Starmel (vlastní fandom)

Nepřemýšlel. Neměl čas. Podstatné bylo, že je ten chlap ohrožoval. Že ohrožoval Yllanit – lhostejno, zda proto, že v ní poznal děvče a popadly jej chlípné choutky (nechutné, vždyť jí bylo jedenáct!), či proto, že znal její totožnost a byl poslán ji umlčet (doufal, že o jejím přežití nikdo neví!).
Zabil ho bez přemýšlení, rychle, precizně, možná milosrdněji, než si ten bastard zasloužil, dýkou ostrou tak, že by s ní mohl rozříznout vlas.
„Je mrtvý,“ špitla Yllanit. „Zabils ho kvůli mně.“
V jejích očích byl... obdiv?
Rotolf mlčky očistil zbraň. Nebyl to jeho první mrtvý. Ale to jí rozhodně říkat nemínil.

„Takže teď jsme pan Armin Bretnovský a jeho synovec?“ zeptala se, kolena obejmutá hubenými pažemi. „Proč?“
„Protože s těmi krátkými vlasy vypadáš spíš jako kluk, nadto vydávat tě za chlapce je po všech stránkách bezpečnější,“ odvětil vážně. „Pod vlastními jmény bychom si těžko mohli troufnout do hostince. Chceme se zase jednou vyspat v opravdové posteli, ne? O pořádném jídle ani nemluvě.“
Kývla. Pronajatý pokoj vypadal čistě a útulně. Dokonce dostali teplou vodu. A oba se najedli dosyta. Rotolf měl pravdu.
Během posledních deseti dnů se tomuhle zvláštnímu, tichému muži naučila důvěřovat.
„Co moje jméno? Svému synovci přece nemůžeš říkat Yllanit.“

„Já ti rozumím,“ kývl Rotolf, když se mu bratr svěřil s úmyslem nechat dvorský život za zády a cestovat. „Chceš žít po svém.“ Část věděl od Céliny, zbytek domyslel: zlomené srdce.
V dětství dělali všechno spolu; spolu, bez ohledu na viníka, nesli i následky, pokud otec či nejstarší bratr nepovažovali jejich činy za hodné budoucích rytířů. Když dospěli, jejich cesty se rozdělily. Rotolfa nelákalo být rytířem. Spřízněnou duši našel v matčině sestře, citadinské kamenodomské paní. Nápad, ať se stane knížecím diplomatem jako jeho otec, vlastně vzešel od ní.
S Kamenným domem bude napříště svázán víc, než kdokoli z rodiny vytuší.

Když ji vytáhl z hořícího domu – s mokrým hadrem na puse, aby nekřičela a nenadýchala se kouře – jen vzlykala. Pak byla ticho, až nepřirozeně.
Jakmile se přesvědčil, že jí kromě ohořelých vlasů nic není, odvezl ji z města. Požár nevypukl náhodou…
Dva dny vůbec nemluvila.
Nenutil ji.
Třetího rána mu z vaku vypadlo zrcátko. Sebrala ho, obrátila v dlani. „Na co to máš?“ tázala se podezřívavě.
Myslela snad, že se fintí? Ukázal jí, jak se lze s pomocí zrcátka nenápadně dívat dozadu.
A pak, ani nevěděl, jak se to stalo, mu plakala na rameni a šeptala, že rodiče jsou mrtví.

Překypovala nadšením: „Pojedu do Citadinu! Přece! Bála jsem se, že se to odloží, když ty nemůžeš…“ Soucitně pohlédla na jeho levou nohu, znehybněnou mezi dlahami, a na berle ležící v trávě.
„Nesmysl, Célino,“ pousmál se a přátelsky do ní žďuchl. „Proč bys měla čekat kvůli mojí hlouposti? Nemusíme být knížeti představeni spolu, i když jsme se narodili ve stejný den.“ Bylo jim patnáct, podle oriadských zákonů byli dospělí. Na rozdíl od sestry Rotolf po dvorských oficialitách netoužil. Nešikovný seskok ze střechy stájí mu nakonec pomohl. Zůstane doma na Rohově a užije si příjemné léto. Berle mu v tom překážet nebudou.

Tma byla Rotolfovou přítelkyní, temným pláštěm kryjícím ho při různých „pochůzkách“. Nebyly neobvyklé. I poslání, svěřené mu zde v Berseně, bylo dvojího druhu: jedno denní, jedno noční.
Právě to noční jej náhodou zavedlo poblíž domu Ettora Qanterského, lacinijského velmože, s nímž odpoledne jednal jménem knížete a s nímž jej pojilo nejen mírné přátelské pouto, ale i jakési vzdálené příbuzenství. K půlnoci mohly scházet ani ne dvě hodiny, za oknem pracovny dosud svítila lampa.
Nepřekvapilo jej to. Ettore byl bezpochyby pečlivým služebníkem svého vladaře.
Že nejde o světlo lampy, si uvědomil až po několika krocích.
Za zády mu zlověstně zapraskal oheň.

Tma zářijových nocí studila.
Rotolf si pevně objal kolena. Dívenka ležela vedle něj, po bradu zachumlaná v jeho plášti. Ji snad chlad netrápil... Oheň rozdělávat nechtěl. Ne proto, že by předpokládal pronásledování – jeho chráněnka pohled na plameny nesnesla. Nedivil se. Po tom, co prožila. Nechtěl ji děsit. Raději, ať je mu zima. V přicházejícím úsvitu se zadíval na hlavu s nepřirozeně krátkými vlasy. Dorostou! Kůže se naštěstí oheň nedotkl.
Celé roky byl zvyklý cestovat sám. Jenže najednou bylo všechno jinak: byl tu někdo, za koho nesl zodpovědnost. Což nikdy nechtěl. Nechtěl být s nikým svázán!
Musí ji dopravit do bezpečí.