DMD č. 12 pro 12. 4. 2019. Téma: Vzdušné zámky

Charlie nastoupil do drožky, která před ním zastavila. Fousatý kočí se na něj otočil a když viděl jeho mladistvou tvář, trochu se zakřenil, nejspíš čekal jiného zákazníka. "Kam to bude, pane?"

"Antaross," odpověděl chlapec trochu nejistě.

"To je docela štreka, mladej."

"Mám na to," podal drožkovi zmuchlanou bankovku, aby mu dal najevo, že se nemusí ničeho bát.

S pažemi skříženými na prsou se opřel o sedalo a zavřel oči. Hlavu měl plnou nadějí, co mu, a vlastně celé zemi, jeho cesta přinese. Odboj přece ještě musel fungovat. A musel být obrovský. Určitě je najde a všechno se pak brzy změní.

Jirka ležel na lehátku a opaloval se, když v tom na něj padnul stín.
„Haló je tohle Paříž?“
Protřel si oči a rázem se mu zatočila hlava. Nad zahradou se mu vznášel úplně malinkatý hrad a z cimbuří na něj shlížel mužík v leteckých brýlích.
„To… tohle je Horní Dolní u Prahy,“ vykoktal.
„Tak pardon, že jsem obtěžoval.“
Mužík zatáhnul za páku a hrad zamířil za obzor.
„Máňo! Právě tu proletěl hrad! Pojď se podívat!“
Manželka vyšla na zahradu, očima přelétla hromadu prázdných lahváčů a už ho brala koštětem.
„Ty si se zase spráskal jako prase. Já ti dám hrad!“

Ten byt byl jejich přestupní stanice. Míjeli se mezi dveřmi a říkali jen promiň a nemáš něco černýho na vyprání?. Míjeli se tak potichu, že si žádný nikdy nebyl jistý, jestli doma není sám. Už nestavěli žádné vzdušné zámky, alespoň ne od doby, co přestavěli koupelnu. Jak šly roky, v lednici ubývalo alkoholu a přibývalo krabiček s navařenými obědy.
Jednoho dne si Lenka sbalila život do kufrů a potichu odešla, i se všemi svými krabičkami a snubním prstenem. Tomáše na tom nejvíc mrzelo, že v lednici už tou dobou nezůstal žádný alkohol.
Ten byt nebyl ničí přestupní stanice. Tomáš ano.

Nejmoudřejší z lidí hledí na život, na věčné mravenčení kolem sebe.
Vše se opakuje, nic není nové... a přece je všechno pomíjivé.
Nelze si pamatovat, co bylo, budoucí generace nevzpomenou, co je nyní.
Pachtění a lopota, poznání a moudrost, pošetilost a žádosti srdce - o to vše lze usilovat - ale vše je honba za větrem.
Ať se snažíme o cokoli, užitek z toho bude mít někdo, kdo přijde po nás.
Marnost nad marnost, všechno je marnost.
Nakonec moudrý král řekne, že vše dobré v životě je darem Božím.
Bůh jediný vyhledá to, co zašlo.
A vše, co učiní, zůstane na věky.

Jeho pradědeček byl braavoským žoldnéřem, dědeček potulným rytířem a otec nejmenším z malých lordů, jehož panství tvořil jen nepatrný kousek skály. Přestože jeho rod s každou generací zlepšoval své postavení, neměl toho mladý Petyr Baelish mnoho, oč by se mohl opřít. Jen své schopnosti a sny. A sny, na těch rozhodně nešetřil. Mnozí mu říkali, aby místo stavění vzdušných zámků zůstal nohama na zemi. Petyrovy nohy však nestály na ploché zemi. Kdepak, neúnavně našlapovaly na další a další schody, stoupaje čím dál výše, až do „vzdušného zámku“ s Měsíčními dveřmi a nebeskými celami. I odtud však bylo pořád kam stoupat...

Sedí spolu v šicím pokoji. Princezna Margueritta a… ta druhá. Říká si Coletta.
Coletta maluje a zpívá si, Margueritta ji pozoruje. V hlavě konečně nesvírané bolestí vrtá otázka. Princezna není zvyklá vyzvídat, ale přesto:
„Na svůj stav jsi výjimečně vzdělaná,“ začíná zlehka.
„Chtěla jsem.“
„To mnohdy nestačí. Třeba když dojde na vdavky. Chtít nám dvěma moc nepomůže.“
„Výsosti, já si nestavím zámky z oblaků. Svým snům napřed vyhloubím základy. Pak na sebe kladu činy jako cihly a do malty rozmíchám štěstí. Získám, koho chci.“
Její sebedůvěra mluví za vše.
„A bude ten bytelný sen mít dveře pro mého bratra, Nicoletto?“

Cesta sobího sáňkaře k olympijské medaili nebyla jednoduchá. Kdysi pomáhal tahat sáně Santa Clause a pomýšlel na založení rodiny. Pak mu žena utekla se zlatým prasátkem.

„Když máte dvoje parohy, vaše hlava je tak těžká, že se v oblacích jednoduše neudržíte,“ vysvětlil. Pád na zem byl prý tvrdý, ke zlomenému srdci přibyla i zlomená noha.

Po zotavení se sob vrátil k tomu, co znal nejlépe – k saním. Tentokrát se však rozhodl nechat se vozit.
Jeden zvyk mu ale z minulosti přeci jen zůstal; na závody s sebou pokaždé nosí tašku s dárky.
„To abych úplně nezklamal své fanoušky, kdybych prohrál.“

Dech větru kolébal listí nad našimi hlavami. Její vlasy vlály jako šustící stébla trávy kolem nás. Cinkot smíchu dozvučel.

„Nechtěl by ses přestěhovat na venkov? Je tady nádherně,“ povzdechla si.

„Ale ano, mohli bychom si koupit nějaký domek za městem…“

„Ano!“ znělo nadšeně. „S obrovskou zahradou…, kde se budou prohánět naše děti.
Budu tam pěstovat kytky… a s terasou, kam si můžeme večer sednout a dát nějaký drink… Udělejme to tak!“¨

„A nesmíme zapomenout na garáž. Musí mít garáž.“

„Dole bude velká prosklená kuchyně! Nahoře z podkroví bude úžasný pohled na pole a louky!“

To bude nádhera, problesklo nám hlavami.

Bosé nožky jemně našlapují po mechu. Krajkový cíp zelené sukně sbírá ze země rosu. Bledé prsty pohladily pár malých kvítků.

Melodie probouzejícího se lesa je prostě krásná!

Potůček zurčí a skáče přes kameny, tůň jako stvořená ke koupeli.

Jé, ledňáček.

Rozpustí si vlasy, odloží sponu na kámen. Začíná rozvazovat šněrování a stáhne šaty z ramen.
Za sebou zaslechne tiché kroky.

No konečně.

Ruka jí zakryje oči a hlas rozverně šeptá.
"Hádej-"

---
Crrrrrrr!
Rozmrzele zastaví budík.
"Že zrovna teď!"
Znovu se uvelebí v posteli a upře pohled na strop. Oči ho však už nevidí, noří se zpět ve své vzdušné zámky.

“Dobrý den, já jsem tady na to posouzení technologické realizovatelnosti svého návrhu moderní čtvrti.“

Inženýr otevře složku s návrhy a s vytřeštěnýma očima vyprskne: „Co to má jako být?!“

Architekt se lišácky usměje. „No... Vzdušné zámky přece! Není to snad poznat?“

Druhý pohled je už o něco méně děsivý. „Hmm tak dobře… On chce vznášející se zámečky… Kdybych je chtěl držet ve vzduchu elektromagnetem, tak by se pro jednu čtvrť musel postavit další Temelín. Ale co taková supravodivá levitace… Ten odpařující se kapalný dusík by vypadal jako ty mraky, co nakreslil…“ mumlá si pro sebe Inženýr.

„Rozpočet je opravdu neomezený?“