Starmel (vlastní fandom)

Že s ním kníže bude chtít mluvit, Rotolf očekával. Že dostane příkaz dostavit se do Paláce tajně, jej překvapilo.
„Jsem rád, že jste naživu,“ uvítal jej kníže.
„Děkuji. Proč ale to utajení?“
„Nechal jsem rozšířit zprávu, že z Berseny jste odjel rovnou do Imberlie. V Citadinu vás nesmí nikdo vidět. Teď mi povězte, co jste zjistil v Berseně.“
„Takže jste v tom domě vůbec nebyl?“ tázal se, když Rotolf se svým hlášením skončil.
„Ne. Ale chtěl jsem, aby si to všichni mysleli,“ zalhal. Že z hořícího domu zachránil Yllanit, kníže vědět nepotřeboval.
Čím méně lidí tajemství zná, tím je bezpečnější...

Zahrada Kamenného domu byla útěšným místem.
Yllanit seděla na lavičce, klátila nohama ve vzduchu. Přisedl vedle ní.
„Podívej,“ ukázala na květinový záhon. „Jsou krásné, viď? Vypadají jako rozzářené hvězdičky.“ V očích měla jas, který tam po celou dobu jejich cesty z Berseny nebyl.
Zamrkala. „Ty ses usmál!“ Znělo to skoro jako obvinění.
„To nemohu?“
„Ještě jsem tě neviděla usmívat se.“
Neměl co odpovědět.
„Chtěla bych tu zůstat,“ řekla po chvíli. „Ale nemůžu.“
Nemohla. Byla příliš malá.
„Tvoje teta je hodná. Říkala, že mne pošle někam, kde jsou děti jako já.“
Zvedl obočí. Tentokrát jí Adeliza zjevně prozradila víc než jemu.

Co se dělo po zbytek noci, vnímala jako v mrákotách. Dům, v němž se narodila, stál v plamenech. Sousedé a městská stráž už začali hasit, či alespoň zabránit rozšíření ohně do okolí.
Její zachránce ji zatáhl do jedné z bočních uliček, teprve později si uvědomila, jak se snažil, aby je nikdo nezahlédl.
„Jmenuji se Rotolf, kdybys nevěděla,“ řekl jí nad ránem, když kdesi sehnal jednoduchou halenu a nohavice a zastřihoval jí ohořelé konečky vlasů. Jestli je pustí po větru nebo hodí do vody, bylo v tu chvíli Yllanit naprosto lhostejné. Všechno, čím byla až do včerejšího večera, bylo v troskách.

Představená Kamenného domu vtrhla do návštěvnického pokoje krátce poté, co je uvedli.
Vroucí objetí Rotolf rozhodně nečekal – ani nevítal. Od všech, kromě svých sourozenců, si rád udržoval odstup, navíc byl neoholený, neumytý, celý zaprášený...
Vysvětlení dostal vzápětí: „Mysleli jsme, že jsi mrtvý! Vyslanec informoval knížete, že…“ Adelizin pohled utkvěl na dítěti, které se napůl schovávalo za synovcovými zády.
„Všechno ti vysvětlím,“ řekl Rotolf.
„Vysvětlíš. Ale nejdřív pošlu vzkazy Célině a knížeti, musejí vědět, že jsi naživu. Tobě,“ obrátila pozornost zpět k dívence, „nechám nachystat koupel a večeři.“
Yllanit razantně zavrtěla hlavou a přimkla se k Rotolfovi. „Chci zůstat s ním!“

Měla ráda dobu před usnutím, kdy ležela v posteli a představovala si všechno možné i nemožné.
Toho večera ji ze snění s otevřenýma očima vytrhl neobvyklý hluk, zdivočelý vír hlasů o patro níž. Jedenáctileté dívky bývají zvědavé. Vyplížila se na chodbu, až ke schodišti. To, co viděla, se stalo její noční můrou na mnoho následujících let.
Stáhla se zpět, vyděšená tak, že sotva dýchala. Musí se schovat!
Přesto ji našel. To už byl v domě cítit kouř.
Vytáhl ji na nohy.
Snažila se bránit, proti dospělému muži byla bez šance.
„Znáš mne.“ Neptal se, prostě to řekl. „Musíme pryč. Hned.“

Ačkoli v Citadinu obvykle bydlíval u sestry, tentokrát zamířil rovnou ke Kamennému domu.

„Představená je moje teta,“ vysvětlil Yllanit už cestou. „Sestra mé matky, původem ze Starmelu.“
„Starmelští páni mají ve znaku černou vlčí hlavu na bílém poli. Vlk je jejich rodové zvíře. Někdy se jim také říká Vlci ze Starmelu.“
Asi se chtěla pochlubit, kolik toho ví...
„Neřekl jsi mi, že jsi napůl Starmel,“ pokračovala se zájmem. „Má babička pocházela z téhož rodu.“

Kamenodomský dveřník Rotolfa dobře znal. Přesto se zatvářil navýsost překvapeně, když jej spatřil.
„Pane z Rohova?!“
Jemu nic vysvětlovat nemínil. „Ohlaste paní Adelize, že jsem přijel.“

Byl-li členem nějakého diplomatického poselstva, Rotolfovi vyhovovalo zůstávat na okraji. Vyhovovalo to i knížeti, který štíhlého, nenápadného pana z Rohova zpravidla pověřil nějakým jiným úkolem, než měl „hlavní“ vyslanec.
Nejinak tomu bylo i v Berseně. Zatímco pan Žernovský jednal s vladařem, Rotolf zjišťoval stanoviska lacinijského kancléře. Tentokrát oficiálně, vyslanec o všem věděl. Proto se na to Rotolf vymluvil i večer, kdy se vydal plnit úkol svěřený mu knížetem mezi čtyřma očima.
Teprve o několik dní později Rotolfovi došlo, že požár v domě Qanterských vypukl právě v době, kdy tam měl být i on.
Kdo všechno to věděl?
Existovala zde souvislost?

„Lacinijské či relemarské, pane?“ nabízel sklepník.
Těšen z Norivaru, přední oriadský velmož a příbuzný knížete, vybral to druhé.
Rotolf byl zvyklý věnovat služebnictvu pozornost. Když sklepník naléval, sledoval jeho ruce. Mistru svého řemesla by se při takovém běžném úkonu neměly chvět...
Vstal. Než pan Těšen stačil zdvihnout číši k přípitku, strhl sklepníka za vlasy a smýkl s ním, až zbytek vína v konvici vyšplíchl. „Ochutnej první, příteli,“ vyzval jej tiše. „Na počest svého pána.“
Zbývající tři hosté u stolu zalapali po dechu.
Sklepník se roztřásl.
Toho večera získal Rotolf vděčnost muže, který se o pět měsíců později stane oriadským knížetem.

Jedináčci, zejména vyrůstající mezi dospělými, bývají prý rozumnější a vyspělejší. Yllanit byla. Většinou. V některých ohledech zůstávala dítětem...
Třeba to lechtání stéblem.
Samozřejmě nespal. Jen na chvíli zavřel oči, tady v Oriadu (konečně!), navíc při poledním odpočinku, si to mohl dovolit.
Tentokrát to nebylo stéblo, ale snítka hořkosmutku. Věděla vůbec, že v Oriadu se hořkosmutek dává do rakve milovaným zemřelým? Rotolf jej nesnášel. Bylinka za to nemohla, jenže od doby, kdy jako kluk ztratil maminku, pro něj byla zhmotněním bolesti.
Posadil se. „Copak?“
„Proč jedeme až do Citadinu? Kamenný dům je přece i v Berseně.“
„Tam by tě hledali nejdřív.“

Znala jej jako tatínkova hosta, diplomata oriadského knížete, uhlazeného, zdvořilého muže s chladnýma, šedýma očima a tmavými vlasy. Tatínka převyšoval víc než o hlavu, jeho výšku ještě podtrhovala štíhlá postava. Nosil strohý oděv bez ozdob, k osobě urozeného původu, natož knížecímu vyslanci, se skoro nehodil. Byl pravým opakem lacinijských rytířů.
Pak ji zachránil z hořícího domu. Slíbil, že se o ni postará a odveze ji do bezpečí. Zabil kvůli ní dva muže (ano, věděla i o tom druhém, který je chtěl přepadnout v noci).
„Kdo jsi doopravdy?“ zeptá se ho později.
Je to první otázka, na niž jí Rotolf neodpoví.