš si, že na tebe někdo útočí."
"Mistře, bez soustředění přeci ovládnou nejde..."
"Ale jde! Uvolni se a vnímej vše kolem sebe. Buď jen bdělý, nesnaž se něco ovládnou, pak teprv dovedeš využít všechny možnosti, co máš."
"Vigilantibus iura scripta sunt?" ozvala se knihovnice, co je doposud jen sledovala.
"Víš co děvče? Raději se dál věnuj knížkám, ano?" protočil na ni mistr očima.
Ale účinek to mělo mladík se uvolnil a od srdce rozesmál.

„... A chci vás upozornit, že pokud budete bez stálého zaměstnání déle než šest měsíců, bude úřad povinen vás vyhostit ze země.“
„Jak to asi mám udělat, když podle toho vašeho výnosu nikdo nesmí poskytnout stálé zaměstnání komukoliv ne-zcela lidského původu?“
Dolores se přesladce usmála. „Tak to je, pane Lupine, vaše starost. Samozřejmě, zákony jsou tu od toho, aby se dodržovaly. A musím s potěšením přiznat, že naši občané jsou velmi bdělí.“
Remus Lupin vztekle stiskl zuby. Ještě nikdy neměl takovou chuť někoho kousnout.
Jeho vztek se mu musel odrazit v obličeji. Dolores se přestala usmívat.
Zákon strachu. Ten poslouchají všichni.

v Nové Lhotě dne 9. června 1950
My, žákyně a žáci 2. třídy obecné školy v Nové Lhotě, se připojujeme k hlasu všech věrných lidí i dětí a žádáme, aby soud spravedlivě tím nejpřísnějším trestem potrestal třináct zrádců naší vlasti v čele s Miladou Horákovou, kteří chtěli znovu rozpoutat válku, a tak způsobit smrt mnoha nevinných lidí a dětí. Děkujeme za ostražitost a bdělost soudruhům z StB. Slibujeme, že také budeme ostražití a každého zrádce včas ohlásíme. Na důkaz toho se zavazujeme, že budeme první ve sběru chroustů v naší škole. Republiku si rozvrátit nedáme!
Následuje dvacet kostrbatých dětských podpisů.

Připadám si jako malá holčička, která se těší na první vánoce.
Na velmi temné a krvavé.
Ale přeci jen vánoce.
"Si si tím jistá?"
"Pochybuješ snad o tom?"
"Nejsem si jistý."
"Proč?"
"Protože nemůžeš mít představu."
"O čem?"
"O tom, co znamená vzít právo do vlastních rukou."
"Vigilantibus iura?"
"Nevíš, co všechno sebou přináší."
"Co?"
"Dlouhé bezesné noci."
Lehce pokrčím rameny.
Víc bezesné noci mít už nemůžu.
"Proč si tak tvrdohlavá?"
"Protože sáhl na mojí rodinu. Vtrhl do našeho domu a zničil vše, co mohl."
"Já vím. Rozumím ti, ale..."
"Tady není žádné ale, Vincente. Něco takového se neodpouští."
Nikdy.

Mallory moji výpověď odložil do pořadače s nápisem „Kancelářské zbytečnosti“, což mne urazilo.
Rozmrzelý jedu domů přeplněným metrem.
„Mám právo sedět!“ rozječí se očividně pološílená ženská vedle mně. Výborně, to, co dnešku chybí, je kvalitní magor.
„Když poprosíte, určitě vás někdo pustí,“ řeknu.
„Já?? Oni mají vstát!“
„Tak stará ještě nejste!“ odseknu. Vzápětí o fous uhnu letící kabelce. Ta zasáhne pána za mnou. Rozesměju se. A to byla chyba.
Praštěný pán se rozpohybuje mým směrem. Nenápadně vyklízím prostor.
„Kampak, mladej!“ zařve pán.
„Jen mu dejte!“ ječí ženská. „Drzounovi!“
Jsem bez šance, ale i tak to zkusím:
„Ehm… Mám právo vystoupit?“

„Takže vy tvrdíte…“
„…pohádal kvůli koni…
…zaútočili podomci…
…a nakonec tenhle,“ ukázal horkokrevný mladík na posupně se tvářícího hospodského, „…sebral doporučující list pro pana de Tréville!“
„To ovšem budete muset dokázat, pane hmm… d’Artagnane…“
„Viděli to všichni!“
„Jistě. Takže to máme: notářsky ověřená písemná svědectví, poplatek za sepsání žaloby, ověření výpovědi vaší a vašeho koně… Ech, chci říct, abyste tento formulář odevzdal v pěti kopiích…“
Mladý Gaskoněc slyšel dost.
Vyčkal, dokud se dav čumilů nerozešel a potom…
Práásk!!!
Hospodský zaječel a chytil se za rozbitý nos.
Právo je zbytečně komplikované, usoudil mladík bystře.
A propříště už dával přednost výhradně spravedlnosti…
***

„Ty vole, já už nemůžu!“
„Ale můžeš! Když říkáš, že nemůžeš, můžeš ještě jednou tolik.“
„Se pobliju!“
„Dokud se nepobliješ, není to pořádnej trénink.“
„Padesát!“ vydechl jsem a nechal Eda, aby mě vysvobodil zpod lešeninový tyče, co sloužila jako činka na benchpress.
„Tak, teď si vyklusáš a pak se vrhnem na dřepy.“
„Děláš si prdel?“
„Kdybych si dělal prdel, vyprávim vtipy o negrech.“
„Já na to seru, todle nemůžeš. Musim mít přece taky nějaký práva!“
„Jaký jako práva?“
„Třeba právo na odpočinek!“
„Umíš latinsky, Pětko?“
„Trochu.“
„Vigilantibus iura scripta sunt.“
„Co?“
„Že máš právo zůstat vzhůru a uklidit to tady.“