Starmel (vlastní fandom)

„Co je za tou zdí?“ Bylo jí asi sedm, když se na to chůvy zeptala.
„Kamenný dům. Víte přece, co to je.“
Přikývla. „Místo, kde žijí chytré ženy.“
Chůva se pousmála. „Nepřijímají jenom ty, které jsou chytré. Ale mnoho moudrých a vzdělaných žen žije právě v Kamenných domech, to máte pravdu.“
„Co tam dělají?“
„Studují, pracují. Společenství je chrání jako rodina.“
Očima sledovala kamennou zeď a masivní bránu. „Vypadá jako pevnost,“ podotkla.
Tehdy netušila, že Kamenné domy skutečně pevnostmi jsou. Netušila, že jednou bude sama oblékat modrý šat členek Společenství. Netušila, že Společenství pro ni bude víc než vlastní rodina.

Její věznitelé zapálili oheň, družně se bavili, popíjeli. Ji nechali ležet opodál, svázanou na rukou i na nohou. Usilovně přemýšlela, co dělat. Vzdát se rozhodně nemínila. Ne teď, když došla tak daleko. Nikdy!
Měsíce s Ansgarovou bandou nebyly marné. Ti dva to netušili.
Hlavně zachovat chladnou hlavu… Ruce měla sedřené dokrvava, ale pout se nakonec dokázala zbavit i bez nože. Nohy pak rozvázala snadno. Trpělivě čekala, spřádala další plán.
Alkohol pomohl, opilce okradla snadno. Svůj nůž, jejich peníze, trochu jídla, oba koníky – i to ji naučil Ansgar. Jednoho později prodá.

Nad ránem přišla bouřka s lijákem.
Snad smyl její stopy.

Měla za to, že horší už to být nemůže.
Pomyslela si, že by se té naivity měla konečně zbavit.

Hrašdal, jeden z bratrových družiníků… Netušila, jak ji vystopoval. Teprve zpětně si uvědomila, že se na onom osudném trhu mihl mezi gardovými vojáky.
Teď hleděl do nebe nevidoucíma očima.
Co bylo nejhorší, Éseld ho ani trochu nelitovala. Držela si poraněné, stále krvácející předloktí. I ten mrtvý ještě trochu krvácel… Už jen trochu… Opravdu ho zabila docela bez výčitek??? Byť v sebeobraně?

Věděla, že musí zmizet. Daleko. Pryč z Imberlie, na sever do Lacinie či na východ do Oriadu.
Nakonec zvolila sever.

Proplétali se mezi trhovci, pak ji zatáhl za jeden z vozů.
„Kudy teď?“ špitla.
„Nech to na mně!“
Nebála se. Možná měla. Jenže Ansgar vždycky věděl, co dělá. Pohladil ji, políbil. Slastně vzdychla. Zrovna teď ovšem na podobné hrátky vhodná chvíle nebyla.
„Musíme rychle pryč,“ hlesla. „Gardoví vojáci jsou na druhé straně tržiště. A jestli…“
Umlčel ji dalším polibkem.
„Zmizíme jim zadem, přes dvorky. Důvěřuj mi,“ zapředl jako velká a velmi nebezpečná kočka.
Přitahovalo ji, když takhle mluvil.
Kdyby tušila, že ji zradí – snad za peníze, snad za slib milosti, na tom nezáleželo – vyškrábala by mu oči. Nebo něco horšího.

„Výš, ještě výš,“ ryčel Desislav.
Třináctiletý Blagdan popouštěl provaz, nechával vzlétnout létadlo vysoko nad louku.
Éseld se rozběhla a vyhodila do vzduchu svoje létadlo, hvězdici z dřevěných latěk potažených povoskovaným plátnem. Ta, zachycená větrem, brzy nabrala výšku.
„Pozor!“ křikl Blagdan. „Zamotáme se!“
Zatáhla za provázek, hvězdice poslušně sestoupila níž.
Starší Kaie se nedařilo, její létadlo leželo zplihle v trávě.
„Musíš se rozběhnout,“ radila Éseld.
Ohrnula ret. „Zábava pro mrňata. A ty už taky neběhej. Jsi budoucí oriadská kněžna!“
Éseld věděla, že závidí. Sestřin snoubenec byl významný thyrakonidský šlechtic – ale nic víc.

Téhož večera dostali zprávu, že oriadský princ Legelden padl.

„Co tady děláš, holubičko?“ houkl. Dřepl si, v očích záblesk starostlivosti. Snad byl ovčákem. Anebo kovářem – dle širokých ramen a svalnatých paží.
Špitla, že spadla.
Pomohl vstát. Sykala bolestí, kotník pád odnesl.
Všiml si, vzal ji do náruče.
Nebyl ani ovčák, ani kovář. Patřil k těm, které matka pohrdlivě označovala za spodinu společnosti, a otec nechával zbičovat.
Neptal se jí, před kým utíká ani kam jde – asi věděl, že jednu odpověď nedá a druhou nezná.
Byl první, kdo jí po jejím útěku pomohl. Záhy zjistila, že ne nezištně. Cenu zaplatila nakonec ráda. Jeho objetí i doteky se jí nakonec líbily.

Otec byl rozběsněný jako hladový medvěd poraněný lovci.
Brzy zjistila proč: po městě se prý šíří jakýsi pamflet.
„Pamflet?“ zeptala se starší sestry. „Kvůli tomu tak zuří?“
Shovívavě na ni pohlédla. „Nic nechápeš, Éseld. Jde o nactiutrhačný hanopis. Pomluvu. Rozumíš?“
„A kdo to šíří?“
„Tohle až tatínek zjistí, dá ho stáhnout z kůže.“

Autora pamfletu i komplice, kteří zařídili vytištění, dopadli během dvou týdnů. Imberlijský vévoda nařídil exemplární potrestání. A vévodovo slovo bylo zákonem.
Třináctiletá Éseld i její sourozenci popravám přihlíželi.
Že čest rodiny je třeba zachovat za každou cenu, pochopila toho dne důkladně.
Možná jí to mělo být varováním.

Poprvé ho viděla, když mu byly tři hodiny. Ač byl ještě trochu červený a tvářičku měl pomačkanou, nemohla z něj spustit oči. Byl nádherný! Dokonalý malý človíček!
„Je tak roztomiloučký!“ Obdivovala jemné tmavé vlásky, buclaté ručičky zaťaté v pěst. Dokonce se miminko odvážila zlehýnka pohladit.
„Jen se nebojte,“ povzbudila ji chůva. „Chcete si bratříčka pochovat? Už je vám přece devět. Jste velká. Posaďte se sem. Podám vám ho. Musíte mu dát ruku pod hlavičku, i když je v peřince. Tak! Děláte to dobře.“
Chlapeček broukl, zamžoural na ni.
„Mám tě moc ráda,“ špitla.

Tehdy byl její svět ještě v pořádku…

Londrin toužil po jediném: pořádně se vyspat.
Manželka byla po porodu dosud slabá, ostatně nebylo divu: rodila skoro dva dny, navíc byl druhorozenému Darbudovi teprve rok a prvorozenému Londrinu-Joramovi dva a čtvrt. Novorozenec byl naštěstí hodný, většinou spal a krmit ho žena zvládla. Zato ti starší dva! Londrin-Joram plakal a volal, že chce maminku, případně babičku (ke vší smůle zrovna teď obě neteře onemocněly a matka se starala o ně), mladší Darbud jen plakal. Oba se budili nejméně osmkrát za noc.
Trvalo to už týden.
Londrin vzpomínal na všechny ty dlouhé strážní služby na Starmelu.
Proti tomuhle to nebylo nic…

Rilavnar zuřil. Vlastní slova mu zněla v hlavě stále dokola: „Jsem připraven jít až na konec světa, můj pane, vyšlete mě na západ, prosím.“
Naprosto se zesměšnil!
Západní území byla osídlena jen řídce, po jejich důkladném zmapování sem mohly být odkloněny hordy cizinců, valící se do Rifasu přes úžinu – anebo tam mohli odejít oni sami. Podle toho, co by bylo výhodnější. S mocí, kterou vládli, by bylo snadné obojí. Jenže to by museli být jednotní! To by se císař nesměl… připitoměle chichotat!
Hrozil se budoucnosti, neboť řeči, které zatím kolovaly jen šeptem, nelhaly: kdysi skvělý panovník je už jen loutkou…

Kar-galhadština vypadala jednoduše.
Jenže nebyla…
Alenis-Joanna laskavě přehlédla tři vnoučata sedící kolem stolu. „Přeložte: ‚Dům stojí u cesty.‘ To přece není těžké.“
Vikkarden se nadechl: „Nam shoru üa ghon.“
„Řekl‘s: ‚Tvrz slídí v penízi.‘“
Thyderic se zasmál, Vikkardenova starší sestra dělala, jako že tam vůbec není.
„Teď ty, Thyderiku,“ přikázala babička.
„Ham… Ham… Ham…“
„Chceš nakrmit?“ ušklíbl se Vikkarden.
„Ham loru eo khom?“ vypravil ze sebe konečně Thyderic.
Alenis-Joanna se nadechla, pak pomalu vydechla. „Zeptal ses: ‚Proč chodí se smrtí?‘ A ještě špatně. Rikboldo?“
„Nham horu öa khon.“
„Výborně!“
Vikkarden nenápadně zatahal sestru za cop. „Příště to řekni hned!“ sykl.

Rikboldin tesák, někdy též Sörenův dar: pro svou manželku →Rikboldu z Liborohu jej nechal vyrobit →Sören, 21. starmelský pán. Na čepel byla použita část zlomeného meče →Lertha Velitele, z jedné strany záštity vyryto „R,“ z druhé vlčí hlava (→znak starmelského rodu), rukojeť omotána červenou a bílou jelenicí. Zdobená pochva a kožený opasek zhotoveny později. V hlavní linii rodu býval předáván z tchýně na snachu, nemohlo-li to být učiněno bezprostředně, deponován u důvěryhodné ženy z rodiny. Podmínkou předání tesáku bylo přilnutí k manželovi a celým horám symbolicky vyjádřené →rituálním ostříháním vlasů. Nyní pokládán za ztracený, poslední známou držitelkou →Pranvera z Vrchorohu.

Líbal ji. Líbal ji tak, až se jí podlamovala kolena. Bylo to fascinující. Nečekala, že tenhle pocit ještě zažije. Pak ji pustil a Yllanit věděla, že je zamilovaná. Věděla to už nějaký čas, stejně jako to, že důvody k častým cestám spáleneckého vladyky na Starmel byly jen záminkami.
„Vdej se za mne,“ řekl chraptivě.
Ztuhla. Starmel jí nikdy nepřipadal jako klec - snad jen zpočátku jejího manželství – ale teď…
„Vdej se za mne,“ zopakoval tak prosebně, až jí to rvalo srdce. „Jsi vdova už rok, můžeš.“
„Nemůžu! Musela bych tu nechat dcery.“

Trápila se tím přes čtyři měsíce.
Pak se vdala.

Londrin o krok ustoupil a sklonil čepel. „Nebylo to špatné, jen…“ Jak to co nejlépe vysvětlit sedmiletému klukovi? „Děláš těch pohybů moc. A strašně okatě. To je na nic. Jestli chceš soupeře obelstít, musíš být přesvědčivější.“
„Jak?“ zamračil se chlapec.
„Řečí svého těla, Armine. Chceš-li ho přinutit, aby si kryl hlavu, a tys ho zatím mohl bodnout do břicha, musí věřit, že budeš doopravdy útočit na hlavu. Nebuď tak hr. Díval ses, jak tvůj otec a chlapi z družiny včera cvičili?“
Horlivě kývl. „Jednou bych to chtěl umět jako táta!“ špitl toužebně.
Londrin mu s úsměvem pocuchal vlasy. „Jednou budeš!“

Ewelin z Rohova byla, jako všechny děti starmelských pánů, vychovaná v tom, že pohostinství je posvátné – pro hostitele i hosta. Zdálo se však, že v Oriadu to tak docela neplatí. Gajsa Špiklická, jejich nejbližší sousedka, našla na všem nějakou chybu a neváhala ji nahlas zdůraznit: křepelka byla přesolená, kuře málo šťavnaté, králík příliš vypečený, telecí mdlé chuti… Ještě horší bylo, že se přátelila s předchozí paní z Rohova. A srovnávala…
V Ewelin rostl hněv s každou další návštěvou. Spojence nakonec našla ve třináctiletém nevlastním synovi.
„Rodgere, dokážeš ulovit potkana?“
„Jasně. Proč?“
„Třeba to bude masíčko, které paní Gajse konečně zachutná!“