Budoucnost

"Mami, tobě zase teče oční implantát?"
"Ale ne, drahoušku, to jsou slzy dojetí.. Ten nový holoprogram je úžasný!"
Dcera se zvědavě podívala na obrazovku. Jakýsi modrý mimozemšťan s chapadly tam hleděl na mladou dívku.
"Byl jste tehdy přesvědčen, že vás vyslyším?" zeptala se dívka.
"Skálopevně! Co říkáte takové domýšlivosti? Věřil jsem, že čekáte, že toužíte, abych se vám vyznal," zacvrlikal mimozemšťan.

"To je mi nějaké povědomé, určitě je to nové?" zajímala se dcera.
"Jmenuje se to Chapadla a předsudek! Nejnovější adaptace! Vybrali moc krásného herce jako Darcyho, že?"
"Že se nestydí ten knížku pořád recyklovat."
"Některý materiál prostě únavou netrpí."

"Prosím vás, rabi, zatrhněte mu to nějak."
"Ale no tak. Je to člověk jako každý jiný..."
"Každý týden nám stojí před domem a rozdává letáčky. Na každé oslavě se všech dokola ptá, jestli už o tom přemýšleli. Z každého svátku udělá happening o Svaté zemi. Dokonce i dětem už se to pokoušel ve škole hustit do hlaviček, že prý i počasí je tam lepší než tady!"
"Podívejte, já vám rozumím. Ale on cítí jako své nezadatelné právo pokusit se alespoň někoho z vás přesvědčit..."
"Přesvědčit?! Tady jsme na Marsu, rabi, NA MARSU! Jestli někde nikdy nikdo nezorganizuje aliju, tak tady!"

Dvě drbny na svatbě.
„Už jak spolu courali všude možně po galaxii.“
„Chudáci jejich mámy, co musely zažít strachu.“
„To byly pořád fotky kdovíodkud, spousty sledujících. A když se vrátili domů, najednou měli málo pozornosti. Tak vymysleli, že se vezmou a budou žít někde v úplný divočině.“
„I děti si pořídí jak někde v pravěku. Naostro, bez simulátoru rodičovství. Bez rodinnýho kouče, bez umělýho oplodnění!“
„No to je hrůza, jak nějaký zvířata! Co všechno dneska nejsou lidi schopný udělat kvůli publicitě.“
„To je z toho, že jim doma vždycky všechno dovolili! Jinak by je nenapadlo stěhovat se někam na Vysočinu.“

Spolubydlící už zase uklidila kuchyň. Všechno nádobí bylo čisté a na svých místech. Koupelna se jen blýskala.
Není třeba nakoupit? Ale sakra, lednička je plná.
Chvíli přemýšlela o umytí oken, ale tak hluboko prokrastinační krize nesahala. Zatím. Posadila se k počítači. Pustila se do psaní…
Smích od zadního vchodu vytrhl Julii ze vzpomínek. Musí jít dolů.
Úsměv jí prohloubil vrásky kolem očí.
“Počítači,” řekla, “ulož soubor Vlastní životopis a odešli ho betám.”
Potřásla stříbrem prokvetlou hlavou a rozhlédla se po své pracovně. Kolem stěn byly v policích naskládané autorské výtisky.
Bývaly to příjemné dny, ale současnost má jednoznačně svoje klady.

Milí drabblisté,
končí nám šestadvacátý ročník! Všem účastníkům děkujeme, v dubnu jste napsali rekordních 8593 drabblat a rozdali 98972 krkavců.
Byla témata jednoduchá? Ale kdeže! Někteří pamětníci ještě s nostalgií vzpomínali na ta, která jim kdysi připadala obtížná…
Vizte malý výběr těch, nad nimiž se letos skučelo asi nejvíce:
Cítím ctihodné cypřiše
Extrovertní nihilismus
Komár s párou
Kostrbatá koule
Málo smrtelný sýček
Oloupaný loupáček se nepřejí
Prašivé pryšce
Pro každou kravinu dnes rychlokvašky
Rybízové rachejtle a ropuchy
Spektakulární spektrum serpentin
Syrový sírový sýr
Šnorchl a podkolenky
Traktory
Tučňák jako tučňák
Vykostěná věta
Zubatec na zubačce
Těšíme se na vaše výběry!

Přičítal to uklouznutému zaklení v okamerované kanceláři, že jako válečný reprezentant byl vybrán právě on. Sousední stát se potácel v ekonomických potížích, takže jeho protivník nalezen mezi nezaměstnanými a dle všeho těžká váha.
„Přístroje měří zuřivost a vůli zvítězit,“ vysvětloval mu úředník, „takže musíš být vyadrenalinován skoro k amoku! Konvenční zbraně jsou mezistátně zakázány, na vlastních dvorečcích to naštěstí neplatí! Cvičiště by tě mělo připravit.“
Střílel ostrými, krky podřezával pravým nožem, vazy lámal vlastníma rukama. S počítáním svých obětí přestal na dvacítce, pak nestíhal.
Na bojišti jej vybičuje hlavně strach. Pochopil, že pokud nezvítězí, stane se živým terčem budoucího reprezentanta.

Hubená dívka s krátkými rozčepýřenými vlasy, oči podobné kádím s vroucí smůlou. Balancovala na špičkách, nakláněla se tváří až docela k mé.
Paže spojené za zády, bez jakékoli známky bojácnosti, bez jakýchkoli pochybností. Ale neříkal bych tomu naivita. Vyhrožovala mi.
Bílé šaty měla roztržené od pravého ramene k levému boku, nedbale sešité režnou nití, takže na mnoha místech prosvítala její špinavá kůže.
Nedovolila mi uhnout pohledem, nejistě jsem si prohrábl vlasy:„Tak za kolik?“
Tu trpnou krásu jde dát do stroje, v dnešní době, bože, tolik peněz bych mohl dostat...
„Nikdy mne nedostaneš,“ zasyčela.
Jako by netušila o čem mluvím.

Čtyřicáté třetí století. Světový unikát, první muzeum svého druhu v celém vesmíru. Významné události a stvoření dob dávno minulých na jednom místě, na jedné planetě. Metoda genetické regenerace dokázala nemožné. Moderní lidé sledují exponáty se stejným zájmem, s jakým exponáty sledují i je.
Až na jednoho chlapečka, kterého očividně historie nezajímá ani za mák a raději ječí jak na lesy. Maminka šestiletého Uliho je nakonec nucena svého syna za pomoci nejmodernějších technologií šetrně omráčit, aby nerušil křikem ostatní historie chtivé návštěvníky.
"Proč ho prostě nevzala po hlavě kyjem?"
"Nevšímej si jich," povídá jeden neandrtálec druhému. "Oni jsou z civilizovanější doby."