DMD č. 25. pro 25. 4. 2015. Téma: Vigilantibus iura

Slečna, co Visiteura vyslýchala, byla opravdu příjemnější, když předstírala, že je jeho přítelkyně a on je fantasta, co si namlouvá, že musí zachránit svět.
Ukázalo se, že umí neuvěřitelně bolestivé věci s kancelářskými potřebami a její prstíky s dokonalou manikúrou se dokážou zarýt do kůže s vervou medvěda grizzlyho.
„Chci mluvit s právníkem,“ vyhrkl Visiteur.
„Promiň,“ omlouvala se a odložila krví zbrocenou sešívačku. „Na to jsem úplně zapomněla.“
„Vážně?“ Visiteur propadl naději.
„Ne,“ ujistila ho s úsměvem.
„Mučení je v rozporu se Ženevskými úmluvami!“ vyjekl Visiteur.
„Jaká škoda, že Ženevské úmluvy jsou v rozporu se Směrnicemi a postupy Časové policie.“

"Hanšiči, musíš mi pomoct," přišel jednoho dne Medvěd* prosit k inspektorovi. "Do lázní mi nikdo nechodí, protože nějaký samuraj rozhlásil po městě, že okrádáme zákazníky, zatímco se koupou."
"A co se mu ztratilo?"
"Prý meč. Ale ten den odešel s oběma."
Na druhý den se Hanšiči se samurajem setkal. Předchozí den si na něj již vše pečlivě zjistil.
Přitočil se k němu u stánku s vějíři.
"Říkáte, že k Lázeňskému Medvědovi lepší nechodit? Proč?"
"Okradli mne tam."
"A ohlásil jste to?"
"Oni mi vše proplatí."
"Takže neohlásil. Platit nic nemusí, protože ohlásil on vás. Za poškození pověsti. Tak funguje zákon."

Každý z nich měl právo pomstít vraždu dle svého nejlepšího vědomí a svědomí – mučit, týrat, zabít či nechat být zničení a zmaření lidského života. Spousta z nich toho hojně využívala, spousta z nich jen mlčky trpěla hry těch nejmocnějších jako nebohá zvířátka. Nikdo z nich nevěděl.
Ona toho chlapce znala, milovala, ctila a toužila spojit svůj život s tím jeho, tedy do dne, než zmizel a už se nikdy nevrátil. Ale jeho rodina to přešla mávnutím ruky, zapomněla na rebelského syna a investovala do těch poslušných. Ona škemrala, prosila, doufala, ale nepochopila.
Vigilantibus iura. Právo bdělým. Pomstu bdělým. Smrt bdělým.

Prý právo bdělým. Ale není to tak docela fér, i ospalí by měli mít svoje práva. Natož pak spící. Copak Růženka může za to, že ji zlovolné vílino kouzlo uspalo zrovna pěkně učesanou a upravenou, majetnou, z dobré rodiny, mladou a krásnou a k tomu v těch sexy šatech? Nemůže. A jenom to, že zrovna spí, dává každému ambicioznímu obejdovi v okolí právo jí líbat? Nedává. A jenom proto, že ji ten obejda ani nenechá vyspat, tak si ho musí vzít? Nemusí. Tohle všechno by bývala věděla, kdyby zase nezaspala výuku o emancipaci žen, dívek a pohádkových bytostí. Smůla, no.

„Je to nechutné, proti vší cti, do morku kostí opovrhuji... Že potřebujeme informace... Hnus!“ rozzuřeně přecházel po pracovně.
Bartemius Skrk starší měl emoce.
„Usnesli jsme se na propuštění několika obviněných. Imperius. Prý...,“ suše odkrajoval kousky masa.
„Právo přeje připraveným, otče,“ upil jeho syn vína s nepatrným úšklebkem.
Bartemius Skrk mladší uměl emoce maskovat téměř stejně jako jeho otec.
Longbottomovi. Jakákoli úleva pachateli by byla zločin. Alespoň zde by informace nepomohly ničemu...
Obraz i zvuky splynuly v rozmazanou hmotu výsměchu. Nedokázal zaostřit.
Slova. Sykot.
Medusin pohled.
Zatvrzelé srdce vyschlo na kámen.
Konečně zaostřil.
„Já... Nemám... syna.“
Nikdy neměl jasněji v rozsudku.

Opět stojím tváří v tvář soudu kyborgů, docela mi jejich odporně vzhlížející lidské obličeje s kapkou robotických částeček chyběly.
„Vigilantibus iura scripta sunt, pánové,“ sarkastický smích nechtěně opouští mé hrdlo.
„Oh, pánové se snad neučili latinu? Smutné. Zbytku rasy jste možná vymazali paměť. Škoda, že já jsem z větší části člověk,“ opět utrousím něco podobné smíchu, ovšem nyní v trochu vážnější podobě.
„Zákony jsou psány pro bdělé. A podle tohoto paragrafu si smíme zvolit vládu jednou za pět let. Snad se nemýlím, ale sedíte tu už poměrně dlouho, nemyslíte?“
Otáčím se a opouštím místnost s krásným pocitem radosti a… svobody.

Jednoho průzračného večera zakotvila loď pod portugalskou vlajkou v nejmenovaném jihoevropském přístavu. Moře v zapadajícím slunci připomínalo sklenku alicantského a cikády bzučely... Snadno se za takových večerů podléhalo jejich cizokrajnému půvabu.
Ze tmy se vyloupla známá silueta...
"Jsi můj právoplatný choť a přijel jsem si pro tebe."
"Čekal jsem na tebe, Sandokane..."
"Odvezu tě na Mompracem - poslední útočiště štvanců, jako jsem já."
"Jako jsme my! Odplujme ihned!
"Ale pokud ostrov jednou padne do Brookových rukou, nezbude nám, než se znovu brát o svá práva jako piráti..."
"Nikdy nedopustím, abys znovu padl do jejich zajetí!"
"Ale otče... Jsme svoji podle práva."

Mlynář v Těchobuzi věřil v právo silnějšího. Tím byl on. Mleče dřel z kůže, mlelo se ve dne v noci, o nedělích i svátcích. Zatímco bohatým mlynář podlézal, z chudáků vyrazil poslední grošík. Z namletého ukrádal. Na koně bral bič. Na čeleď občas taky. Služebná dřela v domě a ještě musela chodit ovce pást.
Dokud si neuvědomila, že i ona má svoje práva.
Dokud se nezadívala na mlýn s vroucím přáním, aby se i s mlynářem do země propadl.
Dokud se to nestalo.
Místo mlýna je hluboká tůň.
Pasačka je v Budči. Tak obrovský potenciál tam neviděli už hodně dlouho.

Vader zděšením nedýchal.
Rozzuřený Palpatin zasypával jeho syna smrtícími blesky.
Vader vyrazil vpřed.
Bezcitně zvedl rozlíceného Palpatina nad hlavu.
Zamířil k větrací šachtě hlavního reaktoru Hvězdy smrti.
„Co to děláš?!“ ječel Palpatin.
Obrátil blesky proti Vaderovi, ale ten si zakázal vnímat jakoukoli bolest.
„Nevděčníku!“ kvílel Palpatin. „Nikdy jsi mi nesplatil dluh!“
Udeřil Vadera bleskem přímo do srdce.
Jenomže ten jen zesílil stisk.
Ozval se praskot drcených žeber.
„Jaký dluh?“
„Za to, že jsem tě stvořil!“
„Dobře, že ses připomněl. Dluh ti splatím i s úroky!“
Z posledních sil mrštil dědkem do šachty.
Nyní mohl v klidu zemřít.
Svůj dluh vyrovnal.

Výzva!
Provazy vám ztěžují život?
Už vás nebaví neustálé ukrajování našich svobod?
Chcete, aby vaši potomci žili ve svobodné a bohaté zemi?
Myslíte si, že máte právo na neomezený růst a rozvoj?
Nechcete, aby vám ti "Vyšší" určovali cíl, ke kterému se máte upínat?
Právo přeje jen bdělým, a proto se přidejte k naší skupině Nesvázaní.
Už žádné přivazování se k plotům oligarchů!
Volný a nevázaný růst!
Už bylo dost zdobení maloměšťáckých balkonů a schodků!
Nebudeme už poslouchat hesla jako Proutek se má ohýbat, dokud je mladý!
Organizujeme demonstrace, tvoříme petice a bojujeme za nás všechny!
Svoboda pro popínavé rostliny!